KiwiFruiiiiiit

A nadešel den, kdy jsme si v Hamiltonu posedávali v knihovně a snažili se dohonit naše zpoždění na blogu, když zazvonil mobil a Apata o sobě dala vědět. Nebyl to začátek za týden, potřebovali nás rychle, takže jsme se měli ukázat v Katikati už ten den, ale dohodli jsme se, že začneme v neděli a ráno se před osmou ukážeme. V neděli jsme plní očekávání nastoupili do nové práce. První hodinka informativní, a pak jsme fasli síťku na vlasy, zástěru a hurá do práce. Představili nás našemu supervizorovi Dejvovi, a šup do práce. Vladěnku postavili k pásu, aby balila krabice a mě postavili k paletě, abych ty zabalené krabice ukládal. Člověk neměl ani čas se rozkoukat a už tu bylo spoustu věcí a novinek. První grower change (změna majitele ovoce) první bad change (změna dne pikání), chybějící label na krabicích a spousty dalších. Postupem času se však všecko urovnalo a my vpluli do vod Apaty jako jedni z těch lepší pracovníků.

Apata jako taková je rozdělena na dva shedy (packhousy). První je Coast, kde se pracuje na denní a noční směny (po 8 hodinách) a druhý je Kaimai (to jsme my), kde se pracuje jen na jednu směnu, zato 12 hodinovou. Balíme kiwi hlavně pro firmu Zespri, která dodává jej do celého světa. Má spoustu dodavatelů (growery) a orientuje se na zelené a zlaté. Pro nás to byl první a pravděpodobně i poslední okamžik v životě, kdy jsme měli možnost vyzkoušet chuť zlatého kiwi (bohužel do ČR se nějakým záhadným způsobem zatím zlaté kiwi nedostalo). Nezapomenutelná chuť, barva, ale hlavně ta odlišnost od zeleného kiwi. Pro mě jednoznačně nejlepší kiwi zůstane do konce života to zlaté. Ale práce v packhousu nám přinesla i spoustu nových známých – pár Čechů jako Vojta, Zuzka, Kuba, kiwáky Davida, Dejva, Johna, Judy, Maora Patricka holky Tajwanky Tou, Anjo, Hopi, Nancy, Brazilku Sandru, Renatu a Muriho a spoustu dalších, ale hlavně jsme se dozvěděli i hodně informací. O tom, v jakém stavu kiwi opouští coolstore, jak dlouho trvá cesta do Evropy lodí (za tu dobu stihne i trochu změknout), že když je moc tvrdé, tak k němu stačí přidat jablko nebo banán a kiwi je měkké za pár dní. Přímo z pole vydrží tvrdé i více než rok. Je spoustu odrůd zeleného kiwi (ač se to nezdá :D). Do Austrálie, Nového Zélandu a Ameriky putují veškerá ovoce, Evropa vyžaduje pouze první třídu a jen ten správný tvar (to co u nás vidíme v obchodě) a menší velikosti. Zato Japonci vyžadují co největší velikost ovoce – možná proto, že jsou menší vzrůstem, chtějí si to vynahradit na kiwi:D. Když prší více než dva dny v kuse, není možné kiwi sbírat hlavně z důvodů plísní. Musí se čekat minimálně den na uschnutí ovoce a další den na sbírání. Práce je to trochu náročná jak fyzicky, tak psychicky (12 hodin denně opravdu dokáže s člověkem divy, o čemž jsme se několikrát i přesvědčili ;). Ale za sebe můžu říct, že práce mě baví, je to pro mě taková desetitýdenní posilovna zdarma a ještě za to dostávám zaplaceno (pravda, denně se natahám dvacet i více tun). Vladěnka občas hudruje, že ovoce je na prd, Kiwáci a Indi jsou lemry líné, ale spokojená je taky, hlavně, když si má s kým pokecat. A když k tomu ještě máte každý den kafe, placené přestávky, každý pátek občerstvení tak nebuďte spokojení :D.

Papa Aroha! :(

Jak jsme se těšili do holiday parku – navařit, oprat, oholit se, zase přeskládat pořádně věci… prostě mít zase na chvilinku bydlení.

Papa Aroha byla naše volba, kousek od Coromandel Town a ceny ucházející. Check-in jak každý jiný – chtěli jsme domeček vidět, dostali jsme klíče. Divné mi ale bylo, že nám musela ukazovat náš domeček na mapě - záhy jsme ale zjistili, že osada Papa Aroha je asi právě tento HP a orientace mezi domko-karavany, domky a karavany není až tak easy (ale jen na ten první pohled).
Po TEPLÉM obědě jsem, jako každý den (a nemusí to být oběd ani teplý), byla unavená. Nejlepší místo k odpočinku je za hezkého počasí přece pláž, proto jsem nechala zlatinka se v klidu oholit a podělat si svoje a já se se sarongem vydala dát si dvacet k vodě.
Pláž mě tedy nenadchla. Postrádala jsem jemný písek, místo toho na mě čekaly šutry.:( K něčemu to ale zase dobré jsou – mušlím se tu dařilo, jak jsem mohla vidět u protijdoucích v kýblících. Byl odliv – asi nejlepší čas k jejich hledání. Samozřejmě jsem byla v mžiku rozhodnutá se na pláž po odpočinku vrátit s nádobou na tu úrodu!
Díky již zmíněnému odlivu jsem si svůj píseček přece jen mezi skalisky našla. Z dvaceti se staly dvě hodiny…. Doma jsem naverbovala zkulturněného zlatina a vydali jsme se na „rybolov“ – místo kýblu, jak všichni ostatní, s miskou od zmrzliny, a to jsem dávala taky za vinu i podivným pohledům všech. Ale mělo mi to dojít dřív, odliv se v mezidobí začal měnit na příliv a místa plná slávek, byla plná – ale vody! Trvalo asi hodinu, než jsme náš „boj“ vzdali. Kamča by bral i kameny – i přes moje instrukce, jak a kde se nachází – asi proto, abychom v misce aspoň něco měli. Já ukořistila slávku aspoň jednu, musela jsem ale uznat, že byla stejně malá, takže letěla zpátky do moře. Kdybychom ten den chtěli ústřice, asi bysme měli větší štěstí, ale neměli jsme nůž ani jinou pomůcku na jejich odloupnutí a pořezaná jsem zase skončit nechtěla (viz Okiwi Bay), navíc jsem byla poučena, že by se poranění mělo ihned vysát, protože může být toxické…Co je na tom pravdy nevím, pořád žiju, i bez vysávání.:) A tak jsme se vrátili s prázdnou, ale aspoň jsem se v moři okoupala, nádobku samozřejmě před zvědavcema nesla důležitě jako plnou, ale myslím, že jim bylo vše jasné, už když jsme se na lov vydávali.:)
Škoda, chtěla jsem zažít tu všude opětovanou hojnost Bay of Plenty, resp. poloostrova Coromandel. Doufám, že do odletu si ty mušle ještě nachytám a uvařím! Nakonec se na véču místo mušlí podávala zeleninová omeleta a pomalu divně vonící párky. Zlatinovu poznámku, že je stejně fuk, jestli mi bude zle z párků nebo by mi bylo z mušlí, jsem při jejich vyhazování s úsměvem přešla.
Jak se nám sladce usínalo! Možná i tím, že všude vonělo čerstvě vyprané prádlo, které nestihlo doschnout venku. O to horší byl budíček ve 2.20, a zlatinkovo: „Slyšíš to?!!“ Pravda, jakési šramoty se mi do snů vkrádaly. A já s malou dušičkou poslouchala… „Co to je?! Rožni! Rychle!!!“ A tak se stalo, ale můj předpoklad, že kdyby to byla myš, tak by rychle prchla, se nevyplnil, nikde nic! Zašli jsme si tedy na WC a ulehli, tentokrát s rožlým světlem – duchové za světla nepracují a myši by se bály. Asi na 10 minut, když se zase začaly ozývat ty zvuky a pak už jen: „TAM JE!“ JJ, byla to myš! A v tom bylo po spánku. Hlídat, kde se producíruje a co dělá… Zlaťo našel její vstup hned u toho našeho – krásnou díru přímo pod dveřma, bohužel jsme si jí nevšimli dřív, byla umě zamaskována koberečkem – joooo, ne každý je na okrasu. ;) Ucpal ji tedy držákem od smetáku a my zůstali buňce tři (aspoň jsme doufali, že nepřitáhla i nějaké kámošky). Hlídkování mě ale za hodinu unavilo a já ráda uposlechla, ať si zdřímnu. Asi hodinový spánek mi připadal jak oáza pro duši, protože jsem věděla, že mě někdo hlídá, spala jsem docela klidně. Ale „naše“ nová kámoška v pokoji pořád zůstávala. Jediná věc jak ji zničit – zabít ji. Byla to filuta, umně hozený chips jako past odtáhla pod ledničku a sežrala. Nezbývalo jiné řešení. Zase byla pod kobercem, tentokrát si snad myslela, že se do své escape díry dostane, Ha haaa!!! Nastoupila jsem s těžkou technikou JÁ! Připosraná jsem obula žaby č. 45 a šla zkoumat situaci. Prve jsem vůbec netušila, jestli pod kobercem vůbec ještě je, musela jsem blíž, než mi bylo milo, abych zahlídla čumák a dva černé korálky vykukující z pod koberce. Už se chystala k útěku, ale zabránil jí smeták zabořený do díry. A já poslechla pudy a DUPLA! Pořád se ale cosi hýbalo a tak došlo na ještě dva dupance, kdy jsem se ujistila, že je po ní. Hned na to se mi všecko obrátilo a málem jsem se z toho mordu poblila a to pak ještě párkrát – stačilo si vzpomenout!
Bylo kolem šesté, když jsme v relativním klidu zaspali. Ráno jsme vstali v sedm, abychom navařili, přezkoumali a vytřepali věci. Moje nejčastější ranní hláška byla: „To je HNUS!!!“, ale myš jako důkaz jsme tam holt pro majitele nechat museli. Doufali jsme, marně, že nám za probdělou noc dají aspoň nějakou slevu, ale šel tam zlatino, takže jsme odjeli bez slevy. :D

Art deco Napier

Tak nám začalo pršet, navíc ani tady nebyla v knihovně wifina, takže jsme se tam moc nezdrželi. Je to tak, každá oblast NZ to má jinak, záleží od představitelů, jestli se uvolí a dají do knihoven free wifi nebo ne (v tomhle je super Blenheim a Nelson, taky Hauraki – Ngatea, Waihi, Paeroa, Auckland, Hamilton, Rotorua – i když se začalo platit 2NZD, ale člověk tam může sedět třeba celý den).

Napier je pro turisty zajímavý zejména kvůli jeho budovám. V minulosti město postihlo ničivé zemětřesení, kdy musela být obnovena velká část města, pokud budeme trochu cyničtí – že všechno zlé je k něčemu dobré. Spoustu lidí tenkrát asi přišlo o majetek, ale nyní z toho město jako celek hodně těží. Po městě se prochází turistické výpravy s průvodci v historických kostýmech, kdy mluví o jednotlivých událostech a budovách.

Kdo chce, může zaskočit do botanické zahrady, nebo zajet na vyhlídku nad městem. Je to místo spjaté s druhou světovou válkou, jak přesně už si ale nevybavujeme.

Příjemně strávený čas – pokud nejste ochránci zvířat – může být taky v továrně na zpracování ovčích kůží. V krámku si můžete koupit něco na zahřátí, ať botky, šálu, ponožky, ne vždycky se ale bude jednat o produkt z NZ nebo přímo z místní fabriky, takže kukat na labely! Pro nás by bylo zklamání dovézt domů nějaké ponožky s tím, že nejsou ani ze 100% vlny a navíc nejsou ani z NZ, ale Číny. To je tak ale se všemi suvenýry. V průvodcích se dozvíte, kdy začínají bezplatné prohlídky. My o víkendu čekali na prohlídku čtyři.:D Bohužel jsme neviděli dělníky přímo v akci při zpracovávání, ale i tak to byla rozhodně poučná návštěva, i když trochu smutná, když si uvědomíme, že jsou to části mrtvých zvířat. Kůže projdou přes čištění od zbytků tuku atd., praní, barvení, sušení, česání, stříhaní a moc dalších úprav až do konečné fáze, kde se rozhodne, co se tedy stane. Ty nejjemnější jsou na fusaky pro miminka, pěkné velké kůže pak jako předložky, některé na rukavice a botky, duhově obarvené pak na hračky do Řecka, je toho prostě spousta! Nakonec si každý odnese jakousi prachovku z ovčí kůže a málokdo si nekoupí něco z prodávaného zboží.

Co nás nadchlo na Napier bylo spíš to, že pláž je vlastně hned ve městě a snad nejlepší fish’n chips, které jsme kdy jedli. Rybárnu najdete na Pandora Rd vedle BPčka, já si dala rybu a ústřice, Kamilek jen nějaké rybky, za oba jsme platili skoro ty samé peníze jak v Queenstownu za jednoho. Ve smrádku uvnitř jsme si počkali, no pomalu jsme přestávali mít chuť, protože zpracovávání ryb a seafood opravdu není voňavá práce, ale když jsme si s těma balíčkama sedli venku, zapomněli jsme na smrad vevnitř natotata. Smažená rybka vynikající a oysters snad ještě lepší, i Kamilek, který mořskou zvířenu moc nemusí, si pochutnal a protože to byly porce obrovské, dojídali jsme je ještě za pár hodin, i když už studené…

Že by jabka? Radši neee! :)

Hastings – každý kdo byl na Zélandu, asi ví, že je to město sběračů jablek, původně jsme si taky na nějakou tu práci tady mysleli, ale nakonec jsme se rozhodli, že pracovat nebudeme.:D Ne proto, že by se nám nechtělo, ale nechtěli jsme lhát o tom, jak dlouho bychom mohli zůstat a na týden, dva by nás nikdo nechtěl.

V knihovně jsme využili toho, že testovali nějaký nový systém a nabízeli net voucher na 10MB nebo hodinku. Takže jsme zkontrolovali nezbytnosti na netu a rozhodli se strávit tak pěkný den jinak než vysedáváním v baráku. Vydali jsme se tedy k oceánu, dali jsme na doporučení paní z Ička a zajeli k Ocean Beach, která byla Hastings nejblíž. Pláž nádherná, písek pálil a sváděl k ulehnutí. Příliv a vysoké vlny se přímo dožadovaly toho, abychom do nich skočili a jak jsme se v těch vlnách vydováděli. Fakt jsme si užili opalování a vlnobití – při kterém jsem samozřejmě ztratila slunečňáky – no taky nevím, proč jsem je nenechala ležet na dece, ale nevadí, hlavně, že jsme se neutopili, protože některé z vln byly víc než silné! A protože se nám tam líbilo, strávili jsme opalováním víc než jeden den.

Při cestě zpátky se člověk může zastavit u vodopádů. Po příjemné cestičce vedoucí proti proudu potůčku se člověk dostane až k nim a je pravda, že koupačka tam musí být super! Kluci se vyřádí při skákání pod vodopády a míň odvážní se můžou okoupat v poměrně velkém „bazénu“ pod nimi, rodiny si tam dělají pikniky, takže rozhodně je to místo k zastavení a kdo chce, mohl by tam strávit i celý den. Pro lidi, kteří sluníčko moc nemilují, možná lepší než pláž, protože je tam dost stromů, kde je možno se schovat.

Centrum Hastings je promenáda s venkovními kavárnami a příjemnou atmosférou. Na nás působilo město strašně fajn, kousek od centra můžete zajít nakoupit do supermarketů, takže žádné velké hledání, posedět u kafíčka nebo se slunit na lavičce u fontány, pofotit se u některé z plastik…každý jak chce a pro ty, co se zajímají o architekturu, budou určitě zajímavé i budovy, které byly postaveny po zemětřesení v 30. letech a tudíž nesou znaky art deco.

Komu se nelíbí zůstávat v centru a má radši aktivnější zábavu, můžeme leda doporučit tracky na Te Mata Peak! Je jich tam spousta a rozhodně stojí za to. My přijeli na večer a jsme za to rádi! Když jsme zvažovali, kterou trasu si teda vybereme, rozhodně jsme neměli na mysli se dostat až na vrchol, v tom ale přiběhli kiwáci s tím, že můžeme tudy a tudy a že je to super kombinace víc tracků a nahoru se dostaneme docela rychle. A tak jsme vyrazili, hned první výšlap jsem funěla, ale protože naši průvodci ještě nezalezli do auta a pokukovali po nás, nemohla jsem si udělat přestávku, přece nejsme máčky! Ale nebyla to taková hrůza, jak se zdálo, protože další kopečky byly přece jen horší.:D Všecko jsme zvládli, krátili si cestu „zkratkama“ a když za náma vyšly nějaké kočky, nebyla jsem zrovna dobře naladěná, když jsem fučela jak parní stroj, zpocená a tak jsem si taky říkala, jaké to jsou krávy, že nám lezou za zadkem – no a ještě aby to nebyly Češky! No a samozřejmě byly! :) Výhled rozhodně stál za ten výšlap, zapadající sluníčko dokáže divy a všechno je krásnější! Asi to byla i euforie z dobře zakončeného dne, ale ten pocit nahoře byl nezapomenutelný! Přes všechen pot a dýchavičnost bych si tam příště vyšla znovu!!!

Hastings nás přivítal dobře a krásně se s námi i rozloučil – piknik v parku byl super a spaní u oceánu bylo taky bezva!

V hlavním městě

Když jsme připluli do přístavu hlavního města Nového Zélandu nacházející se na severním ostrově a před námi se objevil výhled na město, řekli jsme si tak a jsme tady. Pevná půda pod nohama a spousty zážitků před námi.

Wellington se stal hlavním městem Zélandu v roce 1865, do té doby toto postavení zaujímal Auckland (a myslím, že spousta lidí to takto vnímá dodnes). První věcí bylo najít informační centrum a získat mapu města. Bohužel však parkování ve Wellingtonu bylo příšerné. Jen placené, nebo pouze pro rezidenty žijící v oné části města. My nakonec zaparkovali u Warehousu a skočili na „Ičko“ pro mapu. Poptali jsme se, kde je knihovna a jak se dostaneme na letiště, protože jsme potřebovali vyřídit změnu letenky. Rozhodli jsme se, že zde strávíme dva dny a projdeme si zdejší ulice, muzea a budovy Parlamentu, které jsou přístupné veřejnosti. První den počasí moc nepřálo, bylo zataženo, foukal vítr a tak jsme se vydali do zdejšího muzea Te Papa, které je zdarma (s výjimkou určených expozic) a přístupné všem. Protože v celém Wellingtonu se nedá zaparkovat bez placení, zaplatili jsme si u muzea celodenní parkování za 8 NZD (jedno z nejlevnějších).

Te Papa Tongarewa (Muzeum Nového Zélandu) je gigantická 5 poschoďová budova, ve které najdete expozice převážně o Novém Zélandu, jeho obyvatelích a kultuře, i spousty vědeckých, uměleckých a zahraničních expozic. Velice zajímavou podívanou skýtala expozice o mořských vodách, kdy se v r. 1997 podařilo zdejším rybářům vylovit živou obří oliheň, která se jim zachytila do rybářských sítí. Její tělo po vědeckém probádání bylo naloženo do nálevu a vystaveno na obdiv návštěvníkům muzea. Spolu s tím můžete zhlédnout i video zachycující její vylovení a následné vědecké bádání. Další expozicí, která nás uchvátila, byla ta o tektonické a vulkanické činnosti Zélandu (i když zemětřesení na Zélandu jsou docela častá „prý“, nás díkybohu nepotkalo za dobu našeho pobytu ani jedno), ale aspoň jsme si měli možnost vyzkoušet, jaké to je, když se pod vámi houpe podlaha v případě zemětřesení. Ve zdejší expozici je totiž zhotovena replika domu, jenž se pohybuje jako při zemětřesení. Vlaďuška nic netušící, že se domek začne třást, po prvních záchvěvech zemětřesení zařvala, až tím pobavila další návštěvníky, kteří byli v té chvíli s námi v onom domě. Ale věřím, že se musela velice leknout, když nejste v očekávání něčeho takového. Můžete zde taky vidět výbuch sopky a pokusit se uzvednout zdejší kameny vyvřelé z nitra země, prostě expozice jak se patří. Předposlední patro je věnováno domorodým Maorům, jejich kultuře a životu na NZ. Nás uchvátila jejich posvátná loď, na které se vydávali na výpravy na moře. Součásti této výstavy je i celý text „kontroverzní“ smlouvy z Waitangi z roku 1840, jejímž podpisem přešlo území Nového Zélandu pod správu a do vlastnictví britského království. Text smlouvy je zde promítán na plátna v anglickém a maorském jazyce. Protože jsme už byli z chození unavení, ve zdejší kavárně jsme si dali kafíčko a čokoládku a příjemně polenošili ve zdejších křesílkách. Ještě jsme měli před sebou několik výstav, tak bylo potřeba načerpat novou energii. Když jsme ten den opouštěli muzeum, kde jsme strávili skoro většinu dne, nelitovali jsme stráveného času.

Zašli jsme si nakoupit něco k večeři do New Worldu, prošli si Cuba street, ulice, kde najdete spoustu hospod, obchodů se vším možným, staré věci, desky, oblečení takový trochu retro styl v moderním hábitu. Ulice byly plné lidí a my přemýšleli, kde si pojedeme najít místo na spaní. Ještě předtím jsme však chtěli zaskočit do zdejší knihovny na internet, vyřídit pár věcí. Mysleli jsme, že v hlavním městě bude v knihovně net zdarma, ale bohužel jsme se mýlili. Trochu to nevychytali, na to, že knihovna je velká jako „kráva“. Ale za to ji lze velice snadno najít v centru města, jelikož kolem ní jsou rozrostlé plechové palmy. Nic dalšího už jsme nechtěli ten den „vyvádět“, tak jsme se vydali trochu z města a po chvilce narazili na Ocean Parade, příhodné místečko u oceánu, kde bylo velké parkoviště a kde už několik podobných jako my rozbalilo své příbytky na spánek.

Druhý den ráno po probuzení jsme se vydali na zdejší mezinárodní letiště, kde jsme si chtěli u naší společnosti, se kterou jsme letěli na Nový Zéland změnit letenky (www.airnewzealand.co.nz). Podle informací, které nám poskytli z infolinky AirNZ, bylo na zdejším letišti zákaznické centrum, kde jsou schopni nám pomoci. Chlápek na zdejších informacích nevěděl, ale spíše se nechtěl s námi otravovat, tak nám zrušil jen let z Christchurche, ze kterého jsme měli původně odlítat, a stejně nám vytočil číslo na zákaznickou linku, abychom si to vyřídili s nima. Nakonec nám velice ochotná paní na lince se změnou data letenky pomohla, dokonce to stálo méně, než nám řekli napoprvé. Ale příště kdybychom měli absolvovat tuto mašinérii znovu, už bychom věděli, že je lepší zajít do zákaznického centra tzv. Holidays, které můžeme najít ve větších městech Nového Zélandu, kde takové požadavky vyřeší a pomohou vám. Ale vědět to na začátku! Ale každá zkušenost dobrá. Trochu jsme si spravili na letišti náladu, když jsme se napojili na internet – na zdejším letišti je internetové připojení zdarma.

Protože jsme chtěli stihnout ještě návštěvu Parlamentu, museli jsme si do města pohnout (vyřízení nám vzalo trochu více času, než jsme počítali). Našli zdarma místo na parkování a přiřítili se do Parlamentu asi za 5 minut 12, kdy už jsme měli být dávno na místě, abychom se mohli zúčastnit prohlídky. Ale měli jsme štěstí, vzali nás ještě. Dostali jsme nálepku „visitor“, museli odevzdat veškeré věci – nemohli jsme si nechat ani mobily, foťáky nic, a už nás seznamovali s bezpečnostními pokyny. Hodinové prohlídky jsou každý den, začínají vždy v celou a jsou přístupné zdarma. První prohlídky začínají v 10 hodin ráno (v 11 hodin v neděli), poslední bývá většinou v 16 hodin (v 15 hodin o víkendu), jsou zdarma a v doprovodu průvodce.

Ten den jsme měli velikou výhodou oproti jiným dnům, jelikož Parlament ten den nezasedal, budeme mít tu možnost podívat se i do zasedací síně Parlamentu, do níž není jinak normálně přístup, pokud zasedá. Průvodkyně byla milá a znalá poměrů, zasvěceně hovořila o zdejší historii a událostech. První místo, kam nás zavedli, bylo sklepení, aby nám ukázali jak je budova zajištěna proti zemětřesení, jelikož při posledním požáru, při kterém shořela vetší část budovy a knihovny, bylo proto v rámci obnovy investováno i do ochrany před zemětřesením (a to hlavně z toho důvodu že budova se nachází jen 400 m od tektonického zlomu). Nynější zabezpečení odolá zemětřesení až do síly 8,5 stupně Richterovy škály. Jeden návštěvník v souvislosti s tím vznesl dotaz, co v případě silnějšího zemětřesení (stupnice je do 10). Odpovědí mu bylo, že pak už je to tak docela jedno co bude, protože stejně se všechno svalí na zem, s úsměvem na rtech řekla průvodkyně. Budova parlamentu je postavena do tvaru včelího úlu – podle toho i její jméno Beehive, nemají žádné rohy, kde by se mohl schovat nepřítel nebo vrah :D. Má několik pater, do těch nejvyšších je však vstup zakázán, sídlí tam guvernér NZ. Tato budova není hlavním parlamentním sídlem, ač je za takovou mnoha návštěvníky považována, slouží spíše jako kancelářská část komplexu Parlamentních budov (jsou celkem tři a jsou jimi již zmiňovaná Beehive, pak Parlamentní knihovna a samotný Parlament House). Panovníkem Nového Zélandu je však oficiálně britská královna Alžběta II., jenž vybírá guvernéra jakožto svého zástupce, jenž s jejím požehnáním vládne zemi. Další místnosti jsou podobné těm, které ve většině případů najdeme i v dalších zemích jako např. u nás na Pražském hradě. Místnost pro volbu ministrů, pro konání slavnostních akcí, plesů apod. Zasedací místnost parlamentu je vyvedena v zelené barvě. Podobě jako u nás na jedné straně sedí konzervativci a na straně druhé liberálové. Uprostřed jsou hlavní úředníci parlamentu a v čele sedí guvernér nebo více guvernér a předseda vlády. Takže taky takový podobný „bordel“ jako u nás v Parlamentu. Ukázali nám knihovnu, místnost pro jednání vlády při řešení svých otázek, kterou je veřejnosti přístupná v době jednání a další komnaty a zákoutí. Zastavili jsme se u sochy, na niž byly přivázány stuhy, jenž symbolizovaly dar od země, která ji věnovala. Průvodkyně potom ukázala jednotlivé stuhy návštěvníkům podle toho, odkud pocházeli. Došlo i na Českou republiku, která zde měla stuhu z národního kroje. Prohlídka se nám velice líbila a hodina vyhrazená na prohlídku uběhla velice rychle (a to je škoda, protože si myslíme, že by to mohlo být delší). Jedinou negativní věcí (ale to nebyla chyba Parlamentu) byli Asiaté, kteří neustále všude lozili, na všechno sahali (ač to nebylo povoleno), všude se zdržovali, docházeli poslední, a tudíž se na ně muselo pořád čekat. Ale i přesto to byla podívaná, která určitě stojí za zhlédnutí. Po prohlídce budov lehký oběd v autě a pak již hurá směr do jablkových měst Hastings a Napier.

Opouštíme jih

Opouštíme jižní ostrov. Zvláštní, oběma nám připadá, že už opouštíme Zéland a máme jet domů…

Po krátké noci v autě jen na sklopených předních sedadlech, jsme se brzo ráno vydali do přístavu, odkud jsme měli odplout prvním trajektem toho dne na severní ostrov. Trajekt Arahura, není ani zdaleka tak pohodlný a hezký, jako třeba ten od Stena Line spojující Skotsko a Severní Irsko. Naopak od trajektu v Evropě jede s námi jen hrstka cestujících, možná proto, že je brzo ráno. Ušmudlané sedadla, zbytky jídla od předchozích pasažérů na zemi, ale všechno to překoná výhled na Malborough Sound (zatím je tma, je kolem 6 hodiny ranní), ale snad si užijeme krásný východ slunce, kterých jsme obzvlášť tady zažili už hodně. Při odjezdu od pevniny popíjím kafčo a Kamilek pojídá palubní snídani (kafe + snídaně 16 NZD) sestávající z míchaných vajec, dvou párečků, dvou kousků usmažené slaniny, opečených rajčat a tousty.

Cesta z jednoho ostrova na druhý trvá asi 3 hodiny. Trajekty spojující severní ostrov s jižním provozují dvě společnosti – InterIslander a BlueBridge. Ceny jsou více méně podobné (levnější přes internet a stejně jako např. u letenek platí, čím dříve koupíte, tím levnější jsou), rozdíly jsou znát v případě, kdy se chcete přepravit i s autem. Levněji v tom případě vyšla společnost InterIslander, se kterou jsme se vydali na tuto trasu i my. Ale i tak jsme za lístky pro nás dva a auto zaplatili 220 NZD. V případě, že cestujete bez auta, doporučujeme přepravu letadlem. Je to mnohem levnější a rychlejší. Letenky např. z Christchurche do Wellingtonu se pohybuji okolo 40 NZD za osobu a v případě, že natrefíte na dobrou akci na letenky (např. happy hours u Pacificblue) jde cena ještě níž.

Když už se začíná rozedňovat, nedokážu odolat kráse, která se přede mnou rýsuje, předávám noťas Kamilkovi, aby dopsal příspěvky, a vydávám se na horní palubu na vyhlídku pozorovat tu nádheru. Jelikož baterky vypověděly službu, stačila jsem nafotit jen pár fotek, ale i tak na ten výhled do konce života nezapomenu. Ani jsme se nenadáli a už nám palubní zvon oznamoval, že se blížíme k přístavu ve Wellingtonu a máme se připravit na vylodění. Sbalili jsme tedy svých pár švestek, co jsme měli sebou na palubě a vydali se pro našeho Milouše do podpalubí. Když jsme scházeli po venkovních schodech a viděli ten mumraj v přístavu, ucítili jsme závan nového života, který na nás dýchl ze severního ostrova. Otevřely se brány trajektu a před námi se vynořil Wellington v celé své kráse.

Welcome to North Island!!!

Nelson

Původně jsme se chystali na víkend do Christchurch, dokonce jsme na cestu i vyrazili. Ale asi po 100 km nám došla sms, že se v sobotu pracuje. My si řekli, že každá kačka dobrá, navíc když už končíme. Proto jsme strávili pozdní páteční odpoledne na pláži v Kekerengu a v sobotu šli makáčovat.

Nebyl to takový opruz jako net clipping během týdne, teda aspoň do té doby, než došel kontraktor s tím, že je to všechno špatně a musíme to udělat líp (samozřejmě s kecama o nejlepší kvalitě vína atd.). Nakonec jsme tedy místo půl dne, pracovali 9 a půl hodiny. Stejně jsme to nestihli, a tak si to šla v neděli dodělat supervizorka (která nám blbě řekla co a jak) sama.

My se navečer vypravili do Nelsonu, v našem zamilovaném Havelocku jsme dali sprchu. Bohužel v „Hav e look inn kafe“ bylo zavřeno, a tak na milkshake a fish and chips nedošlo. Ale utěšovalo nás, že strávíme noc v posteli nějakého hezkého kempu a navaříme si. Mohlo nás ale napadnout, že přes víkend to nebude s vacancy žádná sláva. Nakonec po objetí všech Nelsonských a okolních kempů, jsme za tmy zaparkovali mezi Richmondem a Mapuou, na křižovatce za haldou štěrku, v domnění, že nebudeme moc nápadní. Chachááá! ale bylo to fuk, unavení jsme přeházeli věci a zalezli do královského kufru:). Projíždějící auta nás vůbec nerušila, a jezdila pořád. Říkali jsme si, že se snad všichni rozhodli se na nás podívat. Ráno jsme zkontrolovala okolí – vidět nás šlo ze všech stran, ale co! nikdo nás nevyhodil a to je důležité. V Nelsonu jsme si koupili papu, posnídali na piknik place a kašlali na to, že pobuřujeme místního, který venčil svého otravného psa (podle všeho jsme to ale byli my, kdo toho psa otravoval naší šunkou).

Jako první jsme navštívili Queens Garden, kde ještě před začátkem dne, kontroloval místní policista situaci po sobotní noci. Z královského parku jsme se vydali do botanické zahrady, ale jen proto, že se zde na vrcholu menšího kopečku nachází geografický střed Nového Zélandu a z něhož je nádherný výhled do okolí. Z kopečka útěk do malinké, zato velice hezké Japonské zahrady. Ze zahrady jsme se vydali na zdejší pláž na procházku. Vlaďuška se chtěla okupkat, ale od moře foukal velice chladný vítr a byl takový odliv, že se k vodě šlo skoro 5 minut ;). Tak jsme se jen prošli a vydali se do zdejší knihovny, kde byl internet zdarma (podobně jak tomu bylo v Blenheimu a na pár dalších místech Zélandu), což pro nás cestovatele představuje značnou úsporu finančních prostředků, když potřebujete něco vyřídit.

Protože sobota byl náš poslední pracovní den a my měli na úterý objednaný trajekt, který nás měl dopravit z jižního ostrova na severní ostrov, vydali jsme se po obědě pomaličku zpátky na cestu do Pictonu, odkud jezdí trajekty směr Wellington. Rozhodli jsme se však ještě strávit poslední noc na jižním ostrově někde v ubytování a pro to jsme si vybrali tomu příhodné místo v našem oblíbeném Havelocku a jeho zdejším kempu. Konečně si po dlouhé době navařili, oprali, večer při hvězdách poseděli s Milunkou na lavičce před chatkou a s vínem v ruce jsme přemýšleli, co nás na severním ostrově čeká.

Malborough Sounds

K Rarangi Beach jsme zajeli na doporučení jednoho z našich „vinařských“ spolupracovníků Konstantina z Německa a také počasí bylo ten den na pláž jako dělané. Když jsme si ráno odpracovali ještě 4 hodinky na vinohradu, aby byla v dalším týdnu lepší výplatka, vyrazili jsme. V půli cesty na Picton jsme odbočili a za chviličku už jsme byli na místě. Zjistili jsme, že jde vlastně o DOC kemp – neskutečně narvaný, a u kterého je tato nádherná pláž. Protože bylo poledne, dali jsme si oběd – pečené kuřátko, zeleninu a chleba. Mňam, až jsme se oblizovali. Po obědě jsme se převlíkli do plavek a šup se vyvalit na pláž jako dvě vyvrhlé velryby z moře, zejména po tom obědě :D. Sluníčko pálilo, opalovalo jako divé a my si užívali nádherného pocitu svobody. Pozorovali jsme lidi kolem, smáli se - ne jim, zejména sobě, a uviděli 4 dívčiny, jak pod dohledem svého trenéra naskakují a vyskakují z veslice, další zábava na asi půl hodiny. Když už jsme měli opalování dost, vydali jsme se na obhlídku pláže. Na zdejších skaliskách trénovaly menší děcka (asi okolo 10 let) první pomoc utonulému. Chvíli jsme okukovali a říkali si, že my bychom asi tak stateční nebyli, když jsme viděli, jak s nimi vlny pomalu a jistě cloumaly na skaliska. Vlaďuška tam uhlídla přilepené mušle a ústřice, tak si jich chtěla pár nalovit. Brzy však zjistila, že by se mohla stát jedním z figurantů pro nácvik první pomoci utonulému, raději to vzdala a sklíčeně zamáčkla slzu v oku, že z mušlí a ústřic zase nic nebude. Když začal foukat studený vítr, přemýšleli jsme co dál.

V průvodci jsme se dočetli, že stojí za to si projet Queen Charlotte drive a vidět tak nádhernou podívanou, kterou cesta okolo severního pobřeží jižního ostrova přináší. Sice bychom mohli z Renwicku na Havelock, a bylo to možná rychlejší, ale rozhodli jsme se, si zmiňovanou cestu projet. Za klikatice nám měly být odměnou nádherné výhledy. Vzali jsme to tedy do Pictonu, kde jsme se na onu silnici napojili. Cesta krásná, pomalu zapadající sluníčko dělalo místa ještě krásnější (ale pravda, na cestu bych se příště vydala ráno, kdy slunce nesvítí tolik do očí) a přitažlivější, a tak jsme zastavovali při každé příležitosti.

Cesta se nám tak docela protáhla a byl pomalu čas na hledání místečka na spaní. Večer jsme už nestihli pumpu a z cedule vedoucí k našemu cíli jsme se dozvěděli, že nás ani hned tak nějaká nečeká, rozhodli jsme se tedy zajet k začátku Cullensville tracku a počkat do rána, než zase otevřou. Místo to bylo resp. je krásné, ale na mě působilo dost strašidelně, nikde ani živáčka, za to cedule s info o minulosti místa – černobílé fotky ze začátku 20. století, kdy se celá oblast radovala a prosperovala z nálezů zlata. Co naplat, rozhodně jsme měli jistotu, že nás z místa nikdo nevyhodí. Na svoje strachy jsem se snažila zapomenout s vínem v ruce, a tak jsem nakonec i zaspala. Ráno jsem chtěla být z onoho historicky významného místo pryč co nejdříve :). Možná i tak dobře, protože v půli cesty zpět k civilizaci jsme potkali „motorkáře“, který vypadal, že jel přímo za námi (nic jiného, krom dobytka tam nebylo), ale možná jel zahnat těch pár krav, které se producírovaly, sice způsobně na okraji, ale pořád po cestě. Co měl v úmyslu, jsme nezjistili. Bylo trošku brzo, a tak jsme se nasnídali a řekli si, že na otevření benzinky počkáme.

Asi po hodině jsme se rozhodli odjet – i bez benzínu, protože v té „díře“ asi v neděli nepremávalo. Takže jsme se rozhodli nejet až nakonec, ale jen tam, kam nás stav nádrže pustí ;). Zajeli jsme teda k Te Mahia a Portage, poprocházeli se, mrkli na DOC kemp, který byl dost otřesný – vlastně jen místo asi pro tři auta, takže jsme se vypoklonkovali a jeli se najíst do jiného DOCu. Když jsme po obědě odjížděli z kempu, uviděli jsme po pár metrech ceduli s vstupem k pláži. Když jsme na ni dojeli, byla to malinká, a o to lepší pláž, kde nás bylo pět a půl. A velice nás překvapilo, když se ke břehu přiblížila loďka, ze které vyskákali čtyři důchodci ;). Ale ne takoví, jako známe od nás :D, šviháci a dámy, kterým byste hádali jejich věk jen podle barvy jejich šedých vlasů. Tak dokonale si tady dokážou staří lidé užívat života. Doufáme, že v jejich věku budeme taky tak vitální. Užívali jsme si sluníčka, koupání, průzračně čisté vody. Ach, jak bychom to vrátili hned zpátky a jak nás to nabilo úžasně energií na pokračování v cestě.

Byl už pomalu čas se vydat na cestu zpátky do Renwicku, jelikož víkend uplynul jako voda a blížilo se pondělí, kdy jsme měli nastoupit opět do práce. Vydali jsme se tedy směrem na Havelock, naše oblíbené městečko, kde jsme si s chutí v našem „Have a look in cafe“ dali výborné kapučíno a Milkshake. V tamním přístavu jsme se ještě osprchovali, pořádně nafintili a zajeli nabrat benzín. Ale asi to nebylo potřeba, přece jenom do Renwicku je to kousek k našemu místu na spaní a druhý den do práce to nebylo taky daleko, ale jistota je jistota.

Abel Tasman NP

Navštívit Nový Zéland a nevidět Národní park Abela Tasmana by byl hřích, musíte však vychytat dobře odliv a příliv, abyste mohli ten krásný kus země a moře zažít. Bohužel pro nás jsme nevychytali odliv, vždycky jsme došli, když byl příliv. :D Ale i přesto jsme viděli kus té nádhery, jakou Abel Tasman NP skrývá.

Cesta byla jako pokaždé, samé zatáčky, nevyasfaltovaná, z kopečka do kopečka, ale náš milouš se statečně držel. Vladěnka nadávala i slibovala, že tohle už je naposledy, co takovou cestou jedeme:D. Když jsme dorazili do základního tábora – DOC kempu Totaranui, přes který vedou snad všechny cesty po Abelu, byli jsme překvapeni, jak velký kemp to je a kolik lidí je v něm. Řekli jsme si, že jako správní Češi za nocleh platit nebudeme, že nás nemají šanci vyhmátnout. Přece jenom, kdo bude kontrolovat každého člověka v tak velkém kempu. Jak jsme si vítězoslavně mysleli, že my vydrbeme s nimi, ani jsme se nenadáli a vydrbali oni s námi :D. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se ranger (ale nebyl to Chuck Norris ;)) a ptal se nás, jestli už jsme se zaregistrovali a zaplatili poplatek. Štěstí bylo, že jsme všechny věci k tomu měli u sebe a Vlaďuš tam ze sebe cosi vysoukala o tom, že jsme to právě chtěli vyplnit a hodit. Registrační kartu vyplnil za nás a řekl nám, že office je už dnes zavřený, ale zítra ráno tam můžeme zaplatit kartou (neměli jsme u sebe hotovost – jako po většinu doby). Na NZ většina obyvatel – i důchodci, používají k placení platební karty. Dostali jsme mravní facku, myslet si, že unikneme placení, ale pro nás poučení do budoucna. Tak jsme si nachystali auto na spaní a vydali se ještě před spánkem na menší track okolo. Pláž byla nádherná, bohužel nepřálo počasí a bylo pod mráčkem, ale písek byl nádherně žlutý - možná proto se oblasti kousek odtud říká Golden Bay..., moře tyrkysově modré jen vyzývalo k tomu smočit se v něm. Řekli jsme si, že si to necháme na zítra, jak se budeme toulat oblastí kolem. Vyšli jsme si pěkný kopeček, ze kterého jsme měli pěkný výhled do okolí a i přes nepřízeň počasí, jsme venku strávili pěkných pár hodin. Večer příjemně utahaní jsme se zašli osprchovat a vydali se na kutě. Ráno jsme měli v plánu objednat si vodní taxi, abychom se přepravili k Tonga Bay. Jenže 36 NZD za jedno jsme platit nechtěli, resp. správnější výraz - nemohli, protože na lodi to kartou údajně nejde. Vydali jsme se tedy tou serpentinovou cestou zase zpět, směrem k Awaroa Hut, místu odkud jsme se chtěli vydat dále na procházku k Tonga Island Marine Reserve. Ale opět jsme nevychytali odliv, přes cestu bylo vyvalené moře a my měli čekat minimálně 2 hodiny do začátku odlivu. No co naplat rozhodli jsme se, že sjedeme do Kaiteriteri vesnice na začátku NP zkusíme to tamtudy. Chtěli jsme dát na kluky Tondu a Michala, že je lepší si projít půl a půl - takže jsme se rozhodli pro tu druhou půli, když už nám první neklapla. No bohužel nám nevyšla ani jedna půlka :(. Ale nehroutili jsme se z toho. I ta troška, co jsme viděli, stála za to.

Cestou z Awaroa Hut jsme ještě uhlídli ceduli, která ukazovala, že v blízkém okolí jsou vodopády. Tak jsme si řekli, že se tam zastavíme. Cestička k nim vedla lesem, kolem příjemně hučící řeky, přes lanový most (který dovoloval přechod pouze jedné osoby v jeden čas) a kde se Vlaďuška celá vyplašená odhodlala překonat svůj strach z toho, že se most houpe a mohl by spadnout. Zvládla to dokonale, byla velice statečná Žabička. I když pravda, na videu to tak nevypadá a dobře, že řeka hučí a nadávky nejdou moc slyšet:D. Vodopády byly nádherné, jedny z těch lepších, které jsme na NZ viděli, přímo pod ně se však dostat nedalo, obklopovala je místní laguna se příšerně studenou vodou (i když byl slunečný den :D).

Když se blížil večer a my přemýšleli, kde budeme spát, vše za nás vyřešil mobil, který se rozzvonil a oznámil nám, že máme od zítřka práci. Máme nastoupit na jedné z vinic u Blenu. Byli jsme rádi, že na pár dní budeme mít zase práci a tak jsme se pomalu, skoro už za tmy vydali zpět na cestu do Blenheimu.