Maori

Asi třetí den po práci přišla Vladěnka s nápadem, že bychom se mohli zajít podívat do místní Maorské termální vesničky Whakarewarewa, která leží na samém konci Fenton Street procházející městem. Nám cesta od našeho hotelu zabrala asi 35 minut. Cestou procházíte kolem samých motelů a hotelů, kterých je tady jako hub po dešti. Když jsme došli, byla už vesnice zavřená, ale nikdo nestál u jejího vchodu, tak jsme do ní vlezli a začali fotit (za vstupné bychom tam ale nešli, protože 30 dolarů na jednoho je dost). Pod mostem na kterém jsme stáli, se místní děti bavily ve zdejší řece a mychvíli pozorovali, jak blbnou :). Pokračovali jsme dále a už na nás volala místní průvodkyně „že vesnice je už dnes zavřená“, tak jsme se tedy obrátili a šli zpátky. Cestou jsme viděli boční uličky, kterými jsme se poté vydali a došli až k řece, která oddělovala sirné jezírka a skály od břehu. Vladěnka jako statečná bojovnice se přebrodila na druhou stranu a jala se prozkoumat onu oblast termálních jezer a pramenů. Zalezla někam za skály a za chvíli slyším jen „Jauuuu, zlatííí, já jsem si spálila nohu, hihihi“. Jak se tam tak producírovala, zahučela nohou přímo do jedné z bublajících děr. Naštěstí se ji nic nestalo, jen si trochu zamazala boty :D. Ale jak řekla: „Aspoň jsem okusila ty termály! :)“ Pokračovali jsme dále cestou kolem řeky, přes mostek, písčitými cestičkami až jsme došli do krásného parku u lesa. Prolezli jsme jej a zjistili, že se jedná o zdejší technologický park, kde jsme objevili, celí překvapení, že se zde nachází firma ABB :). Adam bude jistě vědět vo co go ;). Vydali jsme se na zpáteční cestu, která vedla přes stezku vedoucí nádherným územím sirných oblastí, kouřících děr a bublajících termálů. Dva dny na to jsme se vydali odpoledne na procházku městem s cílem podívat se do druhé části termální oblasti Tei Pu, o které jsme si mysleli, že bude levnější. Bohužel byla ještě o nějaký ten dolar dražší a 40 dolarů za jednoho je pro nás zatím taky dost. Když jsme navíc vlezli do zdejšího suvenýrového obchodu, došli jsme k závěru, že se chtějí na tom akorát pořádně napakovat. Věci sice hezké, ale ty ceny, to by člověku vypadly oči z důlků. Obyčejná taška 50 dolarů – jen proto, že na ní byl znak Nového Zélandu a v takovém výčtu bychom mohli pokračovat dále. Na druhou stranu, pokud vám není líto dát takové peníze, určitě doporučujeme tyto místa navštívit, nabízejí podle nás nádherné pohledy a výhledy na okolí. V neděli jsme se vydali na procházku kolem jezera, abychom rozebrali svatbu a vyřešili věci, které bylo potřeba vyřídit a objevili jsme zde i pravou Maorskou vesničku – Ohinemutu, tak jsme si řekli, že se do ní zajdeme na druhý den podívat. I tak se stalo. Místo bylo nádherné, všude Maorské vyřezávané postavy, krásně zdobené. Na začátku vesničky se tyčila budova, která sloužila pravděpodobně jako zdejší společenský sál. Když jsme chtěli jít dále, zavolala na nás z okna jednoho domku nějaká paní a počkala, až dojdeme k ní. Začala nám vykládat, že je to pravá Maorská vesnice, že se zde neplatí vstupné, ale je tady jaké si dobrovolné vstupné ve formě donation – chtěli jsme ji dát 5 dolarů, ale protože jsem v peněžence měl jenom samé velké, nedali jsme ji nic, poděkovali a vraceli se zpátky, ale i tato zkušenost nás utvrdila v tom, že se na svém původu snaží vydělat. Jak kdyby u nás babky na dědinách vybírali za to, že lidi projedou vesnicí a uvidí je v kroji. Vydali jsme se boční cestičkou, o které jsme si mysleli, že nás dovede nahoru na kopec, ale to byla super cestička, protože nás vyhodila u kostela a hřbitova, kde jsme chtěli předtím jít. Tak jsme sem vlezli a nemuseli ani platit. Hřbitov zvláštní, zajímavosti jsou hroby, které staví nad úrovní země – proto, aby při kopání nenakopli pramen a nevyplavilo jim to nebožtíky:). Vstup do kostela je zdarma, ale musíte vyzout boty, pro nás žádný problém, chodíme tady pořád v žabkách :D. I když zvenčí tak nevypadal, vevnitř byl nádherný. Tradičně zdobené lavice maorskými řezbami, vše potažené červeným sametem, lavice polstrované a v pravém křídle kostela naproti lavicím je možné spatřit Ježíše jdoucího po vodě. Veliké okno, mířící na blízké jezero, a na skle vyobrazený Ježíš v oděvu z peří, jenž vypadá, jako kdyby chodil po hladině jezera (lze spatřit, pouze pokud sedíte v lavici).

Je to také jedno z míst, kde můžete potkat tradičně potetovaného Maora nebo Maorku na tváři. Po obhlídce kostela jsme se vydali cestou směrem dále do vesničky, potkali pár Maorů, kteří se na nás hezky usmáli, pozdravili a pokračovali si zvesela ve své cestě. My došli na travnaté prostranství, kde Vlaďuška uhlídla zajimavé opeřence s mladými ptáčaty, vydala se je fotit a slepice začaly pronikavě vřeštět - jedno z jejich znamení. Jednalo se o černo-modrou slepici s červeným zobákem pukeko (brzo přestane létat, žije v blízkosti jezer).

Shodli jsme se na tom, že Maorská kultura je velice krásná, hlavně jejich ručně vyřezávané a zdobené sošky, ale neskutečným způsobem se snaží na tomto vydělat (ale taky na čem jiném....).