Wanaka

I přesto, že naši spolucestovatelé již ve Wanace byli, a znovu tam jet nechtěli, jsme se tam vydali. Bylo už pozdní odpoledne a my vyjížděli z Queenstownu. Nejeli jsme po normální státovce, ale sjeli jsme se na Scenic route, která nám měla přinést nádherný výhled do okolí. Výhledy byly opravdu nádherné. K šílenství nás ale přiváděly nekončící serpentiny a prudké kopce, kdy jsme si říkali, aby nám to Milouš vůbec vydržel. Když už Vlaďuška z dalších kopců před námi rostla, přišel Oldřich zase s jednou ze svých připomínek, že by byla přece škoda to nevyjet. To už mě naštvalo, tak jsem mu řekl: „To by sice byla škoda, ale auto by to nemuselo vydržet!“ a v autě byl rázem klid. No ale Milouš je silný chlapík a vyjel to.

Ve Wanace najdete spoustu ubytovacích středisek, chat a hotelů – taky určitě pěkně mastných, pro ubytování lyžařů z nedalekých svahů. My ale k noclehu hledali něco „jednoduššího“ ;). Vjeli jsme do boční cesty, která vedla přes všechny možné kopce, doliny k vyhlídce. Bohužel, zde byl zákaz kempování. Holky sice přemýšlely, že bychom to riskli, ale „zvítězila“ vidina pokuty a hrozby místních beranů a my jeli jinam. Protože už ale byla tma, v Holiday parku bylo pro O a L draho, zůstali jsme nakonec spát u oveček v zatáčce. Ti dva si ještě na suché trávě navařili a při stavění stanu si propíchli spodní vrstvu. My šli spát - ráno jsme měli v plánu procházku, a nechali je svému osudu.

Když jsme opustili naše spolunocležnice ovečky, abychom se prošli kolem Daimond Lake. Čekali jsme nádheru (už podle názvu), ale je to příliš vznešený název pro tento brčálník. Výhled do okolí byl sice hezký, ale jezero za moc nestálo. Aspoň jsme se u něj nasnídali. Smáli jsme se tomu, že se náš tuňák k tomuto „rybinci“ velice hodí. Nasnídali se, obešli jezero a zpátky k autu. Počkali jsme na ty dva, abychom zajeli do města a povyřizovali vše potřebné. Ve větších městech bývá v knihovnách wi-fi zdarma, ale to neplatilo pro Wanaku, kde chtěli za 5 minut internetu dolar. I knihovnice uznala, že náš internet od Vodafonu bude levnější. Existovala ještě údajně jedna možnost, napsat nějakému místnímu manažerovi sms o heslo na free wi-fi. To nám ale asi řekla nějakou tajnou informaci …

Potřebovali jsme ale nabít baterky do foťáku a noťas, proto jsme se uvelebili a strávili den v knihovně. Já ale oběhla obchody, protože jsem chtěla sehnat inventer do auta, abychom předešli vybitým baterkám atp. S mapou jsem horko těžko našla Mitre10, abych prodavačce vysvětlila, že hledám přístroj, který má koncovku do zapalovače v autě a druhý konec, jako power supply. Paní pochopila a odkázala mě na obchod „100%“, kde by měli takovou věc mít. Tam prodavačka ani moc netušila, přivolaný majitel sice věděl, ale bohužel neměl, ale aspoň jsem dostala pár dobrých rad.

Když už se blížil čas srazu, skočili jsme ještě nakoupit pár drobností k jídlu a vydali se k jezeru, kde jsme parkovali. Stál tam jen Olda, a protože měli zase „životní“ smůlu, potřebovali ještě hoďku, tak my se aspoň najedli a počkali (jako už mockrát). Když už došla i Lenka, vydali jsme se na cestu k Haast.

U silnice jsme se ještě zastavili u Blue pools a udělali jsme velice dobře! Nádherný výhled do okolí, neskutečně modrá křišťálová voda, které jsme se nemohli nabažit. Po cestě k ní jsme přecházeli přes lanový most, který velice „pobavil“ Vlaďušku. Její neustálé: „Nedělej, nehoupej, já se bojím“ se rozléhalo celým údolím. Smočili jsme si v té nádheře nohy a užili jsme si ji dosyta a nelitovali této zastávky, která v průvodci vůbec nebyla, ale určitě být měla.

Za chvíli na nás čekaly vodopády, jedny a pak hned druhé, názvy - ty si už nepamatujeme :(. Každopádně byly jedny hezčí než druhé. A když nikde nikdo nebyl, skočil jsem si hned do toho prvního posedět.:D S odstupem času trochu lituju, že jsem se nevymáchal přímo pod ním celý. Bylo by to určitě žůžo!