Milford Sound

Je na vrcholu pomyslného seznamu míst, která by měl každý „Kiwi“ navštívit, a i když nejsme Novozélanďané, ten zázrak přírody jsme chtěli vidět. Po bezvadné noci, kdy jsme našli super místo na spaní u řeky kousek za Te Anau, jsme se ráno vydali na cestu. Nabalit věci, nacpat je do auta, doplnit benzín a mohli jsme vyrazit. Čekala nás cesta dlouhá asi 120 km vedoucí hlavně do kopce, přes tunel a neskutečný srázovitý kopec dolů.

Utíkala rychle, bodejť v tak krásném prostředí! Pár zastávek – např. Mirror Lakes, a může se docela protáhnout. Jednou z nejhezčích byl Pop’s view, kde jsme mohli vidět i volně žijícího papouška Kea. Spíše bychom si ho ani nevšimli, kdyby Oldřich nezařval „papoušek zastáááv!“. Tak se i stalo a já odjela zaparkovat s otevřenými zadními dveřmi. No jo… My jsme se prvně pokochali výhledem do krajiny, a pak šli pozorovat papouchy, od kterých se Oldřich a Lenka neodlepili. Když odletí do stromů, ani je neuvidíte, možná po sluchu bude člověk tušit, kde jsou nebo to chce dobré oko. Pak už pro „Milouše“ zatěžkávací zkouška s plně naloženým autem do velkého kopce až k Homer tunelu na jeho vrcholu. U tunelu začínal sníh :), vpravo jsme mohli vidět vodopád. Čekali jsme „velkostavbu“, ale jak se ukázalo, byl jednosměrný a neosvětlený a jakoby těsně po ražbě, ještě „nezabroušený“ :D. V průvodci jsme se dočetli o potížích při stavbě, takže jeho design nebudeme kritizovat, ale je to trochu strašidelné pro člověka, zvyklého na evropské tunely. Cesta z kopce byla zážitek pro naše brzdy. V jednu chvíli jsme ucítili něco spáleného a ony to prej byly brzdové destičky! A auto opět potřebovalo do servisu. Dolů jsme nakonec dojeli bez úhony a dali si rozchod na celý den – hurá.

Měli jsme nádherné slunečné počasí, což se projevovalo na poměrně velké návštěvnosti. Toto místo je známo velkým úhrnem srážek, kdy napadne v průměru asi 8000 mm za rok. Měli jsme vlastně štěstí, že jsme za celý den nezmokli a mohli si jej užít. Milford Sound je jeden z mála dobře přístupných zélandských fjordů, vznikl z ustupujícího ledovce, takže není jako mnoho ostatních říčním fjordem. Unesco ho světového dědictví zařadilo možná kvůli své kráse, ale určitě na tom bude mít podíl unikátní fauna a flora. K našemu překvapení nenabízí toto místo moc příležitostí k procházkám, ale kdo chce, určitě si krásy tohoto místa objeví. Většina lidí si Milford stejně užívá z paluby výletních lodí nebo kajaků. My si prošli, co se dalo. V místech, kde většinou bývá voda, bylo možno se projít a my uviděli nádherný vysoký vodopád Lady Bowen. Pofotili a vydali se ke zdejší řece, kde jsem se na chvíli zchladil, a strávili příjemnou chvíli.

Cestu zpátky jsem si malovala černě – kopec jak kráva, v autě 4 lidi a plný kufr. Existovala možnost, že vyhodím spolucestující dole a vyjedu s Miloušem sama, nahoře bych počkala a bylo by. Oldovu poznámku o tom, že v kopci jim nikdo nezastaví, jsem přešla bez komentáře, co k tomu taky říct (radši dodělat auto, ale bude sedět na prdeli). Milouš se ale držel a na dvojenku se vyškrábal až nahoru, kde jsme zastavili. My chtěli udělat pár fotek vodopádů, oni prej jen zůstanou v autě a počkají - OK tedy. Přímo pod vodopády jsme se nedostali, možná kdybychom měli pohorky a přelezli kameniska, ale nechali jsme to být (pohorky stejně nemáme), i tak to byl krásný pohled. V momentě, kdy jsme přišli k autu a viděli, že je prázdné a odemčené a oni v nedohlednu, jsme myslela, že je roztrhnu! Zamkli jsme a šli si k ledovci a pod jeden z menších vodopádů zchladit hlavy ;). V autě ani sorry ani nic jiného a já blbka, ještě krotila Kamilka v rámci udržení dobrých vztahů – kráva! Když se na to dívám zpětně, lištila bych jednu sobě a hned po dvou jim.