Ráno po výborném spánku jsme se rozhodli, že půjdeme na procházku do starých čínských zahrad, kterých je v Su-čou požehnaně. Ještě předtím jsme si však řekli, že si zajdeme v hostelu na snídani – měli 50 % slevu – za 10 yuanů /btw. 1 RMB – yuan je asi 2,7 CZK/ jsme vedle v restauraci dostali džus, dvě vajíčka jako volská oka, 2 opečené chleby, máslo a dva kousky salátové okurky. No nebylo to nejhorší, ale muselo stačit. Vladěnka si dala ještě kafe (o kterém jsme si mysleli, že je v ceně), tak jsme chtěli odejít bez placení, ale zastavili nás a mučením z nás dostali 17 yuanů :).Po snídani jsme se vybrali do asi největší, nejhezčí a nejslavnější 
ze všech zahrad v Su-čou, Zahrady pokorného úředníka. Vstupné činilo 50 yuanů (mimosezónu) a 70 yuanů v sezoně. Po vstupu nás ohromila zeleň, čínská architektura staveb a jezírka, na kterých v létě rozkvétají nádherné lekníny – alespoň 
podle fotografií. Jako všude i tady jsme budili velké údivy Číňanů, 
i když turistů tam bylo více. Celá zahrada je prošpikovaná čínskými domy, jenž můžeme znát
z kreseb a čínských filmů. Jsou charakteristické svou zaoblenou střechou a rohy nahoru, vstupními dveřmi ze dřeva, které jsou ručně vyřezávané a průhledy mající tvar řeckého písmene omega Ω. Takových domů zde v zahradě můžeme najít spousty, každý jiný, krásný a každý měl svůj účel – k přijímání návštěv, k relaxaci, cvičení, pro práci … K většině domků je možné se dostat přes vodu po mostech, které mají tvar schodů v průřezu.
Procházka zahradou byla skvělá, pofotili jsme se, kde se dalo a všechno, co šlo. Trvalo nám hodně dlouho, než jsme si ji celou prošli a pokochali se nádherou, která tam na nás čekala.
Další zástavkou byla Beisi Ta – Pagoda severního chrámu nacházející se jen pár minut chůze od zahrady. Cestou jsme potřebovali ještě doplnit tekutiny, tak jsme se zastavili v místním krámku, kde jsme opět způsobili vytržení všech, kteří byli v té době v obchodě. Koupili si vodu a nějaké slané sušenky s chaluhami:D. Když jsme procházeli dále, uzřeli jsme obchod s čínskými věcmi, kde jsme koupili dárek mé babičce (protože je to dárek, na rozuzlení toho, co to je, si budete muset počkat do příštího roku :)), vybrali jsme s Vladěnkou jeden nádherný. Když už došlo na placení, ozvala se rána jako z děla a všichni hleděli co se děje. Žabička stala opřená o dveře a podpírala snad všechny skleněné police, aby nepopadaly na zem i s vystaveným zbožím. Jelikož se opřela o tyčku, která podpírala vše. Číňanská prodavačka měla smrt v očích, že ji málem zbourala krám, ale zachovala chladnou hlavu a s úsměvem se nám ještě omluvila.
Pár minutek nato už jsme stáli před kasou do Pagody, a kde se vzal, tu se vzal, přiskočil žebrák a chtěl peníze. Řekl jsem Vladěnce ať mu dá jeden jejich malý yuan, ale to se mu asi zdálo od turistů málo, protože pořád dorážel, tak už jsme mu nedali nic. Vstupné do pagody stálo 25 yuanů, má osm pater a do toho nejvyššího se můžete dostat po dřevěných schodech. Jelikož moje Žabička trpí strachem z výšek, vydali jsme se spolu do 
třetího patra, kde byl poslední stop Vladěnky, dál už jsem se musel vydat sám. Vzal jsem si tedy foťák a šel výš. Nahoře se mi naskytl nádherný pohled na celé Su-čou. Kochal jsem se výhledem, pofotil okolí a z výšky si vyfotil Vladěnku dole na zemi. Napsal vzkaz na zeď, jak tomu udělalo spousty lidí přede mnou. Jenže moje propiska přestala psát, tak jsem ten vzkaz aspoň vyškrábal 
:). Nebylo to žádné poselství jen vyznání lásky. Pak už jsem se vydal dolů po schodech, kam to šlo mnohem rychleji než nahoru ;), prošli jsme pak ještě zbytek zahrady a protože bylo už hodně hodin a my chtěli ještě stihnout muzeum hedvábí, museli jsme jít.
Vstupné do muzea činí 15 yuanů, lístky se prodávají do půl 5 odpoledne a muzeum se
zavírá v 5 hodin. My došli ve 4 hodiny, ale hned za námi se zavřela brána, zaměstnanci už balili své krámy, a jak jsme si vydedukovali, tak nás čínsky už i popoháněli, abychom si pohli, že chtějí jít domů taky. No my se nedali, a protože měli 
napsáno, že mají do 17:00 , tak jsme si to v klidečku užívali. Když jsme přišli do místnosti, kde byly ošatky s listím a něčím bílým, zajásali jsme, že uvidíme, jak se dělá hedvábí. V ošatkách byly listy a na nich dle našeho zdání sádrové housenky. Jenže když se začaly hýbat, koukali jsme jako telata. Ale prohlídli jsme si aspoň jejich vývojové stádia. Protože nás Číňani pořád uháněli, abychom si pohli, nakoukli jsme dle našeho názoru jen do obyčejné zahrady, kterou jsme se rozhodli přejít. Bohužel ale pro nás, asi skrývala ty nejlepší kousky – právě to, proč jsme tam byli, jak se to hedvábí vlastně dělá!, které jsme však neviděli, protože jsme tam nešli, škoda. Prošli jsme si zbytek muzea a cestu zakončili v obchodě s hedvábím. Ale jejich světové ceny, nás opravdu nebraly a vyšli jsme tedy ven. Cestou domů jsme se vydali ještě po hlavní ulici, kde jsme se stavili v jednom obchůdku s drobnostmi, kde jsem si koupil bezvadný obal na mobil za 5 yuanů, mému bráchovi taky, a Vlaďuška si koupila nádherné pouzdro na brýle se žabičkou za 12 yuanů – ceny super, no neberte to! Pokračovali jsme v našem investigativním natáčení běžného života v Číně. Zastavili jsme se u jedné trhovkyně, která na svém dvoukoláku prodávala různé sušenky, oplatky, krekry, strčila Vlaďce do ruky krekr, ať ho vyzkouší a pak ještě jeden a nakonec nám chtěla prodat celý sáček, ale včas jsme ji zarazili a vzali si větší hrst. Vyšlo nás to na 3 yuany a aby nás babka neodrbala, tak nám ještě do třech yuanů přidala do sáčku, aby to bylo váhově v pořádku – tomu se říká přístup k zákazníkovi, čeští obchodníci by se mohli učit!!! Krekry byly slané, velice pikantní a mě, ačkoliv jsem je zprvu nechtěl, velice zachutnaly ;). S dobrotou v ruce, příjemně stráveným dnem jsme se vydali na cestu do hostelu, kde jsme pak už krásně unavení a umytí ulehli do postele a těšili se na další den. V posteli jsme si ještě prohlídli fotky, a usoudili, že to byl opravdu povedený den!
ze všech zahrad v Su-čou, Zahrady pokorného úředníka. Vstupné činilo 50 yuanů (mimosezónu) a 70 yuanů v sezoně. Po vstupu nás ohromila zeleň, čínská architektura staveb a jezírka, na kterých v létě rozkvétají nádherné lekníny – alespoň 
podle fotografií. Jako všude i tady jsme budili velké údivy Číňanů, 
i když turistů tam bylo více. Celá zahrada je prošpikovaná čínskými domy, jenž můžeme znát
z kreseb a čínských filmů. Jsou charakteristické svou zaoblenou střechou a rohy nahoru, vstupními dveřmi ze dřeva, které jsou ručně vyřezávané a průhledy mající tvar řeckého písmene omega Ω. Takových domů zde v zahradě můžeme najít spousty, každý jiný, krásný a každý měl svůj účel – k přijímání návštěv, k relaxaci, cvičení, pro práci … K většině domků je možné se dostat přes vodu po mostech, které mají tvar schodů v průřezu.Procházka zahradou byla skvělá, pofotili jsme se, kde se dalo a všechno, co šlo. Trvalo nám hodně dlouho, než jsme si ji celou prošli a pokochali se nádherou, která tam na nás čekala.
Další zástavkou byla Beisi Ta – Pagoda severního chrámu nacházející se jen pár minut chůze od zahrady. Cestou jsme potřebovali ještě doplnit tekutiny, tak jsme se zastavili v místním krámku, kde jsme opět způsobili vytržení všech, kteří byli v té době v obchodě. Koupili si vodu a nějaké slané sušenky s chaluhami:D. Když jsme procházeli dále, uzřeli jsme obchod s čínskými věcmi, kde jsme koupili dárek mé babičce (protože je to dárek, na rozuzlení toho, co to je, si budete muset počkat do příštího roku :)), vybrali jsme s Vladěnkou jeden nádherný. Když už došlo na placení, ozvala se rána jako z děla a všichni hleděli co se děje. Žabička stala opřená o dveře a podpírala snad všechny skleněné police, aby nepopadaly na zem i s vystaveným zbožím. Jelikož se opřela o tyčku, která podpírala vše. Číňanská prodavačka měla smrt v očích, že ji málem zbourala krám, ale zachovala chladnou hlavu a s úsměvem se nám ještě omluvila.
Pár minutek nato už jsme stáli před kasou do Pagody, a kde se vzal, tu se vzal, přiskočil žebrák a chtěl peníze. Řekl jsem Vladěnce ať mu dá jeden jejich malý yuan, ale to se mu asi zdálo od turistů málo, protože pořád dorážel, tak už jsme mu nedali nic. Vstupné do pagody stálo 25 yuanů, má osm pater a do toho nejvyššího se můžete dostat po dřevěných schodech. Jelikož moje Žabička trpí strachem z výšek, vydali jsme se spolu do 
třetího patra, kde byl poslední stop Vladěnky, dál už jsem se musel vydat sám. Vzal jsem si tedy foťák a šel výš. Nahoře se mi naskytl nádherný pohled na celé Su-čou. Kochal jsem se výhledem, pofotil okolí a z výšky si vyfotil Vladěnku dole na zemi. Napsal vzkaz na zeď, jak tomu udělalo spousty lidí přede mnou. Jenže moje propiska přestala psát, tak jsem ten vzkaz aspoň vyškrábal 
:). Nebylo to žádné poselství jen vyznání lásky. Pak už jsem se vydal dolů po schodech, kam to šlo mnohem rychleji než nahoru ;), prošli jsme pak ještě zbytek zahrady a protože bylo už hodně hodin a my chtěli ještě stihnout muzeum hedvábí, museli jsme jít.Vstupné do muzea činí 15 yuanů, lístky se prodávají do půl 5 odpoledne a muzeum se
zavírá v 5 hodin. My došli ve 4 hodiny, ale hned za námi se zavřela brána, zaměstnanci už balili své krámy, a jak jsme si vydedukovali, tak nás čínsky už i popoháněli, abychom si pohli, že chtějí jít domů taky. No my se nedali, a protože měli 
napsáno, že mají do 17:00 , tak jsme si to v klidečku užívali. Když jsme přišli do místnosti, kde byly ošatky s listím a něčím bílým, zajásali jsme, že uvidíme, jak se dělá hedvábí. V ošatkách byly listy a na nich dle našeho zdání sádrové housenky. Jenže když se začaly hýbat, koukali jsme jako telata. Ale prohlídli jsme si aspoň jejich vývojové stádia. Protože nás Číňani pořád uháněli, abychom si pohli, nakoukli jsme dle našeho názoru jen do obyčejné zahrady, kterou jsme se rozhodli přejít. Bohužel ale pro nás, asi skrývala ty nejlepší kousky – právě to, proč jsme tam byli, jak se to hedvábí vlastně dělá!, které jsme však neviděli, protože jsme tam nešli, škoda. Prošli jsme si zbytek muzea a cestu zakončili v obchodě s hedvábím. Ale jejich světové ceny, nás opravdu nebraly a vyšli jsme tedy ven. Cestou domů jsme se vydali ještě po hlavní ulici, kde jsme se stavili v jednom obchůdku s drobnostmi, kde jsem si koupil bezvadný obal na mobil za 5 yuanů, mému bráchovi taky, a Vlaďuška si koupila nádherné pouzdro na brýle se žabičkou za 12 yuanů – ceny super, no neberte to! Pokračovali jsme v našem investigativním natáčení běžného života v Číně. Zastavili jsme se u jedné trhovkyně, která na svém dvoukoláku prodávala různé sušenky, oplatky, krekry, strčila Vlaďce do ruky krekr, ať ho vyzkouší a pak ještě jeden a nakonec nám chtěla prodat celý sáček, ale včas jsme ji zarazili a vzali si větší hrst. Vyšlo nás to na 3 yuany a aby nás babka neodrbala, tak nám ještě do třech yuanů přidala do sáčku, aby to bylo váhově v pořádku – tomu se říká přístup k zákazníkovi, čeští obchodníci by se mohli učit!!! Krekry byly slané, velice pikantní a mě, ačkoliv jsem je zprvu nechtěl, velice zachutnaly ;). S dobrotou v ruce, příjemně stráveným dnem jsme se vydali na cestu do hostelu, kde jsme pak už krásně unavení a umytí ulehli do postele a těšili se na další den. V posteli jsme si ještě prohlídli fotky, a usoudili, že to byl opravdu povedený den!
Žádné komentáře:
Okomentovat