Abel Tasman NP

Navštívit Nový Zéland a nevidět Národní park Abela Tasmana by byl hřích, musíte však vychytat dobře odliv a příliv, abyste mohli ten krásný kus země a moře zažít. Bohužel pro nás jsme nevychytali odliv, vždycky jsme došli, když byl příliv. :D Ale i přesto jsme viděli kus té nádhery, jakou Abel Tasman NP skrývá.

Cesta byla jako pokaždé, samé zatáčky, nevyasfaltovaná, z kopečka do kopečka, ale náš milouš se statečně držel. Vladěnka nadávala i slibovala, že tohle už je naposledy, co takovou cestou jedeme:D. Když jsme dorazili do základního tábora – DOC kempu Totaranui, přes který vedou snad všechny cesty po Abelu, byli jsme překvapeni, jak velký kemp to je a kolik lidí je v něm. Řekli jsme si, že jako správní Češi za nocleh platit nebudeme, že nás nemají šanci vyhmátnout. Přece jenom, kdo bude kontrolovat každého člověka v tak velkém kempu. Jak jsme si vítězoslavně mysleli, že my vydrbeme s nimi, ani jsme se nenadáli a vydrbali oni s námi :D. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se ranger (ale nebyl to Chuck Norris ;)) a ptal se nás, jestli už jsme se zaregistrovali a zaplatili poplatek. Štěstí bylo, že jsme všechny věci k tomu měli u sebe a Vlaďuš tam ze sebe cosi vysoukala o tom, že jsme to právě chtěli vyplnit a hodit. Registrační kartu vyplnil za nás a řekl nám, že office je už dnes zavřený, ale zítra ráno tam můžeme zaplatit kartou (neměli jsme u sebe hotovost – jako po většinu doby). Na NZ většina obyvatel – i důchodci, používají k placení platební karty. Dostali jsme mravní facku, myslet si, že unikneme placení, ale pro nás poučení do budoucna. Tak jsme si nachystali auto na spaní a vydali se ještě před spánkem na menší track okolo. Pláž byla nádherná, bohužel nepřálo počasí a bylo pod mráčkem, ale písek byl nádherně žlutý - možná proto se oblasti kousek odtud říká Golden Bay..., moře tyrkysově modré jen vyzývalo k tomu smočit se v něm. Řekli jsme si, že si to necháme na zítra, jak se budeme toulat oblastí kolem. Vyšli jsme si pěkný kopeček, ze kterého jsme měli pěkný výhled do okolí a i přes nepřízeň počasí, jsme venku strávili pěkných pár hodin. Večer příjemně utahaní jsme se zašli osprchovat a vydali se na kutě. Ráno jsme měli v plánu objednat si vodní taxi, abychom se přepravili k Tonga Bay. Jenže 36 NZD za jedno jsme platit nechtěli, resp. správnější výraz - nemohli, protože na lodi to kartou údajně nejde. Vydali jsme se tedy tou serpentinovou cestou zase zpět, směrem k Awaroa Hut, místu odkud jsme se chtěli vydat dále na procházku k Tonga Island Marine Reserve. Ale opět jsme nevychytali odliv, přes cestu bylo vyvalené moře a my měli čekat minimálně 2 hodiny do začátku odlivu. No co naplat rozhodli jsme se, že sjedeme do Kaiteriteri vesnice na začátku NP zkusíme to tamtudy. Chtěli jsme dát na kluky Tondu a Michala, že je lepší si projít půl a půl - takže jsme se rozhodli pro tu druhou půli, když už nám první neklapla. No bohužel nám nevyšla ani jedna půlka :(. Ale nehroutili jsme se z toho. I ta troška, co jsme viděli, stála za to.

Cestou z Awaroa Hut jsme ještě uhlídli ceduli, která ukazovala, že v blízkém okolí jsou vodopády. Tak jsme si řekli, že se tam zastavíme. Cestička k nim vedla lesem, kolem příjemně hučící řeky, přes lanový most (který dovoloval přechod pouze jedné osoby v jeden čas) a kde se Vlaďuška celá vyplašená odhodlala překonat svůj strach z toho, že se most houpe a mohl by spadnout. Zvládla to dokonale, byla velice statečná Žabička. I když pravda, na videu to tak nevypadá a dobře, že řeka hučí a nadávky nejdou moc slyšet:D. Vodopády byly nádherné, jedny z těch lepších, které jsme na NZ viděli, přímo pod ně se však dostat nedalo, obklopovala je místní laguna se příšerně studenou vodou (i když byl slunečný den :D).

Když se blížil večer a my přemýšleli, kde budeme spát, vše za nás vyřešil mobil, který se rozzvonil a oznámil nám, že máme od zítřka práci. Máme nastoupit na jedné z vinic u Blenu. Byli jsme rádi, že na pár dní budeme mít zase práci a tak jsme se pomalu, skoro už za tmy vydali zpět na cestu do Blenheimu.