Wellington se stal hlavním městem Zélandu v roce 1865, do té doby toto postavení zaujímal Auckland (a myslím, že spousta lidí to takto vnímá dodnes). První věcí bylo najít informační centrum a získat mapu města. Bohužel však parkování ve Wellingtonu bylo příšerné. Jen placené, nebo pouze pro rezidenty žijící v oné části města. My nakonec zaparkovali u Warehousu a skočili na „Ičko“ pro mapu. Poptali jsme se, kde je knihovna a jak se dostaneme na letiště, protože jsme potřebovali vyřídit změnu letenky. Rozhodli jsme se, že zde strávíme dva dny a projdeme si zdejší ulice, muzea a budovy Parlamentu, které jsou přístupné veřejnosti. První den počasí moc nepřálo, bylo zataženo, foukal vítr a tak jsme se vydali do zdejšího muzea Te Papa, které je zdarma (s výjimkou určených expozic) a přístupné všem. Protože v celém Wellingtonu se nedá zaparkovat bez placení, zaplatili jsme si u muzea celodenní parkování za 8 NZD (jedno z nejlevnějších).
Te Papa Tongarewa (Muzeum Nového Zélandu) je gigantická 5 poschoďová budova, ve které najdete expozice převážně o Novém Zélandu, jeho obyvatelích a kultuře, i spousty vědeckých, uměleckých a zahraničních expozic. Velice zajímavou podívanou skýtala expozice o mořských vodách, kdy se v r. 1997 podařilo zdejším rybářům vylovit živou obří oliheň, která se jim zachytila do rybářských sítí. Její tělo po vědeckém probádání bylo naloženo do nálevu a vystaveno
na obdiv návštěvníkům muzea. Spolu s tím můžete zhlédnout i video zachycující její vylovení a následné vědecké bádání. Další expozicí, která nás uchvátila, byla ta o tektonické a vulkanické činnosti Zélandu (i když zemětřesení na Zélandu jsou docela častá „prý“, nás díkybohu nepotkalo za dobu našeho pobytu ani jedno), ale aspoň jsme si měli možnost vyzkoušet, jaké to je, když se pod vámi houpe podlaha v případě zemětřesení. Ve zdejší expozici je totiž zhotovena replika domu, jenž se pohybuje jako při zemětřesení. Vlaďuška nic netušící, že se domek začne třást, po prvních záchvěvech zemětřesení zařvala, až tím pobavila další návštěvníky, kteří byli v té chvíli s námi v onom domě. Ale věřím, že se musela velice leknout, když nejste v očekávání něčeho takového. Můžete zde taky vidět výbuch sopky a pokusit se uzvednout zdejší kameny vyvřelé z nitra země, prostě expozice jak se patří. Předposlední patro je věnováno domorodým Maorům, jejich kultuře a životu na NZ. Nás uchvátila jejich posvátná loď, na které se vydávali na výpravy na moře. Součásti této výstavy je i celý text „kontroverzní“ smlouvy z Waitangi z roku 1840, jejímž podpisem přešlo území Nového Zélandu pod správu a do vlastnictví britského království. Text smlouvy je zde promítán na plátna v anglickém a maorském jazyce. Protože jsme už byli z chození unavení, ve zdejší kavárně jsme si dali kafíčko
a čokoládku a příjemně polenošili ve zdejších křesílkách. Ještě jsme měli před sebou několik výstav, tak bylo potřeba načerpat novou energii. Když jsme ten den opouštěli muzeum, kde jsme strávili skoro většinu dne, nelitovali jsme stráveného času.
Zašli jsme si nakoupit něco k večeři do New Worldu, prošli si Cuba street, ulice, kde najdete spoustu hospod, obchodů se vším možným, staré věci, desky, oblečení takový trochu retro styl v moderním hábitu. Ulice byly plné lidí a my přemýšleli, kde si pojedeme najít místo na spaní. Ještě předtím jsme však chtěli zaskočit do zdejší knihovny na internet, vyřídit pár věcí. Mysleli jsme, že v hlavním městě bude v knihovně net zdarma, ale bohužel jsme se mýlili. Trochu to nevychytali, na to, že knihovna je velká jako „kráva“. Ale za to ji lze velice snadno najít v centru města, jelikož kolem 
ní jsou rozrostlé plechové palmy. Nic dalšího už jsme nechtěli ten den „vyvádět“, tak jsme se vydali trochu z města a po chvilce narazili na Ocean Parade, příhodné místečko u oceánu, kde bylo velké parkoviště a kde už několik podobných jako my rozbalilo své příbytky na spánek.
Druhý den ráno po 
probuzení jsme se vydali na zdejší mezinárodní letiště, kde jsme si chtěli u naší společnosti, se kterou jsme letěli na Nový Zéland změnit letenky (www.airnewzealand.co.nz). Podle informací, které nám poskytli z infolinky AirNZ, bylo na zdejším letišti zákaznické centrum, kde jsou schopni nám pomoci. Chlápek na zdejších informacích nevěděl, ale spíše se nechtěl s námi otravovat, tak nám zrušil jen let z Christchurche, ze kterého jsme měli původně odlítat, a stejně nám vytočil číslo na zákaznickou linku, abychom si to vyřídili s nima. Nakonec nám velice ochotná paní na lince se změnou data letenky pomohla, dokonce to stálo méně, než nám řekli napoprvé. Ale příště kdybychom měli absolvovat tuto mašinérii znovu, už bychom věděli, že je lepší zajít do zákaznického centra tzv. Holidays, které můžeme najít ve větších městech Nového Zélandu, kde takové požadavky vyřeší a pomohou vám. Ale vědět to na začátku! Ale každá zkušenost dobrá. Trochu jsme si spravili na letišti náladu, když jsme se napojili na internet – na zdejším letišti je internetové připojení zdarma.
Protože jsme chtěli stihnout ještě návštěvu Parlamentu, museli jsme si do města pohnout (vyřízení nám vzalo trochu více času, než jsme počítali). Našli zdarma místo na parkování a přiřítili se do Parlamentu asi za 5 minut 12, kdy už jsme měli být dávno na místě, abychom se mohli zúčastnit prohlídky. Ale měli jsme štěstí, vzali nás ještě. Dostali jsme nálepku „visitor“, museli odevzdat veškeré věci – nemohli jsme si nechat ani mobily, foťáky nic, a už nás seznamovali s bezpečnostními pokyny. Hodinové prohlídky jsou každý den, začínají vždy v celou a jsou přístupné zdarma. První prohlídky začínají v 10 hodin ráno (v 11 hodin v neděli), poslední bývá většinou v 16 hodin (v 15 hodin o víkendu), jsou zdarma a v doprovodu průvodce.
Ten den jsme měli velikou výhodou oproti jiným dnům, jelikož Parlament ten den nezasedal, budeme mít tu možnost podívat se i do zasedací síně Parlamentu, do níž není jinak normálně přístup, pokud zasedá. Průvodkyně byla milá a znalá poměrů, zasvěceně hovořila o zdejší historii a událostech. První místo, kam nás zavedli, bylo sklepení, aby nám ukázali jak je budova zajištěna proti zemětřesení, jelikož při posledním požáru, při kterém shořela vetší část budovy a knihovny, bylo proto v rámci obnovy investováno i do ochrany před zemětřesením (a to hlavně z toho důvodu že budova se nachází jen 400 m od tektonického zlomu). 
Nynější zabezpečení odolá zemětřesení až do síly 8,5 stupně Richterovy škály. Jeden návštěvník v souvislosti s tím vznesl dotaz, co v případě silnějšího zemětřesení (stupnice je do 10). Odpovědí mu bylo, že pak už je to tak docela jedno co bude, protože stejně se 
všechno svalí na zem, s úsměvem na rtech řekla průvodkyně. Budova parlamentu je postavena do tvaru včelího úlu – podle toho i její jméno Beehive, nemají žádné rohy, kde by se mohl schovat nepřítel nebo vrah :D. Má několik pater, do těch nejvyšších je však vstup zakázán, sídlí tam guvernér NZ. Tato budova není hlavním parlamentním sídlem, ač je za takovou mnoha návštěvníky považována, slouží spíše jako kancelářská část komplexu Parlamentních budov (jsou celkem tři a jsou jimi již zmiňovaná Beehive, pak Parlamentní knihovna a samotný Parlament House). Panovníkem Nového Zélandu je však oficiálně britská královna Alžběta II., jenž vybírá guvernéra jakožto svého zástupce, jenž s jejím požehnáním vládne zemi. Další místnosti jsou podobné těm, které ve většině případů najdeme i v dalších zemích jako např. u nás na Pražském hradě. Místnost pro volbu ministrů, pro konání slavnostních akcí, plesů apod. Zasedací místnost parlamentu je vyvedena v zelené barvě. Podobě jako u nás na jedné straně sedí konzervativci a na straně druhé liberálové. Uprostřed jsou hlavní úředníci parlamentu a v čele sedí guvernér nebo více guvernér a předseda vlády. Takže taky takový podobný „bordel“ jako u nás v Parlamentu. Ukázali nám knihovnu, místnost pro jednání vlády při řešení svých otázek, kterou je veřejnosti přístupná v době jednání a další komnaty a zákoutí. Zastavili jsme se u sochy, na niž byly přivázány stuhy, jenž symbolizovaly dar od země, která ji věnovala. Průvodkyně potom ukázala jednotlivé stuhy návštěvníkům podle toho, odkud pocházeli. Došlo i na Českou republiku, která zde měla stuhu z národního kroje. Prohlídka se nám velice líbila a hodina vyhrazená na prohlídku uběhla velice rychle (a to je škoda, protože si myslíme, že by to mohlo být delší). Jedinou negativní věcí (ale to nebyla chyba Parlamentu) byli Asiaté, kteří neustále všude lozili, na všechno sahali (ač to nebylo povoleno), všude se zdržovali, docházeli poslední, a tudíž se na ně muselo pořád čekat. Ale i přesto to byla podívaná, která určitě stojí za zhlédnutí. Po prohlídce budov lehký oběd v autě a pak již hurá směr do jablkových měst Hastings a Napier.
Žádné komentáře:
Okomentovat