Zase svobodní

Všecko jednou končí, i naše cestovní kancelář pro Oldu a Lenku. Odvezli jsme je do Pictonu, vzali si peníze, co nám měli dát a začali se těšit na pivo, na které jsme pozvaní za nedoplacený benzín. :) A protože jsme si potřebovali odpočinout a ani mi nebylo nejlépe, nedělali jsme prostě nic. Jen zašli na nákup, net, prostě pohoda, kterou jsme potřebovali. Práci jsme tedy začali hledat přes net, i přesto, že jsme se dušovali, že budeme místa objíždět a nemohli jsme v sobě překonat pocit, že nás hned vyfáknou. Nakonec jsem se ale rozhodla (pravda, už mě to v knihovně nebavilo) a zajela se na adresu, údajného kontraktora, Ace Viticulture Ltd. podívat. Já čekala kancelář nebo něco podobného, mě čekal ale barák jako každý jiný, navíc se zavřenou bránou, ale dozvonit jsem se nemohla, proto jsem odjela. Po cestě mě trkla cedule, odkazující na nějaké vinařství, zapudila jsem myšlenky na trapas, a rozhodla se něco udělat! Paní milá, ale nikoho nehledala, a když už tak stejně přes kontraktory… Ale největší pozitivum! Dala mi vizitku na jednoho dobrého, takže jsem hned zavolala. Chlápek, že teď nic nemá, ale že možná příští týden, tak jsme se domluvili, že pošleme info mejlem a zavoláme. S tím jsme se rozloučili a taky skončilo hledání práce v Blenu. Protože jsme se rozhodli zkusit najít práci v Motuece, opustili jsme se Blenheim. Byl pátek, den před festivalem jídla a vína a celé centrum se zaplnilo stánky s blbostma a jídlem. Však to známe i od nás. K poslechu hlaholilo místní trio – nijak světoborné, ale asi každý se na chviličku zastavil a zaposlouchal. Knihovna se taky zapojila a při té příležitosti se zbavovala vyřazených knížek a my tak koupili průvodce po USA od Lonely planet za 1 NZD (pravda ale je, že je zánovní a nemá razítko knihovny, to jsme ale zjistili pozdě, tak doufáme, že teď nikomu nechybí)…