Velkopavlovické juchuchů

Konečně jsme se všichni po dlouhé době viděli a jak jsme si slíbili, tentokrát u vínka!!!

Našemu setkání předcházelo hledání vhodného sklepa, protože u Hodonína není velice nic zajímavého k vidění, museli jsme hledat trochu dál. Původně něco blízko Mikulova, ale nakonec vyhrály Velké Pavlovice a sklep bratrů Reichmanů. Podle fotek vypadalo ubytování dobře, cenově to vycházelo taky rozumně.
Vyšli nám vstříc a tak, když jsme kolem poledne přijeli, mohli jsme se vybalit, prohlídnout si naše apartmány a v klidu se domluvit na nějakém výletu do okolí.
Vyhrál zámecký areál Lednice! Vydali jsme se tedy dvěmi auty přes Podivín k zámku, Minaretu a procházce po parku.
Po příjezdu do Lednice jsme se rozhodovali, kam si zajdeme na jídlo. Dobře vypadající restaurace Onyx hned u parkoviště byla přecpaná, tak jsme museli jinam. Šli jsme směrem do "centra", kde jsme našli dvě restaurace, resp. restauraci a pizzerii. No mě a ostatním se moc restauračka nezamlouvala, byla jednoduchá, ne moc vybavená - spíš trochu pajzl. Jediný komu se líbila, asi podle nabídky jídla, byl Kamilek. Popošli jsme tedy o pár metrů dál do pizzerie. Jídelní lístek obsahoval pizzu a jinak jen vepřové koleno a žebra. Zakotvili jsme tady a objednali si.
Jak jsme si libovali, že nám vyšlo počasí, tak nás mělo překvapit - najednou se setmělo a když jsme se podívali ven, čerti se tam ženili - jednalo se ale jen o přeháňku a když jsme pojedli, bylo zase dobře a mohli na procházku.Zima je zima a tak se Raduš rozhodla, že s náma dál nepůjde, přece jen, aby nebyla nemocná.
Celý areál, dnes památka UNESCO, spadal do panství Lichtenštejnů, minaret vzdálený asi dva kilometry od budovy zámku. Stavbu navrhl architekt Josef Hardmuth, stála asi milion zlatých. Minaret měří skoro 60 metrů a na jeho horní ochoz vede 302 schodů. Pokud vystoupáme až nahoru (v období duben - říjen) můžeme vidět až vršek věže Stephansdomu ve Vídni, Pálavu a Bílé Karpaty.









Zpátky jsme šli po druhé straně kolem bývalého akvaduktu, přes romantické můstky, ze kterých byl krásný výhled na dominantní rozhlednu.
Ve sklípku nás čekal majitel, se kterým jsme se pak dozvěděli něco o víně, pobavili nás jeho dvě holčičky, měli jsme nachystané mísy i hovězí guláš.
Pan Reichman pro nám nabídl zajímavé vyprávění o tom, jak se dělá víno, jaké druhy, vína jejich vinařství produkuje, jak někteří vinaři víno pančují jako tzv. druháky a třeťáky. Pověděl nám něco o, v současnosti největším, zloději hroznových vín - špačkovi, jak se jim brání, jak je vyhání atd. Proběhlo i pár vtipných historek, např. jedna o členu národnostní menšiny, který nakradl víno brzo ráno, a pak chvíli po šesté jej chtěl prodat vinaři zpět... Dozvěděli jsme se i něco o právní stránce v oblasti vinařstí, hlavně o nutnosti mít registrační číslo přidělené pro danou vinici. Bez registrace by mohl být vinař, který odebere víno od vinice bez tohoto čísla, obviněn z nějakých nekalostí. Historky nereprodukujeme slovo od slova, protože už to přesně nevíme.;)
Rádi jsme si zkusili i natáhnout koštýř, z chlapů by byli lepší vinaři - všem se to povedlo (to jsem teda čučela!), i když třeba až na podruhé a se zacpaným nosem. Není však důležité vyhrát, ale zúčastnit se, obzvlášť v případě, že se o "vyhrané" vínko se se svými polovičkami výherci stejně rozdělí! ;)

P & K Reimanovi vlastní vinařství i ubytování nad sklepem, i přes ulici, které jsme původně měli vybrané, ale protože nám ho obsadili, obsadili jsme krásné čisté apartmány nad sklepy a protože domluva byla nějaká nepovedená, zaplatili jsme jen 200 CZK za osobu. My tady byli spokojeni, proto můžeme Reichmany jen doporučit, protože člověku vyjdou vstříc, na stránkách se člověk dozví všecko, co potřebuje a ceny mají opravdu lidové!

Myslíme, že se víkend povedl (snad to není jen náš dojem a druhý den s kocovinou, který je vždycky trochu horší, se nepočítá) a jsme moc rádi, že jsme se se všemi viděli, přece jen už je to nějaký ten pátek, co to bylo naposled! Už teď se těšíme, až VÁS zase uvidíme - ať je to kdekoliv! ;)