Přesně ta cesta, co už ani vidět nemůžu. Serpentiny a kopečky, přesně to mě čekalo, když jsme při cestě na východ odbočili k Okiwi Bay – proč? Ani nevíme, prostě nám to hezky znělo. :)
Po zatáčkách, stoupání a klesání jsme se dostali k onomu místu. Jako z pohádky, i když trochu ponuré za té mlhy, co panovala… Domky u moře a zalesněné kopce za nimi a kolem. Jelikož byl odliv, nechalo se moře obrat o nějaké plody, když jsme viděli vysmáté turisty s plným kýblem, museli jsme si to zažít taky. Ale jak už to tak bývá, neměli jsme kýbl, ba ani nějaký nůž na odloupnutí aspoň jedné z těch tisíců ústřic. Jo, bylo to tak, odliv odkryl kameny, na kterých si dorůstaly ústřice (oysters) a slávky (green mussels). Pohled to byl ale krásný, prvně jsme viděli ústřice na živo! :) Procházeli jsme se po pláži a zkoumali život seafood.:D A taky život jakýchsi mořských parazitů, kteří si asi hledali nějakého dobrovolníka k usídlení, ale moře všechno při odlivu odtáhlo. Škoda, že jsme neměli jak ústřice odloupat, a slávky zase jak připravit a tak jsme si jen užili procházky, přicházející příliv nás pak stejně donutil k návratu. Samozřejmě jsem si na místo musela odnést nějakou památku, tentokrát v podobě rozříznuté nohy. Ústřice jsou krásné na pohled, dobré na chuť, ale taky pekelně ostré na dotyk, takže jak jsem si tam prolízala přes skaliska, ani jsem se nenadála a měla jsem pořezané tři z pěti prstů na noze, pravda, malíček to odnesl nejhůř. Dostala jsme zdrba, že mám být opatrná, ale i tak se mi dostalo prvotřídního ošetření v podobě ajatinu a hajzlpapíru. No jo, ještě se mi nestačila zahojit rána z předešlého dne, kdy jsem u Taylor Dam pro lepší fotku skočila na špatně ořezaný pařez a měla natotata kus stromu v patě, a už jsem měla ovázané i prsty. Ale úsměv mi z tváře nezmizel (asi proto, že jsem nevěděla, že někdy může být ústřice toxická), naopak jsem se těšila dál… tam, kde je jablečných pickerů ráj.:D
Motueka je jabkové centrum jižního ostrova, všichni z třešní se tam přesouvali a my si řekli, že zkusíme štěstí taky. Z Blenu jsme to měli asi 150 km, takže cesta nebyla tak dlouhá, projeli jsme Nelson a už se pomalu z vinic stávali sady. Byl večer a my museli najít nějaké rozumné místo na spaní, projeli jsme se až za Motueku a když už jsme tedy našli jakýsi plácek, nechtělo se nám už hledat dál. Bylo to sice u silnice, ale místo jak dělané pro nás – hřiště s WC a BBQ. Využili jsme tedy toho, našli v „lesíku“ dřevo a rozdělali oheň, abychom si udělali to kuře, které jsme koupili. Chybku to ale mělo – neměli jsme rošt, na které bychom drumsticks položili. A tak zlatino přišel s nápadem, že bychom opálili kolíky ke stanu a bylo vystaráno. Příprava – pokus, omyl - i následná tepelná úprava však vzala víc času, než jsme předpokládali, jedli jsme tedy až za úplné tmy, za to romantičtěji. Svíčku nahradila baterka a víno nám přece nemohlo chybět! Já trochu vystrašená z toho, co na nás z lesíka za náma vyskočí, o to víc jsem se ke zlatinkovi tiskla. ;) Na stehýnka jsme už moc neviděli, ale podle chuti byly dostatečně udělané, takže nám žádné střevní potíže nehrozily. Po výborné – po dlouhé době teplé! – večeři jsme zalehli do našeho královského lože, aby se nám s plnými břichy dobře spalo.
Ráno jsme zašla přes cestu na zvědy, jestli nehledají nějaké ty pickery. Farmář měl ale lidi už domluvené a navíc se sezóna měla rozjet až za pár dní a to se nám v tom místě čekat nechtělo. Co jsme tedy vymysleli? Zajet se podívat na východ k Farewell Spit.
Žádné komentáře:
Okomentovat