Hned po ránu jsem se rozhodla, že si po třech dnech teda zajdu umýt vlasy, i když do řeky, ale budou umyté! První žabky, které jsem našla nebyly moje, ale co! V řece málo vody, ale našla jsem si splav, kde proud zesílil dostatečně, abych si vlasy dobře vymyla – to jsem si myslela … Nakonec se ukázalo, že byl rychlejší, než se zdál a než jsem si stačila smočit jeden jediný vlas, vzal mi žabku z nohy a byla fuč. Ještě pár záchranných „skoků“, ale nic nepomohlo, voda holt byla rychlejší. Vysápala jsem se tedy co nejrychleji na břeh a při tom přemýšlela, jak tu událost oznámím Zlatinovi, abych se vyhnula snídani držkové a doufala, že brzy najdeme obchod, kde koupím nové. Do auta se mi hned nechtělo a svitla naděje, že se proud někde zklidní, nebo ji najdu vyvrhnutou někde na břehu. Po 50 metrech další jez :(. No nevzdala jsem, když už jsem v myšlenkách platila brend new flip flops, zahlédla jsem cosi plochého na hladině. Neváhala jsem a vlezla do vody, kameny nekameny. Doufala jsem, že vody bude po kolena a já se vlastně ani nenamočím… Pro záchranu jsem udělala vše :D. Po chviličce jsem vylezla s vítězoslavným výrazem, jednou žabkou na noze a druhou v ruce a hadrama mokrýma až do pasu. S lehkým úsměvem, jsem se tedy rozhodla, že když už mokrá, tak komplet a nakonec jsem si i ty vlasy umyla, i když mi při tom mozek málem umrzl. Když jsem celou historii barvitě dovykládala, bylo mi řečeno, že jsem neměla riskovat, ale vrátit se raději do spacáku. V Kaikouře jsme zastavili na parkovišti za i-Site (parkování neomezené časem, neplacené). 
Informace pěkné, ale vypadalo to spíše jako prodejna zájezdu. Lidé si kupovali spíše výlety za velrybami, než se ptali na užitečné informace. O tom vlastně Kaikoura je – velryby, delfíni, tuleni. Městečko malé, střed se nachází přes parkoviště naproti informacím. Pokud si potřebujete odskočit, nehledejte WC na infu 
ani v protiležící knihovně, ale jen přejděte parkoviště a narazíte na poměrně dobře udržované veřejné toalety. Město je živo z cestovního ruchu, ale nedá se říct, že by bylo přehnaně drahé. Kafčo take away ve Why not coffee si můžete dát za 2,50 NZD, suvenýry seženete taky levně, některé snad levněji než v jiných místech. Kdo, snad jako my, čeká, že zahlédne nějakého kytovce ze břehu, se bohužel mýlí. Můžete se za nimi vydat po moři, nebo využít nabídku některých společností a mrknout na ně z helikoptéry. Jak jsme se od místních dozvěděli je to nejlepší způsob, pravda, taky nejdražší. My neviděli ani delfíny. Ale snad každý se může projít z centra a dostat se na poloostrov, kde se vyvalují tuleni nebo kouknout na kroužící albatrosy, uřvané racky nebo volavky. Můžete si tady prohlédnout starý / zrekonstruovaný velrybářský domek, který má údajně základy z velrybích kostí. Na břehu oceánu pak téměř zbořený komín, jako památku na bývalou celnici. I když nebylo úplně slunečno, ale spíše oblačno, i přesto nás sluníčko opálilo a odjížděli jsme s červenými čumáčky, abychom si ustlali u vinohradu v blízkosti Blenheimu. Jen to vínko nám chybělo.
Žádné komentáře:
Okomentovat