Poslední den v Hangzhou jsme měli rezervovaný pro výstup na kopec Feilai Feng, k němu jezdí mnoho místních autobusů jako K7 (1 RMB), Y2 (turistický, který vás povozí kolem všech turistických atrakci u West Laku za 3 RMB), Y1, K807, Y13, K837. My jsme si pro jízdu od našeho hostelu „4eyes“ vybrali již zmíněnou Y2. Cesta trvá asi 10 minut, dojedete na konečnou stanici a odtud pokračujete po šipkách k pokladně. Lístek stojí 45 RMB na osobu a zahrnuje vstup do areálu Feilai Feng a chrámu. Feilai Feng znamená „Kopec, který sem přiletěl“. Podle indického buddhisty Hui Li, kterému kopec připomínal jednu horu v Indii, a tak se ptal, kdy sem kopec přiletěl.
Po vstupu jsme zabočili hnedka do leva, kde jsme objevili klidný a tichý park, kde se tyčilo pár soch a místo na nás působilo uklidňujícím dojmem, protože byl prázdný a nikdo na nás nezíral. Vlevo od hlavní cesty se dostanete ke skalám, kde můžete vidět (nejlépe s baterkou, ale jsou i na denním světle) první sochy Buddhů.
Buddhové vytesaní ve skalách byli nádherní. Když jsme vstupovali do další jeskyně, přišel za námi jeden Číňan, který na nás začal anglicky, že jestli chceme povykládat o tomto místě, že nám může vše říct. My ale neměli ten den náladu na vybavování se s cizími :), chtěli jsme si procházku užít sami. Poděkovali a odmítli a on, že by ale chtěl, že by rád s náma tady chodil a že by si chtěl „make a friends from abroad“.:D Poděkovali jsme ještě jednou, že nemáme opravdu zájem a raději poodešli. 
Ale co, jen jsme zašli kousek dál, došel k nám (sice už s náma nemluvil) ale fotil si úplně stejné to co my, stál celou dobu při nás. Opět jsme kousek poodešli a zase za náma. Dostali jsme „agenta“. Už jsme si říkali, jestli nás čínská vláda nesleduje, abychom jí neverbovali lidi náhodou :D. No bylo to velice zajímavé. Utekli jsme mu. Jaké však bylo moje překvapení, když se borec vynořil u záchodků. Nejprve měl tendence jít na dámské, před kterýma jsem čekal na Vladěnku, 
ale včas ještě stačil zareagovat a jít na pány. Naštěstí vyšel dříve než ona a odešel. 
Při odchodu jsme se dívali za sebe, ale fialového agenta jsme už neviděli :). P
okračovali jsme dále kolem vápencových skal s Buddhy, až jsme se zastavili u toho nejznámějšího, kterého můžete vidět skoro na každém prospektu lákajícím na toto místo. Pofotili jsme se u něj, ale moc dlouho se nezdrželi, jelikož další turisté se chtěli vyfotit (nebo spíše nás s Buddhou). 
Sochy Buddhů pocházejí z 10. až 14. století a představují nejvýznamnější ukázky soch dochovaných jižně od Yangzi. Šli jsme dále, kde cesta už vedla po schodech nahoru do kopce, na jehož vrcholu je Lingyin Si – Chrám Útulku duše. Schody jsme pěkně vyšlapali a bylo jich mnohem více než k nám do 4. patra! Nahoře jsme byli velice rádi, že to máme za sebou. Prošli jsme si chrám, kde jsme viděli nádherné sochy v nadživotní velikosti a potkali mnichy s Adidas teniskami. Po prohlídce jsme se chtěli pokochat výhledem na West Lake, ale přes Česílkovu mlhu nebylo bohužel nic vidět a tak se krásný výhled nekonal.
Cesta dolů po schodech byla mnohem příjemnější, a protože jsme strávili v areálu mnohem více času, než jsme předpokládali, museli jsme už na autobus na nádraží, protože jsme jeli do Šanghaje. Naše vlaky jely z Hangzhou Main a Hangzhou East, kam jsme dojeli před 3 dny. Dohodli jsme se, že pojedeme na Main. Nasedli jsme tedy na K7, která tam končí. Avšak cestou jsem přišel s výborným nápadem, že pojedeme přece jenom na East. Vystoupili jsme tedy na křižovatce a vydali se cestou nahoru k poměrně daleké zastávce Y5. No když jsme nasedli na Y5 zaplatili 6 RMB, podíval jsem se pořádně do jízdních řádů, a zjistil, že vlak z Eastu nám jede asi za 20 minut a nestihneme ho a pak až v 6 večer. Tak říkám, vysedneme a pojedeme na Main. Uznal jsem, že ne vždycky se všechno povede a při vzpomínce na své nálady, které jsem měl, když se třeba Vladěnka spletla a zašli jsme si, nebyly úplně na místě. Protože po mém návrhu jsme nejen utratili zbytečně moc peněz za bus, ale i spoustu času a když jsem viděl, že se Vladěnka nedurdí jak já většinou, ale bere to, jako zkušenost uznal jsem, že jsem se častokrát choval jako hlupák. Protože vždycky jsme ale dojeli kam jsme potřebovali a nakonec se i domluvili, i když rukama, nohama :D. Protože nedělat nic a být nafučený je to nejjednodušší řešení :). 
Zaplať pánbu za mapy, které mají skoro na každé zastávce. Tam jsme nějak vyčetli (podle velkého počtu linek) kde je nádraží, a která linka tam jede. Vybrali jsme podle názvu ulice K49, ale bohužel na zastávce, kde jsme vystoupili, napsaný nebyl, vydali jsme se tedy cestou zpět na nižší zastávku, jestli tam bude. Na tento systém zastávek jsme nadávali, protože zrovna když potřebujete a máte jednu před sebou, onen spoj tam nestojí a vy musíte jít hledat další :). Když jsme našli tu, odkud jezdí K49, oddychli jsme si a zjistili, že za nějakých 5 minut nám bus pojede. Čekli jsme si ještě jízdní řády na vlak a nejlepší vlak byl v 14:55 a potom v 15:55 jejich Čínskou variantou českého Pendolína (ale mnohem rychlejší). Já jako fanda vlaků jsem si chtěl to jejich Pendolíno vyzkoušet :). Jenže byla zácpa a tak jsme dojeli na nádraží asi 14:40. Koupili jsme si ještě v místním krámku vaječnou palačinku, která stála 3 RMB, byla vynikající a šli koupit jízdenky. 
U přepážky jsme opět ukázali na daný spoj, ale narazili jsme na trochu anglicky hovořící Číňanku, která nám řekla, že lístky má nejdříve na spoj v 15:55, tak jsme je za 54 RMB pro jednoho vzali. Trochu nás paní u okénka šokla, když řekla „no seats“, ale vzal jsem to tak, že nejsou u tohoto lepšího vlaku určeny sedadla (jak to bývá zvykem), ale pouze vagony a sami si vybereme, kde budeme sedět. Čekání do 4 hodin jsme strávili na knedlících za 3 RMB v bufetu, kde nás přes sklo z vedlejšího KFC sledovali mladí Číňani, jakže se tak asi najíme hůlkami :). 
Avšak náš jídelní trénink z Číny nás naučil dokonalému ovládání hůlek, tak po chvilce zjistili, že nám knedlíky nebudou střílet a odlítat a dali si pohov. Pak ještě zaskočit nakoupit pití a nudle do vlaku, kde jsme si plánovali, jak si je krásně zalijeme. Z obchodu přesun do čekárny a už jen vydržet do odjezdu. Celou dobu nám však vrtalo to „no seats“ a tak jsme se chtěli podívat ostatním na jízdenky. Příležitost jsem měl, až když jsme čekali ve frontě na vpuštění na peron. Holka přede mnou měla určený vagón a světe div se, i sedadlo. 
Byli jsme zvědaví, co nás čeká. No čekalo nás to, že nám prodala poslední místa, která byla pouze na stání, ale takových nás tam bylo více. Vladěnka celou cestu nadávala, že za 54 RMB stojí „ještěže jenom“ hodinu a půl. No „neberte to“ jak řekla. Bylo to ale romantické a ještě jim ukázala, jak správně mají zavírat dveře od WC, které se pořád otvíraly, jednoduše s nimi jebla :D. Cestu na stojačku jsme přežili, do Šanghaje dojeli včas a vyšli mezi prvními z vlaku. Při představě, že bychom měli ještě ty velké bágly, nás omývalo. Dojít na metro a linkou č. 3 ze Shanghainan (Šanghaj South) se dostat na naší zastávku. Bydleli jsme opět v Koale, kde jsme byli moc spokojeni a všem doporučujeme. Ubytovali jsme se zase v našem 6 lůžáku, ale tentokráte už jsme měli spolubydlící. 3 holky z Norska a nějakého Japonce. Protože jsme měli spoustu špinavého prádla, dali jsme si oprat a vysušit prádlo. Pračka měla samozřejmě čínské nápisy, Vladěnka tam jako správná žienka domácí něco nastavila, ale já přece jenom raději zašel na recepci, jestli by nám poradili, no nastavili nám to stejně jako Vladěnka, takže poučení pro mě, více dát na Zlatino :). 
Celý den jsme se těšili na naše nudle, tak jsme si je nemohli nechat ujít. Zašli jsme si teda za naší Šanghajskou nudlovou babkou pro večeři. Když mě babi uviděla, usmála se a ukázala, co si dneska dáme, bylo vidět, že nás ráda vidí. Vybrali jsme si každý nudle za 5 RMB, ale každý jiné. Vonělo to krásně, a pro dnešek jsme dostali smažené nudle. Babi nám to zabalila, hezky se usmála a poděkovala. Na naše bye, odpověděla bye :). Na teplých nudlích jsme si neskutečně pochutnali a doteď na ně vzpomínáme, 
jaké byly luxusní a za pár korun. Večeře byla výborná, dorazili jsme se ještě pomelem za 5 RMB a šli na kutě. Ráno po probuzení jsme dobalili věci, zarezervovali si autobus z Aucklandu do Rotoruy a první noc v hostelu v Aucklandu. Naposledy si ještě pofotili něco ze Šanghaje a vydali se na metro, které nás mělo dovézt na stanici Maglevu, kterým jsme poté pokračovali na letiště Pudong. Jedna zastávka linkou č. 8 na People’s square, tam změna na linkku č. 2 na Longyan Road, kde se nachází stanice Maglevu. 
Koupili jsme si lístky – cena 50 RMB, pokud předložíte ten den letenku, stojí vás jízdenka jen 40 RMB. Plný vzrušení jsem čekal na ten zázrak. 
Bohužel jsme jeli v čase od 11 do 12:30, kdy Maglev jezdí „jen“ 300 km/h, jinak 430 km/h, ale nevím proč. Za chvíli ohlásila příjezd a vlak se vřítil do stanice. Nasedli jsme a za chvíli už frčeli. 
Zrychlení z 0 na 300 bylo asi za minutu a půl a celková cesta nám trvala asi 7 a půl minut :) což je opravdu rozdíl oproti hodině a půl busem, přičemž cena je jen nepatrně nižší – 22 RMB. 
Pro mě to byl mega zážitek a byl jsem jak u vytržení. Pro ty, kdo neví co je Maglev, tak je to vlak jezdící na magnetickém polštáři, cesta je postavená pouze z rovných úseků, aby vlak mohl dosahovat vysoké rychlosti. Na letišti ještě poslední fotky s rychlovlakem a pak šup na check-in. Čekali jsme odbavovací automaty, ale čekal na nás starý dobrý přepážkový systém. Jenže řada byla dlouhá a za náma se začala tvořit ještě větší, byli jsme rádi, že jsme došli, jak jsme došli. Přepážek bylo otevřeno celkem 6 – 2 pro business class, 1 pro premium economy, 2 pro normální třídu 
a 1 pro skupinové odbavení (až pak jsme zjistili, že sk. odbavení je od 2 lidí!!!, což nám mohlo ušetřit hodinové stání ve frontě). Nejvíce lidí čekalo samozřejmě na normální odbavení. Pak si to vedle přihasilo asi 50 Číňanů, kteří šli na group, ale začali se cpát i na jednu z našich překážek. To už nevydržela jedna anglicko-číňanská paní a čínsky vynadala zřízenci, co to je za bordel, že se nám tam cpou a máme jeden kiosek. Nakonec nás začala brát i premium economy přepážka. Hodili jsme baťohy, olepili nám je, a pak mi oznámila, že moje zavazadlo obsahuje něco, co chtějí vidět a že letenky dostaneme, až to zkontrolují. Tak jsme valili do luggage check roomu, kde už na mě čekali a ať jim otevřu krosnu. Říkám si, co tam tak je, když ve Vídni a v Anglii OK a tady toto. No vytáhli mi nakonec velký zapalovač, co jsem koupil tatíkovi jako dárek, proštrachali parfémy a OK. Vrátili jsme se na přepážku, kde nás vyslýchala, cože jsme to tam měli. Spokojila se s kosmetikou a zapalovačem a dala nám letenky. Protože už jsme měli jenom chvíli do odletu, šli jsme na kontrolu a vízový styk. Přišel jsem k čínské mužské dvojce a slyším, jak si pro sebe mrmlají slovak and czech a pak jeden z nich na mě jestli mluvím anglicky a proč mám víza ze Slovenska, když jsem Čech. Říkám si, tak teď mě nepustí :D, řekl jsem, že to bylo levnější než v ČR a blíže mého domu. S tím se spokojili a pustili mě dál. Našli jsme si gate, ze které nám to letělo, a už nás volali k nástupu do letadla. Když jsme nastoupili, zjistili jsme, že máme mnohem víc místa na nohy a širší sedadla než z Anglie s Virgin Atlantics i lepší vybavení. Unavení, ale natěšení jsme si sedli, zapli se, a už nám ohlašovali odlet. Celí natěšení jsme čekali, co nás čeká a těšili se na náš 10 a půl hodinový let na Nový Zéland.
Vivat NEW ZEALAND!
Žádné komentáře:
Okomentovat