Paparoa NP a lívance

Greymouth je výhodným místem k pauze, pokud potřebujete dokoupit zásoby atp. My si tam konečně koupili inventer a vydali se k Point Elizabeth walku. K zastávce jsme se rozhodli, až když jsme uhlídli značku Great walk v atlasu. Samozřejmě to stálo za to, hned na začátek jsme obdivovali rybáře snažící se vytáhnout nějaký úlovek z vln – samozřejmě nic. Stezka vede po útesu nad Tasmanovým mořem. Člověk se díky informačním cedulím dozví, co za rostlinu kde roste a její vegetační cykly, v době naší návštěvy jsme mohli pozorovat květy palem nikau – btw. kdybychom si to nepřečetli, asi bychom je za květy ani nepovažovali. Na konci procházky nás čekal výhled na pár osamocených skalisek tyčících z moře, na nich se válejících nebo kolem plovoucích tuleňů. Greymouth a procházka byla ale jen krátnou zastávkou na naší cestě k hlavnímu cíli, kterým byl národní park Paparoa a Pancake rocks.

NZ má, díky jednomu chytrému maorskému náčelníkovi a jeho vyjednávacím schopnostem, zachovaných hodně míst, které jsou národními parky. Pro Paparoa NP (jeden z nejmenších a nejmíň navštěvovaných národních parků) jsme se rozhodli zejména proto, že jsme to měli víceméně po cestě a taky pro známé Pancake rocks! Místo bylo lehce rozpoznatelné, dobře značené, ale hlavně pro tu spoustu aut a lidí kolem! Zastavili jsme na parkovišti (velké plus pro NZ – snad u všech zajímavostí parking gratis) a stačilo přejít jen silnici a byli jsme na začátku stezky. Start byl vlevo, tak jsme šli. Délka procházky závisí na tom, jak dlouho se kdo zdrží, ale myslím, že půl hodinka bohatě stačí, cesta není náročná ani dlouhá. Pokud tu zažijete příliv, uvidíte vodu pronikající přes skalní otvory do prostor, kde se poté roztříští o skály a tvoří tak jakési gejzíry. Ony vápencové skály jsou tak populární proto, že ne všechny vrstvy jsou stejně odolné vůči přírodním vlivům a tak některé zvětrávají rychleji a jiné zase pomaleji, a proto teď mohou turisti obdivovat ty tisíce na sebe naskládaných lívanců (pancakes).

Nám přírodních krás ale nestačilo a vydali jsme se na jeden z tracků avizovaných v průvodci. Jednalo se o Punakaiki – Pororari Rivers Loop – okruh asi 12 km dlouhý, začátek shodný s Inland Track. Jak název napovídá, začali jsme na parkovišti v osadě Punakaiki, hned začátek nás nadchnul. Příjemná cesta kolem krásné řeky, výhledy na kopce kolem, stromy a palmy lemovanou stezku. Na NZ se zdraví snad všichni kolemjdoucí, takže jsme se málem u HELLOouovali :), ale jakmile jsme se dostali za jeskynní průchody a kopeček, nebylo vidět nikoho nikde. Mohlo nám to něco napovědět, ale vydali jsme se dále, cesta tu už nebyla až tak čarovná a ani tak pohodlná, v mém podání to samozřejmě znamená, že se začala zvedat a my museli do kopce.:D My „správní“ turisti se navíc vydali do lesů bez vody, takže jakmile jsem zahlídla potůček, bylo jasné, že se musím ovlažit. Vlasy jsem měla zpocené, takže proč je nenamočit víc, rychle pod mini splávek, ale protože byl fakt MINI, musela jsem na kolena, abych ty vlasy vůbec namočila. No klekla jsem do vody a začala se svou a la muslimskou modlitbou k potoku. Aspoň, že se Kamilek pobavil, já byla taky spokojená a asi to šlo i znát, protože mě okamžitě vystřídal, jen se poučil z mých chyb a nevylezl celý zmáchaný.:) Dál nám cesta utíkala poměrně dobře, jen jsme si říkali, kdy už budeme u té další řeky…. podél které jsme měli jít zpátky. Až jsme nakonec na ni narazili, zase jsme se museli namočit, protože bylo potřeba ji přebrodit, ale to je na tom Zélandu krásné a přijeli jsme si užít – volnost, svoboda a příroda! Prošli jsme kolem koníků – divné, že nebyli v ohradě, nebo celý prostor od řeky vlastně tou ohradou byl, kdo ví. My ale pro pokračování museli na silnici – to nám teda celý dojem z tracku trochu zkazilo, protože přes most by to za silnějšího provozu dvakrát bezpečné nebylo. Pak už jsme ale uhlídli značku panáčka a bylo jasné, že jdeme správně, k našemu překvapení jsme se dostali zase k lívancovým skalám, ale skočili jsme si jen na info na záchod a mazali k poslední zastávce tracku – Punakaiki Cavern, kde jsme ale v jeskyni moc bez baterky neviděli.

Na parkovišti jsme povečeřeli a odjeli najít další z našich potulných míst na spaní – tentokrát u krásné pláže, kde jsme se zase kochali tím zélandským západem slunce!