Papa Aroha! :(

Jak jsme se těšili do holiday parku – navařit, oprat, oholit se, zase přeskládat pořádně věci… prostě mít zase na chvilinku bydlení.

Papa Aroha byla naše volba, kousek od Coromandel Town a ceny ucházející. Check-in jak každý jiný – chtěli jsme domeček vidět, dostali jsme klíče. Divné mi ale bylo, že nám musela ukazovat náš domeček na mapě - záhy jsme ale zjistili, že osada Papa Aroha je asi právě tento HP a orientace mezi domko-karavany, domky a karavany není až tak easy (ale jen na ten první pohled).
Po TEPLÉM obědě jsem, jako každý den (a nemusí to být oběd ani teplý), byla unavená. Nejlepší místo k odpočinku je za hezkého počasí přece pláž, proto jsem nechala zlatinka se v klidu oholit a podělat si svoje a já se se sarongem vydala dát si dvacet k vodě.
Pláž mě tedy nenadchla. Postrádala jsem jemný písek, místo toho na mě čekaly šutry.:( K něčemu to ale zase dobré jsou – mušlím se tu dařilo, jak jsem mohla vidět u protijdoucích v kýblících. Byl odliv – asi nejlepší čas k jejich hledání. Samozřejmě jsem byla v mžiku rozhodnutá se na pláž po odpočinku vrátit s nádobou na tu úrodu!
Díky již zmíněnému odlivu jsem si svůj píseček přece jen mezi skalisky našla. Z dvaceti se staly dvě hodiny…. Doma jsem naverbovala zkulturněného zlatina a vydali jsme se na „rybolov“ – místo kýblu, jak všichni ostatní, s miskou od zmrzliny, a to jsem dávala taky za vinu i podivným pohledům všech. Ale mělo mi to dojít dřív, odliv se v mezidobí začal měnit na příliv a místa plná slávek, byla plná – ale vody! Trvalo asi hodinu, než jsme náš „boj“ vzdali. Kamča by bral i kameny – i přes moje instrukce, jak a kde se nachází – asi proto, abychom v misce aspoň něco měli. Já ukořistila slávku aspoň jednu, musela jsem ale uznat, že byla stejně malá, takže letěla zpátky do moře. Kdybychom ten den chtěli ústřice, asi bysme měli větší štěstí, ale neměli jsme nůž ani jinou pomůcku na jejich odloupnutí a pořezaná jsem zase skončit nechtěla (viz Okiwi Bay), navíc jsem byla poučena, že by se poranění mělo ihned vysát, protože může být toxické…Co je na tom pravdy nevím, pořád žiju, i bez vysávání.:) A tak jsme se vrátili s prázdnou, ale aspoň jsem se v moři okoupala, nádobku samozřejmě před zvědavcema nesla důležitě jako plnou, ale myslím, že jim bylo vše jasné, už když jsme se na lov vydávali.:)
Škoda, chtěla jsem zažít tu všude opětovanou hojnost Bay of Plenty, resp. poloostrova Coromandel. Doufám, že do odletu si ty mušle ještě nachytám a uvařím! Nakonec se na véču místo mušlí podávala zeleninová omeleta a pomalu divně vonící párky. Zlatinovu poznámku, že je stejně fuk, jestli mi bude zle z párků nebo by mi bylo z mušlí, jsem při jejich vyhazování s úsměvem přešla.
Jak se nám sladce usínalo! Možná i tím, že všude vonělo čerstvě vyprané prádlo, které nestihlo doschnout venku. O to horší byl budíček ve 2.20, a zlatinkovo: „Slyšíš to?!!“ Pravda, jakési šramoty se mi do snů vkrádaly. A já s malou dušičkou poslouchala… „Co to je?! Rožni! Rychle!!!“ A tak se stalo, ale můj předpoklad, že kdyby to byla myš, tak by rychle prchla, se nevyplnil, nikde nic! Zašli jsme si tedy na WC a ulehli, tentokrát s rožlým světlem – duchové za světla nepracují a myši by se bály. Asi na 10 minut, když se zase začaly ozývat ty zvuky a pak už jen: „TAM JE!“ JJ, byla to myš! A v tom bylo po spánku. Hlídat, kde se producíruje a co dělá… Zlaťo našel její vstup hned u toho našeho – krásnou díru přímo pod dveřma, bohužel jsme si jí nevšimli dřív, byla umě zamaskována koberečkem – joooo, ne každý je na okrasu. ;) Ucpal ji tedy držákem od smetáku a my zůstali buňce tři (aspoň jsme doufali, že nepřitáhla i nějaké kámošky). Hlídkování mě ale za hodinu unavilo a já ráda uposlechla, ať si zdřímnu. Asi hodinový spánek mi připadal jak oáza pro duši, protože jsem věděla, že mě někdo hlídá, spala jsem docela klidně. Ale „naše“ nová kámoška v pokoji pořád zůstávala. Jediná věc jak ji zničit – zabít ji. Byla to filuta, umně hozený chips jako past odtáhla pod ledničku a sežrala. Nezbývalo jiné řešení. Zase byla pod kobercem, tentokrát si snad myslela, že se do své escape díry dostane, Ha haaa!!! Nastoupila jsem s těžkou technikou JÁ! Připosraná jsem obula žaby č. 45 a šla zkoumat situaci. Prve jsem vůbec netušila, jestli pod kobercem vůbec ještě je, musela jsem blíž, než mi bylo milo, abych zahlídla čumák a dva černé korálky vykukující z pod koberce. Už se chystala k útěku, ale zabránil jí smeták zabořený do díry. A já poslechla pudy a DUPLA! Pořád se ale cosi hýbalo a tak došlo na ještě dva dupance, kdy jsem se ujistila, že je po ní. Hned na to se mi všecko obrátilo a málem jsem se z toho mordu poblila a to pak ještě párkrát – stačilo si vzpomenout!
Bylo kolem šesté, když jsme v relativním klidu zaspali. Ráno jsme vstali v sedm, abychom navařili, přezkoumali a vytřepali věci. Moje nejčastější ranní hláška byla: „To je HNUS!!!“, ale myš jako důkaz jsme tam holt pro majitele nechat museli. Doufali jsme, marně, že nám za probdělou noc dají aspoň nějakou slevu, ale šel tam zlatino, takže jsme odjeli bez slevy. :D