Farewell Spit

Bylo to zrovna den před sv. Valentýnem, kdy jsme se v Motuece rozhodli hledat práci na jabkách. Po první zastávce u sadu začalo tak pršet, že na druhé zastávce už jsme byli celí mokří, bohužel pro nás nám řekli, že sezóna začíná až za týden. Nechtělo se nám čekat týden v dešti, tak jsme „utekli“ k písečné kose na severu jižního ostrova – Farewell Spit. Pro mě velice podobný svému bratrovi na severu Polska – Helu. Počasí bylo pod mrakem, foukalo a k tomu byla Vlaďuška ještě nadurděná, že budou špatné fotky. Vyšli jsme si menší kopec, kde měli hezký rozhled do dáli (který by byl určitě hezčí, kdyby bylo sluníčko), pak se vydali na procházku po pláži na pravé straně této kosy přes písečné duny. Jelikož jsem však nenabil baterky, dostal jsem vydržkováno, že z tak hezkého místa nebudeme mít žádné fotky. No co naplat. Omluvy nepomohly, ani snaha jít koupit nové baterky. Nakonec si Žabička dala říct, že se tam zastavíme druhý den ráno a nafotíme toho spoustu.

Cestou zpátky pořád špekulovala, kde si umyje její „mastné“ vlasy. V moři to nešlo, byly by slané a když bylo potřeba najednou nebylo nikde vody pro umytí :D. Nakonec jsme cestou, když jsme hledali místo na spaní, uviděli jeden trošku větší potůček s čistou, průzračnou vodou, a tak se Vlaďka jala spáchat očistnou kůru a po kolenech přistoupila k potoku, aby smočila své kadeře. Důkladné mytí vystřídal pocit čistoty a „dýchavosti“ pro vlasy. Hupinka byla spokojená, už se zase usmívala na celý svět a my se vydali hledat dál místo na spaní. Po chvilce jsme našli pěkné zákoutí u pláže, kde již několik aut, karavanů a stanů stálo. První, co mě na místě překvapilo, byl stan s kolem, na tom by nebylo ani tak nic zvláštního, kdyby na tom kole nebyla česká vlaječka. Začali jsme si říkat, že kdo to může být. Zaparkovali jsme o pár metrů dál a vydali se na procházku na nedalekou pláž při západu slunce. Brázdili jsme pláži více než hodinu, našli spoustu krabů, hvězdic a užívali si bezvadného pocitu volnosti. Když jsme se pak vrátili zpátky nachystat si „lože“ někdo na nás zamával. Protože jsme ani jeden pořádně neviděli, kdo to byl (neměli jsme ani jeden brejle) zamávali jsme taky, aby se neřeklo. ..Vlaďušce to ale nedalo a tak se vydala na průzkum, kdo to je. Jaké bylo naše překvapení, když se z cyklistů vyklubali Martin a Dan. Svět je opravdu malý. Kluci z Alexandry, kde jsme sbírali třešně a kde jsme od Martinovy přítelkyně Choyi kupovali našeho Milouše. Chvilku jsme spolu pokecali, rozloučili se a vydali se spát. My vstávali s ranním rozbřeskem, abychom se na Farewell Spit podívali co nejdříve.

U začátku tracku k Spitu jsme se nasnídali a jediní široko daleko se vydali na úžasnou procházku, na které vznikly asi jedny z nejlepších a nejkrásnějších fotek ze Zélandu, aspoň pro nás. Tentokrát jsme se vydali levou stranou kosy. Cesta k pláži trvala asi půl hodinky a vedla přes pastviny plné krav, oveček a dalšího zvířectva. Když jsme vyšli na písek, zjistili jsme, že jsme opravdu jediní a sami kolem dokola. Procházeli jsme se dlouhé hodiny, udělali spoustu fotek, užívali si nádherného slunečného počasí (oproti předchozímu dni), písku, moře.

Když jsme se vydali nazpátek, teprve jsme potkávali první návštěvníky toho dne. V autě si dali pozdní oběd a vydali se na cestu k Whakariki beach, kde jsme strávili zbytek dne. Další nádherné místo na Zélandu, jen písek, moře, masivní skaliska s průplavy, prostě pohádková nádhera. Procházeli jsme se podél pobřeží, prozkoumali útesní skaliska a jeskyně (i když se pomalu, ale jistě přibližoval příliv).

Vítr však zesílil a písek foukající do tváře a hlavně do foťáku byl nepříjemný. Stačili jsme si ještě všimnout, že i zdejšímu windsurfařovi dělal silný vítr velké nepříjemnosti, a tak jsme na nic nečekali a šli zpátky. Příjemně unavení, vyfoukaní ale plní nádherných zážitků a vzpomínek nadosmrti jsme takto prožili sv. Valentýna. Na konci dne jsme byli oba velice rádi, že jsme se zde znovu podívali a zažili tuto nádhernou podívanou.

Okiwi Bay a Motueka

Přesně ta cesta, co už ani vidět nemůžu. Serpentiny a kopečky, přesně to mě čekalo, když jsme při cestě na východ odbočili k Okiwi Bay – proč? Ani nevíme, prostě nám to hezky znělo. :)

Po zatáčkách, stoupání a klesání jsme se dostali k onomu místu. Jako z pohádky, i když trochu ponuré za té mlhy, co panovala… Domky u moře a zalesněné kopce za nimi a kolem. Jelikož byl odliv, nechalo se moře obrat o nějaké plody, když jsme viděli vysmáté turisty s plným kýblem, museli jsme si to zažít taky. Ale jak už to tak bývá, neměli jsme kýbl, ba ani nějaký nůž na odloupnutí aspoň jedné z těch tisíců ústřic. Jo, bylo to tak, odliv odkryl kameny, na kterých si dorůstaly ústřice (oysters) a slávky (green mussels). Pohled to byl ale krásný, prvně jsme viděli ústřice na živo! :) Procházeli jsme se po pláži a zkoumali život seafood.:D A taky život jakýchsi mořských parazitů, kteří si asi hledali nějakého dobrovolníka k usídlení, ale moře všechno při odlivu odtáhlo. Škoda, že jsme neměli jak ústřice odloupat, a slávky zase jak připravit a tak jsme si jen užili procházky, přicházející příliv nás pak stejně donutil k návratu. Samozřejmě jsem si na místo musela odnést nějakou památku, tentokrát v podobě rozříznuté nohy. Ústřice jsou krásné na pohled, dobré na chuť, ale taky pekelně ostré na dotyk, takže jak jsem si tam prolízala přes skaliska, ani jsem se nenadála a měla jsem pořezané tři z pěti prstů na noze, pravda, malíček to odnesl nejhůř. Dostala jsme zdrba, že mám být opatrná, ale i tak se mi dostalo prvotřídního ošetření v podobě ajatinu a hajzlpapíru. No jo, ještě se mi nestačila zahojit rána z předešlého dne, kdy jsem u Taylor Dam pro lepší fotku skočila na špatně ořezaný pařez a měla natotata kus stromu v patě, a už jsem měla ovázané i prsty. Ale úsměv mi z tváře nezmizel (asi proto, že jsem nevěděla, že někdy může být ústřice toxická), naopak jsem se těšila dál… tam, kde je jablečných pickerů ráj.:D

Motueka je jabkové centrum jižního ostrova, všichni z třešní se tam přesouvali a my si řekli, že zkusíme štěstí taky. Z Blenu jsme to měli asi 150 km, takže cesta nebyla tak dlouhá, projeli jsme Nelson a už se pomalu z vinic stávali sady. Byl večer a my museli najít nějaké rozumné místo na spaní, projeli jsme se až za Motueku a když už jsme tedy našli jakýsi plácek, nechtělo se nám už hledat dál. Bylo to sice u silnice, ale místo jak dělané pro nás – hřiště s WC a BBQ. Využili jsme tedy toho, našli v „lesíku“ dřevo a rozdělali oheň, abychom si udělali to kuře, které jsme koupili. Chybku to ale mělo – neměli jsme rošt, na které bychom drumsticks položili. A tak zlatino přišel s nápadem, že bychom opálili kolíky ke stanu a bylo vystaráno. Příprava – pokus, omyl - i následná tepelná úprava však vzala víc času, než jsme předpokládali, jedli jsme tedy až za úplné tmy, za to romantičtěji. Svíčku nahradila baterka a víno nám přece nemohlo chybět! Já trochu vystrašená z toho, co na nás z lesíka za náma vyskočí, o to víc jsem se ke zlatinkovi tiskla. ;) Na stehýnka jsme už moc neviděli, ale podle chuti byly dostatečně udělané, takže nám žádné střevní potíže nehrozily. Po výborné – po dlouhé době teplé! – večeři jsme zalehli do našeho královského lože, aby se nám s plnými břichy dobře spalo.

Ráno jsme zašla přes cestu na zvědy, jestli nehledají nějaké ty pickery. Farmář měl ale lidi už domluvené a navíc se sezóna měla rozjet až za pár dní a to se nám v tom místě čekat nechtělo. Co jsme tedy vymysleli? Zajet se podívat na východ k Farewell Spit.

Zase svobodní

Všecko jednou končí, i naše cestovní kancelář pro Oldu a Lenku. Odvezli jsme je do Pictonu, vzali si peníze, co nám měli dát a začali se těšit na pivo, na které jsme pozvaní za nedoplacený benzín. :) A protože jsme si potřebovali odpočinout a ani mi nebylo nejlépe, nedělali jsme prostě nic. Jen zašli na nákup, net, prostě pohoda, kterou jsme potřebovali. Práci jsme tedy začali hledat přes net, i přesto, že jsme se dušovali, že budeme místa objíždět a nemohli jsme v sobě překonat pocit, že nás hned vyfáknou. Nakonec jsem se ale rozhodla (pravda, už mě to v knihovně nebavilo) a zajela se na adresu, údajného kontraktora, Ace Viticulture Ltd. podívat. Já čekala kancelář nebo něco podobného, mě čekal ale barák jako každý jiný, navíc se zavřenou bránou, ale dozvonit jsem se nemohla, proto jsem odjela. Po cestě mě trkla cedule, odkazující na nějaké vinařství, zapudila jsem myšlenky na trapas, a rozhodla se něco udělat! Paní milá, ale nikoho nehledala, a když už tak stejně přes kontraktory… Ale největší pozitivum! Dala mi vizitku na jednoho dobrého, takže jsem hned zavolala. Chlápek, že teď nic nemá, ale že možná příští týden, tak jsme se domluvili, že pošleme info mejlem a zavoláme. S tím jsme se rozloučili a taky skončilo hledání práce v Blenu. Protože jsme se rozhodli zkusit najít práci v Motuece, opustili jsme se Blenheim. Byl pátek, den před festivalem jídla a vína a celé centrum se zaplnilo stánky s blbostma a jídlem. Však to známe i od nás. K poslechu hlaholilo místní trio – nijak světoborné, ale asi každý se na chviličku zastavil a zaposlouchal. Knihovna se taky zapojila a při té příležitosti se zbavovala vyřazených knížek a my tak koupili průvodce po USA od Lonely planet za 1 NZD (pravda ale je, že je zánovní a nemá razítko knihovny, to jsme ale zjistili pozdě, tak doufáme, že teď nikomu nechybí)…

Kaikoura

Hned po ránu jsem se rozhodla, že si po třech dnech teda zajdu umýt vlasy, i když do řeky, ale budou umyté! První žabky, které jsem našla nebyly moje, ale co! V řece málo vody, ale našla jsem si splav, kde proud zesílil dostatečně, abych si vlasy dobře vymyla – to jsem si myslela … Nakonec se ukázalo, že byl rychlejší, než se zdál a než jsem si stačila smočit jeden jediný vlas, vzal mi žabku z nohy a byla fuč. Ještě pár záchranných „skoků“, ale nic nepomohlo, voda holt byla rychlejší. Vysápala jsem se tedy co nejrychleji na břeh a při tom přemýšlela, jak tu událost oznámím Zlatinovi, abych se vyhnula snídani držkové a doufala, že brzy najdeme obchod, kde koupím nové. Do auta se mi hned nechtělo a svitla naděje, že se proud někde zklidní, nebo ji najdu vyvrhnutou někde na břehu. Po 50 metrech další jez :(. No nevzdala jsem, když už jsem v myšlenkách platila brend new flip flops, zahlédla jsem cosi plochého na hladině. Neváhala jsem a vlezla do vody, kameny nekameny. Doufala jsem, že vody bude po kolena a já se vlastně ani nenamočím… Pro záchranu jsem udělala vše :D. Po chviličce jsem vylezla s vítězoslavným výrazem, jednou žabkou na noze a druhou v ruce a hadrama mokrýma až do pasu. S lehkým úsměvem, jsem se tedy rozhodla, že když už mokrá, tak komplet a nakonec jsem si i ty vlasy umyla, i když mi při tom mozek málem umrzl. Když jsem celou historii barvitě dovykládala, bylo mi řečeno, že jsem neměla riskovat, ale vrátit se raději do spacáku.

V Kaikouře jsme zastavili na parkovišti za i-Site (parkování neomezené časem, neplacené). Informace pěkné, ale vypadalo to spíše jako prodejna zájezdu. Lidé si kupovali spíše výlety za velrybami, než se ptali na užitečné informace. O tom vlastně Kaikoura je – velryby, delfíni, tuleni. Městečko malé, střed se nachází přes parkoviště naproti informacím. Pokud si potřebujete odskočit, nehledejte WC na infu ani v protiležící knihovně, ale jen přejděte parkoviště a narazíte na poměrně dobře udržované veřejné toalety. Město je živo z cestovního ruchu, ale nedá se říct, že by bylo přehnaně drahé. Kafčo take away ve Why not coffee si můžete dát za 2,50 NZD, suvenýry seženete taky levně, některé snad levněji než v jiných místech. Kdo, snad jako my, čeká, že zahlédne nějakého kytovce ze břehu, se bohužel mýlí. Můžete se za nimi vydat po moři, nebo využít nabídku některých společností a mrknout na ně z helikoptéry. Jak jsme se od místních dozvěděli je to nejlepší způsob, pravda, taky nejdražší. My neviděli ani delfíny. Ale snad každý se může projít z centra a dostat se na poloostrov, kde se vyvalují tuleni nebo kouknout na kroužící albatrosy, uřvané racky nebo volavky. Můžete si tady prohlédnout starý / zrekonstruovaný velrybářský domek, který má údajně základy z velrybích kostí. Na břehu oceánu pak téměř zbořený komín, jako památku na bývalou celnici. I když nebylo úplně slunečno, ale spíše oblačno, i přesto nás sluníčko opálilo a odjížděli jsme s červenými čumáčky, abychom si ustlali u vinohradu v blízkosti Blenheimu. Jen to vínko nám chybělo.

Ze západu na východ

Ve městečku Westport jsme si zašli nakoupit – Countdown byl poměrně příjemná změna proti minimarketům podél západního pobřeží, doplnit vodu a zašli na Foulwind walkway. Na Cape Foulwind jsme se vydali, ani ne tak pro tuleně, kteří čekají na konci procházky, ale pro tu procházku samotnou, protože zlatinko měl zase zvednuté mandle od našich spolucestovatelů. :) Začali jsme u parkoviště, kde se náramně líbilo místním skoroslepicím weka – jsou poměrně nebojácné (oproti takahe) a nechají se pěkně krmit a sezobnou snad všecko, takže se nemusí s hledáním jídla nijak namáhat, turisti se jejich krmením určitě na chvilku pobaví, tak jako já. Procházka vedla podél břehu moře, míjeli jsme maják (šestiúhelného tvaru, kdysi dřevěný, dnes obetonovaný) – údajně připomínající astrolab Abela Tasmana a dorazili jsme až k Tauranga Bay. Je to nejseverněji položené sídliště kekeno – srstnatých tuleňů na Zélandu, takže nesmí chybět ani informační tabule o jejich životních cyklech, každý se tu dozví, jaký je rozdíl mezi samečkem a samičkou, jaké mají zvyky atp. Taky se můžete mrknout, jak daleko a kterým směrem je to třeba do Hong Kongu. Ještě, než jsme k místu přišli, zaslechli jsme divné smutné zvuky – ale mysleli jsme, že to někde v dááááli naříká velryba:D až blíž jsme zjistili, že to fňakali malí tuleňci, které vlny nenechaly pořádně se vysápat na skaliska.

Po cestě k východnímu pobřeží jsme si udělali krátký break v bývalém zlatokopeckém městečku Reefton ležícímu kousek od Levis Pass, doplnit tekutiny i benzín, koupit energeťák, protože řízení se stalo po těch kilometrech bez střídačky pomalu únavné a hurá ke Kaikouře.

Městečko Hanmer Springs láká Zélanďany a turisty kvůli místním pramenům, díky kterým jsou jedním z nejznámějších zélandských lázní. My se tu na chvilku zastavili taky. Pravda, bylo už na návštěvu spa pozdě a tak jsme se aspoň prošli lesem, který nám nesmírně připomínal naše lesy české. Honila nás mlsná, a v domění, že to zvládnem, jsme si koupili zmrzku a hned dvoulitrovou! Samozřejmě nám po pár lžičkách přestala chutnat, a tak jsme ji strčili do igelitky – naší apartní turistické kabelky – a vydali se dál s tím, že se snad nerozpustí úplně a že si Leňa třeba dá. Potěšilo nás, že neodmítla a pomohla nám s tím. Lesy byly opravdu jak české – taky plné hub, chvilku jsme zvažovali návrh zajít na houby a udělat si smaženici, ale nakonec jsme usoudili, že by to bylo na noc trochu těžké papu a nevěděli jsme, kdy bude zase dobrá příležitost / místo na spaní, kde si je připravit, a vydali se na cestu dále. Projížděli jsme těmi českými lesy a pomalu se dívali po místečku na spaní, až jsme našli to naše vyvolené – krásný most u řeky! :D

Paparoa NP a lívance

Greymouth je výhodným místem k pauze, pokud potřebujete dokoupit zásoby atp. My si tam konečně koupili inventer a vydali se k Point Elizabeth walku. K zastávce jsme se rozhodli, až když jsme uhlídli značku Great walk v atlasu. Samozřejmě to stálo za to, hned na začátek jsme obdivovali rybáře snažící se vytáhnout nějaký úlovek z vln – samozřejmě nic. Stezka vede po útesu nad Tasmanovým mořem. Člověk se díky informačním cedulím dozví, co za rostlinu kde roste a její vegetační cykly, v době naší návštěvy jsme mohli pozorovat květy palem nikau – btw. kdybychom si to nepřečetli, asi bychom je za květy ani nepovažovali. Na konci procházky nás čekal výhled na pár osamocených skalisek tyčících z moře, na nich se válejících nebo kolem plovoucích tuleňů. Greymouth a procházka byla ale jen krátnou zastávkou na naší cestě k hlavnímu cíli, kterým byl národní park Paparoa a Pancake rocks.

NZ má, díky jednomu chytrému maorskému náčelníkovi a jeho vyjednávacím schopnostem, zachovaných hodně míst, které jsou národními parky. Pro Paparoa NP (jeden z nejmenších a nejmíň navštěvovaných národních parků) jsme se rozhodli zejména proto, že jsme to měli víceméně po cestě a taky pro známé Pancake rocks! Místo bylo lehce rozpoznatelné, dobře značené, ale hlavně pro tu spoustu aut a lidí kolem! Zastavili jsme na parkovišti (velké plus pro NZ – snad u všech zajímavostí parking gratis) a stačilo přejít jen silnici a byli jsme na začátku stezky. Start byl vlevo, tak jsme šli. Délka procházky závisí na tom, jak dlouho se kdo zdrží, ale myslím, že půl hodinka bohatě stačí, cesta není náročná ani dlouhá. Pokud tu zažijete příliv, uvidíte vodu pronikající přes skalní otvory do prostor, kde se poté roztříští o skály a tvoří tak jakési gejzíry. Ony vápencové skály jsou tak populární proto, že ne všechny vrstvy jsou stejně odolné vůči přírodním vlivům a tak některé zvětrávají rychleji a jiné zase pomaleji, a proto teď mohou turisti obdivovat ty tisíce na sebe naskládaných lívanců (pancakes).

Nám přírodních krás ale nestačilo a vydali jsme se na jeden z tracků avizovaných v průvodci. Jednalo se o Punakaiki – Pororari Rivers Loop – okruh asi 12 km dlouhý, začátek shodný s Inland Track. Jak název napovídá, začali jsme na parkovišti v osadě Punakaiki, hned začátek nás nadchnul. Příjemná cesta kolem krásné řeky, výhledy na kopce kolem, stromy a palmy lemovanou stezku. Na NZ se zdraví snad všichni kolemjdoucí, takže jsme se málem u HELLOouovali :), ale jakmile jsme se dostali za jeskynní průchody a kopeček, nebylo vidět nikoho nikde. Mohlo nám to něco napovědět, ale vydali jsme se dále, cesta tu už nebyla až tak čarovná a ani tak pohodlná, v mém podání to samozřejmě znamená, že se začala zvedat a my museli do kopce.:D My „správní“ turisti se navíc vydali do lesů bez vody, takže jakmile jsem zahlídla potůček, bylo jasné, že se musím ovlažit. Vlasy jsem měla zpocené, takže proč je nenamočit víc, rychle pod mini splávek, ale protože byl fakt MINI, musela jsem na kolena, abych ty vlasy vůbec namočila. No klekla jsem do vody a začala se svou a la muslimskou modlitbou k potoku. Aspoň, že se Kamilek pobavil, já byla taky spokojená a asi to šlo i znát, protože mě okamžitě vystřídal, jen se poučil z mých chyb a nevylezl celý zmáchaný.:) Dál nám cesta utíkala poměrně dobře, jen jsme si říkali, kdy už budeme u té další řeky…. podél které jsme měli jít zpátky. Až jsme nakonec na ni narazili, zase jsme se museli namočit, protože bylo potřeba ji přebrodit, ale to je na tom Zélandu krásné a přijeli jsme si užít – volnost, svoboda a příroda! Prošli jsme kolem koníků – divné, že nebyli v ohradě, nebo celý prostor od řeky vlastně tou ohradou byl, kdo ví. My ale pro pokračování museli na silnici – to nám teda celý dojem z tracku trochu zkazilo, protože přes most by to za silnějšího provozu dvakrát bezpečné nebylo. Pak už jsme ale uhlídli značku panáčka a bylo jasné, že jdeme správně, k našemu překvapení jsme se dostali zase k lívancovým skalám, ale skočili jsme si jen na info na záchod a mazali k poslední zastávce tracku – Punakaiki Cavern, kde jsme ale v jeskyni moc bez baterky neviděli.

Na parkovišti jsme povečeřeli a odjeli najít další z našich potulných míst na spaní – tentokrát u krásné pláže, kde jsme se zase kochali tím zélandským západem slunce!

Glacier a ještě jednou Glacier

Jako každé ráno se moje milovaná „Hupinka“ probudila brzo a jala se něco dělat, místo toho, aby se válela v motelové posteli. Chtěla navštívit Maori beach, která ji den předtím velice uchvátila. Vyrazila tedy tryskem na cestu a mě polospícího nechala ještě usnout. Když dojela, celá nadšená mi vykládala zážitky a ukazovala fotky – hlavně naší „hromádku“ kamení, kterou za nás postavila. Pak přešla na vaření, já mezitím nabalil a poskládal věci do auta.

Před námi se blýskal cíl naší dnešní trasy – Fox Glacier a Franz Josef Glacier. Oba jsou si podobní, ale přesto tak rozdílní. Fox Glacier byla naše první zastávka, kde jsme se vydali na procházku ke zbytkům ledovce, na kterých se ještě nepodepsal zub času. Když jsme v půli cesty k parkovišti míjeli ceduli, že v r. 1751 dosahoval ledovec až tady, řekl jsem si, že musel být obrovský a že za těch pár let neskutečně ustoupil. Přestože cesta je relativně bezpečná, hrozí vždy nějaké riziko, na které upozorňovaly tabule na každém kroku. Asi na tom bude něco pravdy, ale procházka korytem s protékající řekou má své kouzlo i za této situace. Cesta ke zbytkům Foxu trvá asi hodinu. Krajina je nádherná, jen je potřeba vychytat dobré počasí. Bohužel Vás až k ledovci nepustí, prý kvůli bezpečnosti (otázka jestli Foxu nebo návštěvníků:)) vás k ledovci nepustí, takže se musíte spokojit asi s padesáti metrovou vzdáleností, ale i tak vidíte dostatečně krásný, nevím čím, světlounce modře zbarvený ledovec. Při návratu k autu jsme objevili kousky ledovce v řece, tak jsme si s nimi vyhráli jak malé děti. Strkali je do pusy, olizovali, házeli po sobě - jen vtipkujeme. Vlaďuška si nemohla nechat ujít, jak se kouká přes ledovec do sluníčka a na mě, jak asi v něm vypadám ;).

Nakonec ještě dohodnout rozchod s "těma dvěma". Oni chtěli na internet a my chtěli s „Hupinkou“ na Mirror Lake. No co čert nechtěl, odbočili jsme špatně a dojeli místo k jezeru na začátek cesty k seal collony u Gillespies Beach – kdybychom to věděli, zůstali bychom na noc tady – kempování zadarmo, záchody, piknik stoly – místo jako z pohádky. Již při prvních krocích jsme ale přestali litovat, protože výhled do okolí, zejména na blízký ledovec a nádherné moře s pláží předčilo všechna naše očekávání. Tasman byl divoký a nespoutaný, valící se vlny nás vybízely, abychom do nich skočili. Protože jsme byli na tomto zázraku sami, vysvlíkli jsme se a šup do moře na koupačku. Přestože pláž byla kamenitá a s každou vlnou se na nás valilo víc a víc kamínků, užívali jsme si této nádhery a volnosti. Při jedné z vln, která se přes nás převalila, vylezla Vlaďuška po kolenách a ukazovala mi, jak ji vlna odhodila na kamení, až si odřela nohu. Nasmáli jsme se tomu, ale protože vlny začaly být už nebezpečné, šli jsme se na pláž usušit. Když jsme oschli, byl nejvyšší čas jet zpět do města po nezpevněné prašné cestě. Jen co jsme odešli, začaly na pláž proudit větší a větší skupinky lidí. Dojeli jsme do centra a ujížděli směr Franz Josef.

Podobně jako u Foxu je i u Franzu stejná cedule s datem ukazujícím, kam až sahal ledovec v roce 1751. Jak už jsem se zmínil, jsou si oba ledovce podobné, ale přesto tak rozdílné. Při procházení nezvykle širokým korytem Franzu jsme narazili na nádherné vodopády, neváhali jsme a hned jsme toho využili – pofotit se a nechat se ovlažit, i když nebylo pravda příliš slunečno. Aniž bychom to čekali, přišel nám ledovec Franz hezčí než Fox. Možná to dělala „jeskyně“ a řeka, možná turisti slézající z ledovce. Podobně jako u Foxu, ani tady vás nepustí blíže než na padesát metrů kvůli bezpečnosti (ale když si pořádně zaplatíte, vezmou vás nahoru s průvodcem). My nahoru nelezli, pofotili ledovec z dálky a užili si cestu údolím zpět, kde jsme mohli vidět nádherné okolí.

Z Franz Josef jsme se vydali hledat nocleh, cestou jsme se ještě zastavili v Hokitice, kde jsme chtěli doplnit zásoby. Zdejší New World ale zavírá v osm a my dojeli až o půl deváté, tak nám nezbývalo, než si v pekárně dát garlic bread. Majitel pekárny (spíš pizzerny) ukazoval Vlaďušce novinový článek o tom, jak jsou slavní a že jsou uvedení i v průvodcích Lonely Planet (tak to můžete checknout). Tak jsme byli spokojení, že i ten chleba bude určitě vynikající.

West Coast

I přesto, že jsme chtěli zůstat na pláži u Haast déle, nebylo to možné … Sandflies by nás asi totiž sežraly. Smáli jsme se tomu, že všichni varují před Milford Sound, ale tam jsme nepotkali „pičurku“ skoro žádnou, na rozdíl od Haast beach. Člověk si asi musí dát to víno, aby vůbec usnul. Když jsem se ráno vzbudila, abych si užila ranní moře, nevěřila jsem svým vlastním očím a uším. Malé černé mušky létaly všude v autě, čekaly, až se odkryjeme, aby se mohly nažrat. No venku to nebylo lepší, takže jsem žádné svršky neodložila a místo do moře vlezla zpátky do auta dumat, jak se jim ubránit. Repelent dobrá věc, ale na ty mraky to bylo málo. Až se dospali Oldřich a Lenka, vystrnadili jsme hejna z auta a rychle pryč. Holt nic není bez chybičky. Cestou jsme se zastavili doplnit vodu u místní benzinky, pošty, obchodu, opravny aut, vše v jedné boudě.

West Coast je nádherný, při první příležitosti, jsme odbočili k lookoutu, jako spousta jiných, abychom se pokochali krásou moře a útesů a taky zjistili, že nám všem došly baterky a náš foťák opět stávkuje (díky Leni ale nějakou schopnou máme). Protože jsme měli dost „pičur" a málo baterek, rozhodli jsme se pro nějaké civilizované ubytko, tak jsem se hned u Moeraki jezera zašla optat :D. Paní na recepci se pobavila mou otázkou, když viděla ušmatlané tenisky a díravé rifle, ale i tak mi s úsměvem sdělila, že ve Wilderness lodge se dočkáme večeře i snídaně a řeknou si o 390 NZD za noc a osobu. Nevím, jestli jsem vůbec poděkovala, jen jsem nevěřícně zopakovala částku a myslela jsem, že jsem se přeslechla. V autě jsme mrkli do průvodce, a pravda cena jak vyšitá. Ale gratis bychom si mohli půjčit kajak ;)!

Náladu nám spravil Monro track začínající hned za lodgem. Cesta oběma směry asi hodinu a půl vedoucí krásným (pra-lesem), přes lanový most (který se houpe jako blázen) na konci pak čeká krásná pláž (nejlíp v prosinci), kde se dá pokochat pohledem na chocholaté tučňáky. My je neviděli, ale místo jsme si užili i tak. Zabufetili a našli mušle, hodili pár hvězdic zpět do moře, vylezli na skaliska a užili si příboj.

Náš nocleh jsme našli v Green Pine motelu, kde sice avizovali „NO VACANCY“, ale bylo prázdno a ubytovali nás. Každý pár svůj domek, kuchyň a koupelna venku za 25 NZD (krásný 6 lůžkový domek s koupelnou, WC, kuchyní a jídelním koutem – 140 NZD/objekt). Spokojeně jsme si dali všechno nabít a usnuli. Já s myšlenkou, že se ráno musím vrátit k Maori beach.

Haast beach

Místo, na které jsme narazili (po krásné cestě z Wanaky), bylo – je asi nejromantičtější, které jsme kdy navštívili.

Holky jen si to představte – moře, krásná písčitá pláž, vyplavené kmeny, okouzlující západ slunce, praskající oheň, něčí hřejivá náruč a víno – jakékoliv ;). Zní to jako kýč a klišé, co?! Ale byla to nádhera, mělo to v sobě totiž i nějakou syrovost. Možná ten prales přes cestu… Jediné, co narušovalo dojem, bylo, že jsme nebyli úplně sami. Ale starý pár si brzo zatáhl závěs ve svém autobuse a šel spát a Lenka s Oldou si užívali procházek po pláži. Rozdělali jsme teda ohínek, otevřeli krabičku vína (3 litrovou) a užívali si piknik na pláži při pohledu na zapadající sluníčko.

Žlutou kouli vystřídal měsíc a miliony hvězd. Nevím, jestli to bylo tím vínem, ale tolik a tak jasně zářících jsem v životě neviděla! :) Prostě krása!

Myslím, že tady by se nechala sbalit snad každá baba. Takže pánové, až bude cesta kolem, víte kam na rande a úspěch zaručen (jen aby toho vína nebylo přespříliš)! ;)

Wanaka

I přesto, že naši spolucestovatelé již ve Wanace byli, a znovu tam jet nechtěli, jsme se tam vydali. Bylo už pozdní odpoledne a my vyjížděli z Queenstownu. Nejeli jsme po normální státovce, ale sjeli jsme se na Scenic route, která nám měla přinést nádherný výhled do okolí. Výhledy byly opravdu nádherné. K šílenství nás ale přiváděly nekončící serpentiny a prudké kopce, kdy jsme si říkali, aby nám to Milouš vůbec vydržel. Když už Vlaďuška z dalších kopců před námi rostla, přišel Oldřich zase s jednou ze svých připomínek, že by byla přece škoda to nevyjet. To už mě naštvalo, tak jsem mu řekl: „To by sice byla škoda, ale auto by to nemuselo vydržet!“ a v autě byl rázem klid. No ale Milouš je silný chlapík a vyjel to.

Ve Wanace najdete spoustu ubytovacích středisek, chat a hotelů – taky určitě pěkně mastných, pro ubytování lyžařů z nedalekých svahů. My ale k noclehu hledali něco „jednoduššího“ ;). Vjeli jsme do boční cesty, která vedla přes všechny možné kopce, doliny k vyhlídce. Bohužel, zde byl zákaz kempování. Holky sice přemýšlely, že bychom to riskli, ale „zvítězila“ vidina pokuty a hrozby místních beranů a my jeli jinam. Protože už ale byla tma, v Holiday parku bylo pro O a L draho, zůstali jsme nakonec spát u oveček v zatáčce. Ti dva si ještě na suché trávě navařili a při stavění stanu si propíchli spodní vrstvu. My šli spát - ráno jsme měli v plánu procházku, a nechali je svému osudu.

Když jsme opustili naše spolunocležnice ovečky, abychom se prošli kolem Daimond Lake. Čekali jsme nádheru (už podle názvu), ale je to příliš vznešený název pro tento brčálník. Výhled do okolí byl sice hezký, ale jezero za moc nestálo. Aspoň jsme se u něj nasnídali. Smáli jsme se tomu, že se náš tuňák k tomuto „rybinci“ velice hodí. Nasnídali se, obešli jezero a zpátky k autu. Počkali jsme na ty dva, abychom zajeli do města a povyřizovali vše potřebné. Ve větších městech bývá v knihovnách wi-fi zdarma, ale to neplatilo pro Wanaku, kde chtěli za 5 minut internetu dolar. I knihovnice uznala, že náš internet od Vodafonu bude levnější. Existovala ještě údajně jedna možnost, napsat nějakému místnímu manažerovi sms o heslo na free wi-fi. To nám ale asi řekla nějakou tajnou informaci …

Potřebovali jsme ale nabít baterky do foťáku a noťas, proto jsme se uvelebili a strávili den v knihovně. Já ale oběhla obchody, protože jsem chtěla sehnat inventer do auta, abychom předešli vybitým baterkám atp. S mapou jsem horko těžko našla Mitre10, abych prodavačce vysvětlila, že hledám přístroj, který má koncovku do zapalovače v autě a druhý konec, jako power supply. Paní pochopila a odkázala mě na obchod „100%“, kde by měli takovou věc mít. Tam prodavačka ani moc netušila, přivolaný majitel sice věděl, ale bohužel neměl, ale aspoň jsem dostala pár dobrých rad.

Když už se blížil čas srazu, skočili jsme ještě nakoupit pár drobností k jídlu a vydali se k jezeru, kde jsme parkovali. Stál tam jen Olda, a protože měli zase „životní“ smůlu, potřebovali ještě hoďku, tak my se aspoň najedli a počkali (jako už mockrát). Když už došla i Lenka, vydali jsme se na cestu k Haast.

U silnice jsme se ještě zastavili u Blue pools a udělali jsme velice dobře! Nádherný výhled do okolí, neskutečně modrá křišťálová voda, které jsme se nemohli nabažit. Po cestě k ní jsme přecházeli přes lanový most, který velice „pobavil“ Vlaďušku. Její neustálé: „Nedělej, nehoupej, já se bojím“ se rozléhalo celým údolím. Smočili jsme si v té nádheře nohy a užili jsme si ji dosyta a nelitovali této zastávky, která v průvodci vůbec nebyla, ale určitě být měla.

Za chvíli na nás čekaly vodopády, jedny a pak hned druhé, názvy - ty si už nepamatujeme :(. Každopádně byly jedny hezčí než druhé. A když nikde nikdo nebyl, skočil jsem si hned do toho prvního posedět.:D S odstupem času trochu lituju, že jsem se nevymáchal přímo pod ním celý. Bylo by to určitě žůžo!