Redwoods

Je známo, že v okolí Rotorua rostou sekvoje až třikrát rychleji než jinde ve světě. Způsobují to místní sirné prameny s obsahem minerálů, které těmto stromům očividně prospívají.

Jednoho dne odpoledne po práci jsme se tam vydali, poučeni od Kathy kudy jít (minule jsme to nějak nevychytali, i když jsme narazili na pár vysokých stromů, nejednalo se o sekvoje, ale Douglesovy jedle měřící kolem 40 metrů).

Cestou jsme narazili na auta k prodeji, žádné se nám nezamlouvalo, až na jedno, které ale zase stálo přes 3000 NZD a to je přes náš rozpočet. Navíc jsme se pak dozvěděli, že právě tam se prodávají káry, které mají poloviční hodnotu toho, co prodávající chtějí. Redwoods jsme našli asi po hodině chůze kolem Te Ngae Rd -SH 30 (směr letiště), v infocentru jsme si vyptali mapu a vyšli si po zelené na asi pětikilometrový špacír.

Všechny trasy začínají u infocentra, jsou pěkně značené a vybere si tu každý (i méně zdatný turista). Zelená nás zavedla přes cedrový háj do kopce, kde jsem jako obvykle umírala a tempem i projevy parního válce jsem se dohrabala nahoru! Rozhodně to stálo za to, kapradí ponga, které mají Zélanďani jako národní symbol, dělalo příjemný stín (bývá až 10 m vysoké) v tom horkém dni a místy jsme si připadali jako v „cestě do pravěku“. Pro tuto trasu jsme se rozhodli hlavně kvůli lookout – místu, odkud je přes les hezký pohled na jezero i městečko. Odtud už je to jen z kopečka, vrátili jsme se zpátky k cedrům, kde běhalo tolik lidí, že jsme se rozhodli aspoň zrychlit tempo, ale do rychlochůze to mělo pořád dost daleko.:D Kathryn tvrdila, že se vydáváme na výlet pozdě, ale stihli jsme všecko krásně. Asi záleží, kterou trasu si kdo vybere, ta naše byla na hoďku a půl, ale třeba černá je na 8 hodin a má asi 30 km, proto jsme si usmysleli, že ji prubneme na day off!

Maori

Asi třetí den po práci přišla Vladěnka s nápadem, že bychom se mohli zajít podívat do místní Maorské termální vesničky Whakarewarewa, která leží na samém konci Fenton Street procházející městem. Nám cesta od našeho hotelu zabrala asi 35 minut. Cestou procházíte kolem samých motelů a hotelů, kterých je tady jako hub po dešti. Když jsme došli, byla už vesnice zavřená, ale nikdo nestál u jejího vchodu, tak jsme do ní vlezli a začali fotit (za vstupné bychom tam ale nešli, protože 30 dolarů na jednoho je dost). Pod mostem na kterém jsme stáli, se místní děti bavily ve zdejší řece a mychvíli pozorovali, jak blbnou :). Pokračovali jsme dále a už na nás volala místní průvodkyně „že vesnice je už dnes zavřená“, tak jsme se tedy obrátili a šli zpátky. Cestou jsme viděli boční uličky, kterými jsme se poté vydali a došli až k řece, která oddělovala sirné jezírka a skály od břehu. Vladěnka jako statečná bojovnice se přebrodila na druhou stranu a jala se prozkoumat onu oblast termálních jezer a pramenů. Zalezla někam za skály a za chvíli slyším jen „Jauuuu, zlatííí, já jsem si spálila nohu, hihihi“. Jak se tam tak producírovala, zahučela nohou přímo do jedné z bublajících děr. Naštěstí se ji nic nestalo, jen si trochu zamazala boty :D. Ale jak řekla: „Aspoň jsem okusila ty termály! :)“ Pokračovali jsme dále cestou kolem řeky, přes mostek, písčitými cestičkami až jsme došli do krásného parku u lesa. Prolezli jsme jej a zjistili, že se jedná o zdejší technologický park, kde jsme objevili, celí překvapení, že se zde nachází firma ABB :). Adam bude jistě vědět vo co go ;). Vydali jsme se na zpáteční cestu, která vedla přes stezku vedoucí nádherným územím sirných oblastí, kouřících děr a bublajících termálů. Dva dny na to jsme se vydali odpoledne na procházku městem s cílem podívat se do druhé části termální oblasti Tei Pu, o které jsme si mysleli, že bude levnější. Bohužel byla ještě o nějaký ten dolar dražší a 40 dolarů za jednoho je pro nás zatím taky dost. Když jsme navíc vlezli do zdejšího suvenýrového obchodu, došli jsme k závěru, že se chtějí na tom akorát pořádně napakovat. Věci sice hezké, ale ty ceny, to by člověku vypadly oči z důlků. Obyčejná taška 50 dolarů – jen proto, že na ní byl znak Nového Zélandu a v takovém výčtu bychom mohli pokračovat dále. Na druhou stranu, pokud vám není líto dát takové peníze, určitě doporučujeme tyto místa navštívit, nabízejí podle nás nádherné pohledy a výhledy na okolí. V neděli jsme se vydali na procházku kolem jezera, abychom rozebrali svatbu a vyřešili věci, které bylo potřeba vyřídit a objevili jsme zde i pravou Maorskou vesničku – Ohinemutu, tak jsme si řekli, že se do ní zajdeme na druhý den podívat. I tak se stalo. Místo bylo nádherné, všude Maorské vyřezávané postavy, krásně zdobené. Na začátku vesničky se tyčila budova, která sloužila pravděpodobně jako zdejší společenský sál. Když jsme chtěli jít dále, zavolala na nás z okna jednoho domku nějaká paní a počkala, až dojdeme k ní. Začala nám vykládat, že je to pravá Maorská vesnice, že se zde neplatí vstupné, ale je tady jaké si dobrovolné vstupné ve formě donation – chtěli jsme ji dát 5 dolarů, ale protože jsem v peněžence měl jenom samé velké, nedali jsme ji nic, poděkovali a vraceli se zpátky, ale i tato zkušenost nás utvrdila v tom, že se na svém původu snaží vydělat. Jak kdyby u nás babky na dědinách vybírali za to, že lidi projedou vesnicí a uvidí je v kroji. Vydali jsme se boční cestičkou, o které jsme si mysleli, že nás dovede nahoru na kopec, ale to byla super cestička, protože nás vyhodila u kostela a hřbitova, kde jsme chtěli předtím jít. Tak jsme sem vlezli a nemuseli ani platit. Hřbitov zvláštní, zajímavosti jsou hroby, které staví nad úrovní země – proto, aby při kopání nenakopli pramen a nevyplavilo jim to nebožtíky:). Vstup do kostela je zdarma, ale musíte vyzout boty, pro nás žádný problém, chodíme tady pořád v žabkách :D. I když zvenčí tak nevypadal, vevnitř byl nádherný. Tradičně zdobené lavice maorskými řezbami, vše potažené červeným sametem, lavice polstrované a v pravém křídle kostela naproti lavicím je možné spatřit Ježíše jdoucího po vodě. Veliké okno, mířící na blízké jezero, a na skle vyobrazený Ježíš v oděvu z peří, jenž vypadá, jako kdyby chodil po hladině jezera (lze spatřit, pouze pokud sedíte v lavici).

Je to také jedno z míst, kde můžete potkat tradičně potetovaného Maora nebo Maorku na tváři. Po obhlídce kostela jsme se vydali cestou směrem dále do vesničky, potkali pár Maorů, kteří se na nás hezky usmáli, pozdravili a pokračovali si zvesela ve své cestě. My došli na travnaté prostranství, kde Vlaďuška uhlídla zajimavé opeřence s mladými ptáčaty, vydala se je fotit a slepice začaly pronikavě vřeštět - jedno z jejich znamení. Jednalo se o černo-modrou slepici s červeným zobákem pukeko (brzo přestane létat, žije v blízkosti jezer).

Shodli jsme se na tom, že Maorská kultura je velice krásná, hlavně jejich ručně vyřezávané a zdobené sošky, ale neskutečným způsobem se snaží na tomto vydělat (ale taky na čem jiném....).

Grand Hotel Rotorua

Říkali jsme si, že bysme tu ve městě zůstali maximálně týden, pokud se nenaskytne žádná práce nebo něco podobného. IRD by mi borec poslal, takže to mě netrápilo a Kamča by si zažádal po tom, co by mu někdo napsal offer letter. Na netu jsme odpovídali na kde co už v ČR a byla jsem mile překvapená, když mi v inboxu přistál mail, že jestli ještě pořád hledáme, že na nás ženská zapomněla. Chytrá jsem z toho nebyla, protože jsem už dávno zabudla, o co se vlastně jedná. Obratem mi napsala co a jak, že chce někoho na noční fire duties a pokojskou (asi 15 hodin placené práce týdně…). A když jsme se dočetli, že je hotel jen dvě ulice od nás, bylo více méně jasno, i když si nevyděláme, aspoň neutratíme za ubytování a Kamča potřebuje IRD! Měli jsme se zastavit na druhý den v 10:30, tak jsme se trochu nervózní vydali představit svému možnému zaměstnavateli. Jeff, vypadal ok, ale strašně huhňal (a huhňá doteďka), takže jsme mu ne moc dobře rozuměli, ale něco jsme pochopili, ale strašně nám vadilo, že pořád hmouřil oči – nevěděli jsme, jestli si nás prohlíží, nebo má oči takové pořád. Zajímavé bylo, že měl naše životopisy přečtené od začátku do konce, když se zeptal, jestli to není škoda jít s vysokou školou uklízet do hotelu, ale řekli jsme mu, že si chceme vydělat nějaké peníze na cestování po NZ. Job za ubytko – náplň práce - fire duties téměř žádná, jen vyzvednout v 21:00 hodin mobil a jít na pokoj spát, zvonil by totiž jen v případě požáru (naposledy tu hořelo v ´74), případně vyřídit pozdní check-iny, pokud někdo přijede po 9 hodině večerní (vzácně). Pokojskou zatím dělala Kathy, ale měla homesick a tak si na 25.11. bookla letenku a bylo třeba ji nahradit. Jeffa jsem se zeptala hned, jak by to bylo, kdybychom chtěli odejít třeba za tři týdny a dozvěděli jsme se, že OK – buď před Vánoci, nebo až po sezóně. Prej bude ale kolem Vánoc práce dost. Tak jsme si tedy plácli, my ušetříme za bydlení a budeme hledat lépe placenou práci dál (nebo nějaký vedlejšák tady k tomu), koupíme káru a hlavně Kamča bude mít IRD!!! Jeff jak slíbil, napsal offer letter a my se mohli vydat na poštu vyřídit daňové číslo, aby konečně mohl začít taky existovat :). Takže jsme si po třech nocích ve Spa Lodgi přenesli na svoje krosny do Grand Hotelu a uvidíme, jak dlouho tu vydržíme.

Smelly Eggs in Rotorua

Ráno, raníčko jsme vstali, abychom se dostali včas na bus do městečka Rotorua. Zatávka je pod Sky Tower (328 m), běžně slouží jako turistická atrakce – můžete si zaplatit procházku pro její římse nebo si skočit bungee jumping, jak je libo a kolik máte peněz.

Využili jsme služeb společnosti InterCityCoach, protože v daný moment byla jízdenka mnohem levnější (36 NZD za oba) než kdybychom využili jiného dopravce, třeba Nakedbus, kde bychom zaplatili 78 NZD za nás dva.

Čekala nás asi čtyřhodinová cesta, člověk se může uklidňovat zelení kolem, má dostatečný prostor na nohy, řidič dělá 15-ti minutovou zastávku na WC, takže člověku nic nechybí. Já, frajerka, přestávky samozřejmě nevyužila a tak jsem poslední kilometry málem nevydržela. Bus stojí u infocentra, jako i v jiných městech a moje první cesta vedla na toalety, než jsem to ale našla, už jsem byla málem mokrá!

Rotorua je malé město, i když na poměry NZ asi ne, dá se tu dobře orientovat, ulice jsou pěkně značené, rovnoběžné a svislé, takže žádné velké bloudění nehrozí. A taky to tu občas smrdí.:D To dělají ty všudypřítomné sirné prameny, takže pokud cítíte zkažené vajíčka, nemusíte hned podezírat kolemjdoucí, že by si ulevili (i když už jsme zažili i takové, v obchoďácích se prdí asi normálně - my jsme měli "štěstí" hned na dva takové během jednoho nákupu...)

Naš backpacker jsme našli snadno, týpek na recepci nás ubytoval, poradil pár věcí. Za dvoulůžák (postele nad sebou – to jsme nevěděli :(, jsme zaplatili 48 NZD za noc).

V pondělí hned ráno jsme skočili kvůli IRD číslu, které je třeba, aby člověk neplatil daň 40%, ale jen cca 20%, tak to aspoň chápeme my… Je nutné mít dva doklady totožnosti, takže já v pohodě, protože jsem měla řidičák. Kamča ale nemá, takže mu zbylo jen čekat na „Employment offer letter“. Už si pomalu bookoval letenku domů a házel flintu do žita, protože mu borec řekl, že mu bohužel takový papír nenapíše a že bez IRD práci nesežene… Nakonec dal na mě, že se to přece jen nějak vyřeší a dobře dopadne. Dostali jsme doporučení na KWIBank a tak jsem si tam skočila založit účet, který byl bez poplatků, vybrala si krásnou kartu a nechala ji poslat na adresu hostelu, nic jiného mi nezbylo…

Aotearoa neboli Nový Zéland

Když jsme se odlepili od čínské pevniny, začal ve mně narůstat zvláštní pocit, zatímco Kamča si užíval vymožeností letadla Air New Zealand. Nemohl si vynachválit sedadla (širší a pohodlnější než Virgin Atlantics), radoval se z nabídky filmů a v neposlední řadě ho uchvátilo, že podávali tři jídla při letu trvajícím 10,5 hodiny!

Já jsem identifikovala svůj pocit, jednalo se o strach. Strach z toho, že nás nepustí přes hranice :), že utratíme peníze ještě předtím, než se vůbec někam podíváme, že nenajdeme práci, že koupíme blbé auto, prostě moc obav, které se smíchaly s památkou na úžasnou Čínu!

Přistáli jsme s malým zpožděním, ale měli jsme čas a nikam nespěchali, takže nás to nijak netrápilo. Strach kvůli kontrole jsem nemusela mít vůbec. Ženská se jen poptala na peníze, co jsme studovali a kde jsme se seznámili, jak dlouho chceme zůstat a razítko s povolením až do 14. 11. 2010 jsme měli v pasech. Vyzvedli jsme batohy, prošli kontrolou, jestli u sebe nemáme nějaké jídlo či podobné věci, které jsou zakázány na NZ dovážet. Před letištěm už stál bus, který nás do centra Aucklandu (resp. nám vyhovovala jeho třetí zatávka) hodil za 16 NZD/os. (měli jsme ale vědět, že backpackeři mají slevu, jeli bychom za 14 NZD). ACB – Base Auckland jsme bookovali dost zmateně v Číně a tak jsme byli rádi, že vůbec bydlíme. 8-mi lůžák byl plný, z toho dvě docela nepříjemné Norky či co to bylo a tak jsme se tam šli fakt jen vyspat. Přes den (byla sobota) jsme si prošli místa ve walking distance a zjistili odkud nám vlastně ráno pojede bus do Rotoruy. Nechtěli jsme se tam zdržovat, ani nevím proč, asi jsme si říkali, že ostatní místa budou levnější. Příjezd v SO není moc dobré řešení, o víkendu nic nevyřídíte a jen utrácíte peníze:), ale můžete si v klidu odpočinout…my ale odpočinek nepotřebujeme.:D Nicméně jsme aspoň trochu aklimatizovali, koupili net od Vodafone (99 NZD, z toho 40 NZD kredit), dobili si kredit (díky Jaňuli za simku a všechny rady a tipy! ;)) a poznali, jak drahý Zéland je. Proti Číně to byla šupka! To co tam člověk koupí za 3 RMB (necelých 9 CZK) je k mání na Zélandu za 3 NZD (cca 36 CZK). :D S tím ale asi každý, kdo sem vyráží počítá.

Čína ve zkratce

* je božííííííí a krásná
* je levná a dobrá (naše zamilované nudle a ostatní mňamky)
* angličtina ne vždy pomůže
* vždycky omrknout, co možná přistane na talíři ;)
* chce trpělivost
* důležité věci (názvy měst, ulic, nádrů, atp.) přepsat do čínštiny
* free WiFi snad v každé ubytovně a blokace stránek jako blogger atp.
* kontroly (nádraží, metro…)
* budete středem pozornosti
* Číňani srkají, chrchlají a krkají – téměř všude!

Poslední dny v Číně

Poslední den v Hangzhou jsme měli rezervovaný pro výstup na kopec Feilai Feng, k němu jezdí mnoho místních autobusů jako K7 (1 RMB), Y2 (turistický, který vás povozí kolem všech turistických atrakci u West Laku za 3 RMB), Y1, K807, Y13, K837. My jsme si pro jízdu od našeho hostelu „4eyes“ vybrali již zmíněnou Y2. Cesta trvá asi 10 minut, dojedete na konečnou stanici a odtud pokračujete po šipkách k pokladně. Lístek stojí 45 RMB na osobu a zahrnuje vstup do areálu Feilai Feng a chrámu. Feilai Feng znamená „Kopec, který sem přiletěl“. Podle indického buddhisty Hui Li, kterému kopec připomínal jednu horu v Indii, a tak se ptal, kdy sem kopec přiletěl. Po vstupu jsme zabočili hnedka do leva, kde jsme objevili klidný a tichý park, kde se tyčilo pár soch a místo na nás působilo uklidňujícím dojmem, protože byl prázdný a nikdo na nás nezíral. Vlevo od hlavní cesty se dostanete ke skalám, kde můžete vidět (nejlépe s baterkou, ale jsou i na denním světle) první sochy Buddhů. Buddhové vytesaní ve skalách byli nádherní. Když jsme vstupovali do další jeskyně, přišel za námi jeden Číňan, který na nás začal anglicky, že jestli chceme povykládat o tomto místě, že nám může vše říct. My ale neměli ten den náladu na vybavování se s cizími :), chtěli jsme si procházku užít sami. Poděkovali a odmítli a on, že by ale chtěl, že by rád s náma tady chodil a že by si chtěl „make a friends from abroad“.:D Poděkovali jsme ještě jednou, že nemáme opravdu zájem a raději poodešli. Ale co, jen jsme zašli kousek dál, došel k nám (sice už s náma nemluvil) ale fotil si úplně stejné to co my, stál celou dobu při nás. Opět jsme kousek poodešli a zase za náma. Dostali jsme „agenta“. Už jsme si říkali, jestli nás čínská vláda nesleduje, abychom jí neverbovali lidi náhodou :D. No bylo to velice zajímavé. Utekli jsme mu. Jaké však bylo moje překvapení, když se borec vynořil u záchodků. Nejprve měl tendence jít na dámské, před kterýma jsem čekal na Vladěnku, ale včas ještě stačil zareagovat a jít na pány. Naštěstí vyšel dříve než ona a odešel. Při odchodu jsme se dívali za sebe, ale fialového agenta jsme už neviděli :). Pokračovali jsme dále kolem vápencových skal s Buddhy, až jsme se zastavili u toho nejznámějšího, kterého můžete vidět skoro na každém prospektu lákajícím na toto místo. Pofotili jsme se u něj, ale moc dlouho se nezdrželi, jelikož další turisté se chtěli vyfotit (nebo spíše nás s Buddhou). Sochy Buddhů pocházejí z 10. až 14. století a představují nejvýznamnější ukázky soch dochovaných jižně od Yangzi. Šli jsme dále, kde cesta už vedla po schodech nahoru do kopce, na jehož vrcholu je Lingyin Si – Chrám Útulku duše. Schody jsme pěkně vyšlapali a bylo jich mnohem více než k nám do 4. patra! Nahoře jsme byli velice rádi, že to máme za sebou. Prošli jsme si chrám, kde jsme viděli nádherné sochy v nadživotní velikosti a potkali mnichy s Adidas teniskami. Po prohlídce jsme se chtěli pokochat výhledem na West Lake, ale přes Česílkovu mlhu nebylo bohužel nic vidět a tak se krásný výhled nekonal.

Cesta dolů po schodech byla mnohem příjemnější, a protože jsme strávili v areálu mnohem více času, než jsme předpokládali, museli jsme už na autobus na nádraží, protože jsme jeli do Šanghaje. Naše vlaky jely z Hangzhou Main a Hangzhou East, kam jsme dojeli před 3 dny. Dohodli jsme se, že pojedeme na Main. Nasedli jsme tedy na K7, která tam končí. Avšak cestou jsem přišel s výborným nápadem, že pojedeme přece jenom na East. Vystoupili jsme tedy na křižovatce a vydali se cestou nahoru k poměrně daleké zastávce Y5. No když jsme nasedli na Y5 zaplatili 6 RMB, podíval jsem se pořádně do jízdních řádů, a zjistil, že vlak z Eastu nám jede asi za 20 minut a nestihneme ho a pak až v 6 večer. Tak říkám, vysedneme a pojedeme na Main. Uznal jsem, že ne vždycky se všechno povede a při vzpomínce na své nálady, které jsem měl, když se třeba Vladěnka spletla a zašli jsme si, nebyly úplně na místě. Protože po mém návrhu jsme nejen utratili zbytečně moc peněz za bus, ale i spoustu času a když jsem viděl, že se Vladěnka nedurdí jak já většinou, ale bere to, jako zkušenost uznal jsem, že jsem se častokrát choval jako hlupák. Protože vždycky jsme ale dojeli kam jsme potřebovali a nakonec se i domluvili, i když rukama, nohama :D. Protože nedělat nic a být nafučený je to nejjednodušší řešení :). Zaplať pánbu za mapy, které mají skoro na každé zastávce. Tam jsme nějak vyčetli (podle velkého počtu linek) kde je nádraží, a která linka tam jede. Vybrali jsme podle názvu ulice K49, ale bohužel na zastávce, kde jsme vystoupili, napsaný nebyl, vydali jsme se tedy cestou zpět na nižší zastávku, jestli tam bude. Na tento systém zastávek jsme nadávali, protože zrovna když potřebujete a máte jednu před sebou, onen spoj tam nestojí a vy musíte jít hledat další :). Když jsme našli tu, odkud jezdí K49, oddychli jsme si a zjistili, že za nějakých 5 minut nám bus pojede. Čekli jsme si ještě jízdní řády na vlak a nejlepší vlak byl v 14:55 a potom v 15:55 jejich Čínskou variantou českého Pendolína (ale mnohem rychlejší). Já jako fanda vlaků jsem si chtěl to jejich Pendolíno vyzkoušet :). Jenže byla zácpa a tak jsme dojeli na nádraží asi 14:40. Koupili jsme si ještě v místním krámku vaječnou palačinku, která stála 3 RMB, byla vynikající a šli koupit jízdenky. U přepážky jsme opět ukázali na daný spoj, ale narazili jsme na trochu anglicky hovořící Číňanku, která nám řekla, že lístky má nejdříve na spoj v 15:55, tak jsme je za 54 RMB pro jednoho vzali. Trochu nás paní u okénka šokla, když řekla „no seats“, ale vzal jsem to tak, že nejsou u tohoto lepšího vlaku určeny sedadla (jak to bývá zvykem), ale pouze vagony a sami si vybereme, kde budeme sedět. Čekání do 4 hodin jsme strávili na knedlících za 3 RMB v bufetu, kde nás přes sklo z vedlejšího KFC sledovali mladí Číňani, jakže se tak asi najíme hůlkami :). Avšak náš jídelní trénink z Číny nás naučil dokonalému ovládání hůlek, tak po chvilce zjistili, že nám knedlíky nebudou střílet a odlítat a dali si pohov. Pak ještě zaskočit nakoupit pití a nudle do vlaku, kde jsme si plánovali, jak si je krásně zalijeme. Z obchodu přesun do čekárny a už jen vydržet do odjezdu. Celou dobu nám však vrtalo to „no seats“ a tak jsme se chtěli podívat ostatním na jízdenky. Příležitost jsem měl, až když jsme čekali ve frontě na vpuštění na peron. Holka přede mnou měla určený vagón a světe div se, i sedadlo. Byli jsme zvědaví, co nás čeká. No čekalo nás to, že nám prodala poslední místa, která byla pouze na stání, ale takových nás tam bylo více. Vladěnka celou cestu nadávala, že za 54 RMB stojí „ještěže jenom“ hodinu a půl. No „neberte to“ jak řekla. Bylo to ale romantické a ještě jim ukázala, jak správně mají zavírat dveře od WC, které se pořád otvíraly, jednoduše s nimi jebla :D. Cestu na stojačku jsme přežili, do Šanghaje dojeli včas a vyšli mezi prvními z vlaku. Při představě, že bychom měli ještě ty velké bágly, nás omývalo. Dojít na metro a linkou č. 3 ze Shanghainan (Šanghaj South) se dostat na naší zastávku. Bydleli jsme opět v Koale, kde jsme byli moc spokojeni a všem doporučujeme. Ubytovali jsme se zase v našem 6 lůžáku, ale tentokráte už jsme měli spolubydlící. 3 holky z Norska a nějakého Japonce. Protože jsme měli spoustu špinavého prádla, dali jsme si oprat a vysušit prádlo. Pračka měla samozřejmě čínské nápisy, Vladěnka tam jako správná žienka domácí něco nastavila, ale já přece jenom raději zašel na recepci, jestli by nám poradili, no nastavili nám to stejně jako Vladěnka, takže poučení pro mě, více dát na Zlatino :). Celý den jsme se těšili na naše nudle, tak jsme si je nemohli nechat ujít. Zašli jsme si teda za naší Šanghajskou nudlovou babkou pro večeři. Když mě babi uviděla, usmála se a ukázala, co si dneska dáme, bylo vidět, že nás ráda vidí. Vybrali jsme si každý nudle za 5 RMB, ale každý jiné. Vonělo to krásně, a pro dnešek jsme dostali smažené nudle. Babi nám to zabalila, hezky se usmála a poděkovala. Na naše bye, odpověděla bye :). Na teplých nudlích jsme si neskutečně pochutnali a doteď na ně vzpomínáme, jaké byly luxusní a za pár korun. Večeře byla výborná, dorazili jsme se ještě pomelem za 5 RMB a šli na kutě. Ráno po probuzení jsme dobalili věci, zarezervovali si autobus z Aucklandu do Rotoruy a první noc v hostelu v Aucklandu. Naposledy si ještě pofotili něco ze Šanghaje a vydali se na metro, které nás mělo dovézt na stanici Maglevu, kterým jsme poté pokračovali na letiště Pudong. Jedna zastávka linkou č. 8 na People’s square, tam změna na linkku č. 2 na Longyan Road, kde se nachází stanice Maglevu. Koupili jsme si lístky – cena 50 RMB, pokud předložíte ten den letenku, stojí vás jízdenka jen 40 RMB. Plný vzrušení jsem čekal na ten zázrak. Bohužel jsme jeli v čase od 11 do 12:30, kdy Maglev jezdí „jen“ 300 km/h, jinak 430 km/h, ale nevím proč. Za chvíli ohlásila příjezd a vlak se vřítil do stanice. Nasedli jsme a za chvíli už frčeli. Zrychlení z 0 na 300 bylo asi za minutu a půl a celková cesta nám trvala asi 7 a půl minut :) což je opravdu rozdíl oproti hodině a půl busem, přičemž cena je jen nepatrně nižší – 22 RMB. Pro mě to byl mega zážitek a byl jsem jak u vytržení. Pro ty, kdo neví co je Maglev, tak je to vlak jezdící na magnetickém polštáři, cesta je postavená pouze z rovných úseků, aby vlak mohl dosahovat vysoké rychlosti. Na letišti ještě poslední fotky s rychlovlakem a pak šup na check-in. Čekali jsme odbavovací automaty, ale čekal na nás starý dobrý přepážkový systém. Jenže řada byla dlouhá a za náma se začala tvořit ještě větší, byli jsme rádi, že jsme došli, jak jsme došli. Přepážek bylo otevřeno celkem 6 – 2 pro business class, 1 pro premium economy, 2 pro normální třídu a 1 pro skupinové odbavení (až pak jsme zjistili, že sk. odbavení je od 2 lidí!!!, což nám mohlo ušetřit hodinové stání ve frontě). Nejvíce lidí čekalo samozřejmě na normální odbavení. Pak si to vedle přihasilo asi 50 Číňanů, kteří šli na group, ale začali se cpát i na jednu z našich překážek. To už nevydržela jedna anglicko-číňanská paní a čínsky vynadala zřízenci, co to je za bordel, že se nám tam cpou a máme jeden kiosek. Nakonec nás začala brát i premium economy přepážka. Hodili jsme baťohy, olepili nám je, a pak mi oznámila, že moje zavazadlo obsahuje něco, co chtějí vidět a že letenky dostaneme, až to zkontrolují. Tak jsme valili do luggage check roomu, kde už na mě čekali a ať jim otevřu krosnu. Říkám si, co tam tak je, když ve Vídni a v Anglii OK a tady toto. No vytáhli mi nakonec velký zapalovač, co jsem koupil tatíkovi jako dárek, proštrachali parfémy a OK. Vrátili jsme se na přepážku, kde nás vyslýchala, cože jsme to tam měli. Spokojila se s kosmetikou a zapalovačem a dala nám letenky. Protože už jsme měli jenom chvíli do odletu, šli jsme na kontrolu a vízový styk. Přišel jsem k čínské mužské dvojce a slyším, jak si pro sebe mrmlají slovak and czech a pak jeden z nich na mě jestli mluvím anglicky a proč mám víza ze Slovenska, když jsem Čech. Říkám si, tak teď mě nepustí :D, řekl jsem, že to bylo levnější než v ČR a blíže mého domu. S tím se spokojili a pustili mě dál. Našli jsme si gate, ze které nám to letělo, a už nás volali k nástupu do letadla. Když jsme nastoupili, zjistili jsme, že máme mnohem víc místa na nohy a širší sedadla než z Anglie s Virgin Atlantics i lepší vybavení. Unavení, ale natěšení jsme si sedli, zapli se, a už nám ohlašovali odlet. Celí natěšení jsme čekali, co nás čeká a těšili se na náš 10 a půl hodinový let na Nový Zéland.

Vivat NEW ZEALAND!