Před námi se blýskal cíl naší
dnešní trasy – Fox Glacier a Franz Josef Glacier. Oba jsou si podobní, ale přesto tak rozdílní. Fox Glacier byla naše první zastávka, kde jsme se vydali na procházku ke zbytkům ledovce, na kterých se ještě nepodepsal zub času. Když jsme v půli cesty k parkovišti míjeli ceduli, 
že v r. 1751 dosahoval ledovec až tady, řekl jsem si, že musel být obrovský a že za těch pár let neskutečně ustoupil. Přestože cesta je relativně bezpečná, hrozí vždy nějaké riziko, na které upozorňovaly tabule na každém kroku. Asi na tom bude něco pravdy, ale procházka korytem s protékající 
řekou má své kouzlo i za této situace. Cesta ke zbytkům Foxu trvá asi hodinu. Krajina je nádherná, jen je potřeba vychytat dobré počasí. Bohužel Vás až k ledovci nepustí, prý kvůli bezpečnosti (otázka jestli Foxu nebo návštěvníků:)) vás k ledovci nepustí, takže se musíte spokojit asi s padesáti metrovou vzdáleností, ale i tak vidíte dostatečně krásný, nevím čím, světlounce modře zbarvený ledovec. Při návratu k autu jsme objevili kousky ledovce v řece, 
tak jsme si s nimi vyhráli jak malé děti. Strkali je do pusy, olizovali, házeli po sobě - jen vtipkujeme. Vlaďuška si nemohla nechat ujít, jak se kouká přes ledovec do sluníčka a na mě, jak asi v něm vypadám ;).
Nakonec ještě dohodnout rozchod s "těma dvěma". Oni chtěli na internet a my chtěli s „Hupinkou“ na Mirror Lake. No co čert nechtěl, odbočili jsme špatně a dojeli místo k jezeru na začátek cesty k seal collony u Gillespies Beach – kdybychom to věděli, zůstali bychom na noc tady – kempování zadarmo, záchody, piknik stoly – místo jako z pohádky.
Již při prvních krocích jsme ale přestali litovat, protože výhled do okolí, zejména na blízký ledovec a nádherné moře s pláží předčilo všechna naše očekávání. 
Tasman byl divoký a nespoutaný, valící se vlny nás vybízely, abychom do nich skočili. Protože jsme byli na tomto zázraku sami, vysvlíkli jsme se a šup do moře na koupačku. 
Přestože pláž byla kamenitá a s každou vlnou se na nás valilo víc a víc kamínků, užívali jsme si této nádhery a volnosti. Při jedné z vln, která se přes nás převalila, vylezla Vlaďuška po kolenách a ukazovala mi, jak ji vlna odhodila na kamení, až si odřela nohu. Nasmáli jsme se tomu, ale protože vlny začaly být už nebezpečné, šli jsme se na pláž usušit. Když jsme oschli, byl nejvyšší čas jet zpět do města po nezpevněné prašné cestě. Jen co jsme odešli, začaly na pláž proudit větší a větší skupinky lidí. Dojeli jsme do centra a ujížděli směr Franz Josef.
Podobně jako u Foxu je i u Franzu stejná cedule s datem ukazujícím, kam až sahal ledovec v roce 1751. Jak už jsem se zmínil, jsou si oba ledovce podobné, ale přesto tak rozdílné. Při procházení nezvykle širokým korytem Franzu jsme narazili na nádherné vodopády, neváhali jsme a hned jsme toho využili – pofotit se a nechat se ovlažit, i když nebylo pravda příliš slunečno. Aniž bychom to čekali, přišel nám ledovec Franz hezčí než Fox. Možná to dělala „jeskyně“ a řeka, možná turisti slézající z ledovce. 
Podobně jako u Foxu, ani tady vás nepustí blíže než na padesát metrů kvůli bezpečnosti (ale když si pořádně zaplatíte, vezmou vás nahoru s průvodcem). My nahoru nelezli, pofotili ledovec z dálky a užili si cestu údolím zpět, kde jsme mohli vidět nádherné okolí.
Z Franz Josef jsme se vydali hledat nocleh, cestou jsme se ještě zastavili v Hokitice, kde jsme chtěli doplnit zásoby. Zdejší New World ale zavírá v osm a my dojeli až o půl deváté, tak nám nezbývalo, než si v pekárně dát garlic bread. Majitel pekárny (spíš pizzerny) ukazoval Vlaďušce novinový článek o tom, jak jsou slavní a že jsou uvedení i v průvodcích Lonely Planet (tak to můžete checknout). Tak jsme byli spokojení, že i ten chleba bude určitě vynikající.
Žádné komentáře:
Okomentovat