KiwiFruiiiiiit

A nadešel den, kdy jsme si v Hamiltonu posedávali v knihovně a snažili se dohonit naše zpoždění na blogu, když zazvonil mobil a Apata o sobě dala vědět. Nebyl to začátek za týden, potřebovali nás rychle, takže jsme se měli ukázat v Katikati už ten den, ale dohodli jsme se, že začneme v neděli a ráno se před osmou ukážeme. V neděli jsme plní očekávání nastoupili do nové práce. První hodinka informativní, a pak jsme fasli síťku na vlasy, zástěru a hurá do práce. Představili nás našemu supervizorovi Dejvovi, a šup do práce. Vladěnku postavili k pásu, aby balila krabice a mě postavili k paletě, abych ty zabalené krabice ukládal. Člověk neměl ani čas se rozkoukat a už tu bylo spoustu věcí a novinek. První grower change (změna majitele ovoce) první bad change (změna dne pikání), chybějící label na krabicích a spousty dalších. Postupem času se však všecko urovnalo a my vpluli do vod Apaty jako jedni z těch lepší pracovníků.

Apata jako taková je rozdělena na dva shedy (packhousy). První je Coast, kde se pracuje na denní a noční směny (po 8 hodinách) a druhý je Kaimai (to jsme my), kde se pracuje jen na jednu směnu, zato 12 hodinovou. Balíme kiwi hlavně pro firmu Zespri, která dodává jej do celého světa. Má spoustu dodavatelů (growery) a orientuje se na zelené a zlaté. Pro nás to byl první a pravděpodobně i poslední okamžik v životě, kdy jsme měli možnost vyzkoušet chuť zlatého kiwi (bohužel do ČR se nějakým záhadným způsobem zatím zlaté kiwi nedostalo). Nezapomenutelná chuť, barva, ale hlavně ta odlišnost od zeleného kiwi. Pro mě jednoznačně nejlepší kiwi zůstane do konce života to zlaté. Ale práce v packhousu nám přinesla i spoustu nových známých – pár Čechů jako Vojta, Zuzka, Kuba, kiwáky Davida, Dejva, Johna, Judy, Maora Patricka holky Tajwanky Tou, Anjo, Hopi, Nancy, Brazilku Sandru, Renatu a Muriho a spoustu dalších, ale hlavně jsme se dozvěděli i hodně informací. O tom, v jakém stavu kiwi opouští coolstore, jak dlouho trvá cesta do Evropy lodí (za tu dobu stihne i trochu změknout), že když je moc tvrdé, tak k němu stačí přidat jablko nebo banán a kiwi je měkké za pár dní. Přímo z pole vydrží tvrdé i více než rok. Je spoustu odrůd zeleného kiwi (ač se to nezdá :D). Do Austrálie, Nového Zélandu a Ameriky putují veškerá ovoce, Evropa vyžaduje pouze první třídu a jen ten správný tvar (to co u nás vidíme v obchodě) a menší velikosti. Zato Japonci vyžadují co největší velikost ovoce – možná proto, že jsou menší vzrůstem, chtějí si to vynahradit na kiwi:D. Když prší více než dva dny v kuse, není možné kiwi sbírat hlavně z důvodů plísní. Musí se čekat minimálně den na uschnutí ovoce a další den na sbírání. Práce je to trochu náročná jak fyzicky, tak psychicky (12 hodin denně opravdu dokáže s člověkem divy, o čemž jsme se několikrát i přesvědčili ;). Ale za sebe můžu říct, že práce mě baví, je to pro mě taková desetitýdenní posilovna zdarma a ještě za to dostávám zaplaceno (pravda, denně se natahám dvacet i více tun). Vladěnka občas hudruje, že ovoce je na prd, Kiwáci a Indi jsou lemry líné, ale spokojená je taky, hlavně, když si má s kým pokecat. A když k tomu ještě máte každý den kafe, placené přestávky, každý pátek občerstvení tak nebuďte spokojení :D.