Farewell Spit

Bylo to zrovna den před sv. Valentýnem, kdy jsme se v Motuece rozhodli hledat práci na jabkách. Po první zastávce u sadu začalo tak pršet, že na druhé zastávce už jsme byli celí mokří, bohužel pro nás nám řekli, že sezóna začíná až za týden. Nechtělo se nám čekat týden v dešti, tak jsme „utekli“ k písečné kose na severu jižního ostrova – Farewell Spit. Pro mě velice podobný svému bratrovi na severu Polska – Helu. Počasí bylo pod mrakem, foukalo a k tomu byla Vlaďuška ještě nadurděná, že budou špatné fotky. Vyšli jsme si menší kopec, kde měli hezký rozhled do dáli (který by byl určitě hezčí, kdyby bylo sluníčko), pak se vydali na procházku po pláži na pravé straně této kosy přes písečné duny. Jelikož jsem však nenabil baterky, dostal jsem vydržkováno, že z tak hezkého místa nebudeme mít žádné fotky. No co naplat. Omluvy nepomohly, ani snaha jít koupit nové baterky. Nakonec si Žabička dala říct, že se tam zastavíme druhý den ráno a nafotíme toho spoustu.

Cestou zpátky pořád špekulovala, kde si umyje její „mastné“ vlasy. V moři to nešlo, byly by slané a když bylo potřeba najednou nebylo nikde vody pro umytí :D. Nakonec jsme cestou, když jsme hledali místo na spaní, uviděli jeden trošku větší potůček s čistou, průzračnou vodou, a tak se Vlaďka jala spáchat očistnou kůru a po kolenech přistoupila k potoku, aby smočila své kadeře. Důkladné mytí vystřídal pocit čistoty a „dýchavosti“ pro vlasy. Hupinka byla spokojená, už se zase usmívala na celý svět a my se vydali hledat dál místo na spaní. Po chvilce jsme našli pěkné zákoutí u pláže, kde již několik aut, karavanů a stanů stálo. První, co mě na místě překvapilo, byl stan s kolem, na tom by nebylo ani tak nic zvláštního, kdyby na tom kole nebyla česká vlaječka. Začali jsme si říkat, že kdo to může být. Zaparkovali jsme o pár metrů dál a vydali se na procházku na nedalekou pláž při západu slunce. Brázdili jsme pláži více než hodinu, našli spoustu krabů, hvězdic a užívali si bezvadného pocitu volnosti. Když jsme se pak vrátili zpátky nachystat si „lože“ někdo na nás zamával. Protože jsme ani jeden pořádně neviděli, kdo to byl (neměli jsme ani jeden brejle) zamávali jsme taky, aby se neřeklo. ..Vlaďušce to ale nedalo a tak se vydala na průzkum, kdo to je. Jaké bylo naše překvapení, když se z cyklistů vyklubali Martin a Dan. Svět je opravdu malý. Kluci z Alexandry, kde jsme sbírali třešně a kde jsme od Martinovy přítelkyně Choyi kupovali našeho Milouše. Chvilku jsme spolu pokecali, rozloučili se a vydali se spát. My vstávali s ranním rozbřeskem, abychom se na Farewell Spit podívali co nejdříve.

U začátku tracku k Spitu jsme se nasnídali a jediní široko daleko se vydali na úžasnou procházku, na které vznikly asi jedny z nejlepších a nejkrásnějších fotek ze Zélandu, aspoň pro nás. Tentokrát jsme se vydali levou stranou kosy. Cesta k pláži trvala asi půl hodinky a vedla přes pastviny plné krav, oveček a dalšího zvířectva. Když jsme vyšli na písek, zjistili jsme, že jsme opravdu jediní a sami kolem dokola. Procházeli jsme se dlouhé hodiny, udělali spoustu fotek, užívali si nádherného slunečného počasí (oproti předchozímu dni), písku, moře.

Když jsme se vydali nazpátek, teprve jsme potkávali první návštěvníky toho dne. V autě si dali pozdní oběd a vydali se na cestu k Whakariki beach, kde jsme strávili zbytek dne. Další nádherné místo na Zélandu, jen písek, moře, masivní skaliska s průplavy, prostě pohádková nádhera. Procházeli jsme se podél pobřeží, prozkoumali útesní skaliska a jeskyně (i když se pomalu, ale jistě přibližoval příliv).

Vítr však zesílil a písek foukající do tváře a hlavně do foťáku byl nepříjemný. Stačili jsme si ještě všimnout, že i zdejšímu windsurfařovi dělal silný vítr velké nepříjemnosti, a tak jsme na nic nečekali a šli zpátky. Příjemně unavení, vyfoukaní ale plní nádherných zážitků a vzpomínek nadosmrti jsme takto prožili sv. Valentýna. Na konci dne jsme byli oba velice rádi, že jsme se zde znovu podívali a zažili tuto nádhernou podívanou.