...že by konec?! :)

Už je to tady... jelikož jsme v ČR už nějaký pátek a nic významného se velice neděje, rozhodli jsme se omezit naši aktivitu na blogu. Fotky dáváme na rajče. Takže nás najdete na www.bejbe.rajce.net

Světlanka a Pavlík Mikeskovi

Byla pro nás opravdu  čest, když jsme byli pozváni, abychom byli svědky vstupu do stavu manželského Světlanky a Pavlíka.  Světluška byla překrásná nevěsta, Pavel galantní ženich! Dojemná podívaná, obzvlášť když při obřadu někde z dály duněly blesky, ale pak jsme utřely slzičky, pařili jak o život a těšili se s novomanželi! 

Tančilo se a pilo - za vše mluví propocené hábity a mokré vlasy (na co jsem se ráno vůbec česala) ! :) 

Přejeme Vám kupu dětí, ten nejkrásnější a nejspokojenější společný život a všecky trable (kdyby náhodou přišly) ať řešíte s nadlhledem a smyslem pro humor, který Vám zaručeně nechybí. :*

A+I+? Coufali :)

Alda a Irenka jsou spolu nejšťastnější a nejspokojenější. Žijí spolu téměř od začátku svého vztahu a opravdu jim to svědčí! Byli jsme moc rádi, že jsme mohli být součástí jejich velkého dne a moc rádi jsme přijali jejich pozvání.

Svatba byla opravdu super! Už příjezd byl velkolepý, ženich (vášnivý cyklista) přijel na obřad stylově na kole a Irenka, jako pravá dáma, pohodlně v kočáře.

Moc přejeme, ať je manželský život spokojený, šťastný, prostě báječný, ať jste všichni zdraví a rozrůstáte se.

Btw. Už se těšíme na babychaty, na kterých jsme se s Ondrou shodli (i když my budeme jezdit ještě nějaký čas bez mimi)! ;) :*

Fotky na rajčeti máte nádherné!

Baby víkend na severu

Od té doby, co jsme zpátky, se pořád něco děje, i když jinak se tu až tak moc nezměnilo, ale záleží na pohledu na věc, holt jak to člověk chce vidět.

Jedna z velkých událostí byla, že se Radušce narodilo miminko! Na Lindu jsme se museli zajet podívat, domluva s Irenkou a Aldou byla skvělá a nakonec jsme v Bolaticích potkali i Lídu. ;) My holky aspoň měly po stráááááááášně dlouhé době možnost pokecat o našich věcech a poobdivovat tu jejich malou princeznu.
Maminka, taťka a Linduška spolu tvoří krásnou mladou rodinu! Přejeme, ať se daří, jste zdraví a pořád tak strašně fajn. Děkujeme za pozvání a moc se těšíme na další setkání, takže za čtrnáct dní u Coufalů na svatbě pa páááááá!!!


Když už jsme u těch narození, tak den na to se konala třinecká oslava, kdy se rodinka Hupková sešla na zahradě, aby spolu popili a pokecali. Mohli jsme si taky užít Barunky, kterou jsem já bohužel ještě neviděla, protože se narodila až po našem odjezdu na Zéland. A je fakt fajnááá, tak jak všichni říkali!

Dobře jsme se bavili a o to na oslavách jde především a snad i babička odpustí tu nalomenou nohu od stanu, i když to letos narozdíl od loňského roku nebyla PAVLOVA :) vina. Před odchodem jsme se ještě zasmáli rádoby brakedancovým kreacím a Peťově hlučné cestě zpět do civilizace. :D

A tak jsme prožili další z příjemných českých víkendů...

Slavíme!

Po návratu se furt něco děje, což je dobře, aspoň se nenudíme a nenudili jsme se rozhodně ani v sobotu, kdy jsme si oslavili narozeniny - Lukáš sice po termínu, Zlatinko před, ale já tak zhruba akorát.:)

Počasí nám přálo až moc, horko k zalknutí, a proto jsme museli sedět trošku pod úroveň :) ,ale holt to bylo jediné místo, kde sluníčko nepálilo jak šilené.

Jsme moc rádi, že jsme všecky zase viděli pohromadě, povykládali, a taky popili. Pánové se nám rozšoupli trochen víc a tak jsme se nemohla ani divit, že se Zlatinko odrovnal poměrně brzo a snad ještě před přesunem k táboráku zalehl (asi mu ani moje scéna nepřidala). Taky bych se prospala - asi bych to i potřebovala :D, ale Světluška mě nenechala. Taky dobře, přece by nemohly dvě třetiny oslavenců chrápat! Na druhou stranu bych se ale nevyrýpala - i s dortem! na zem - i když tomu vlastně nemusím ani věřit, když to znám jen z vyprávění! :)))Každopádně všem chceme moc poděkovat za všecko a doufáme, že se bavili a byli rádi, že jsme se všichni setkali, aspoň tak jak my.

Trechovi

Byli jsme velmi potěšeni, když nám přišel email o tom, že se Ludva rozhoupal, požádal Zuzku o ruku a za půl roku se berou a navíc v termínu, když už budeme zpátky, takže budeme moci jejich životnímu kroku přihlížet.Nevěsta byla nádherná, se ženichem jim to krásně ladilo a své ANO si pověděli při uvolněné atmosféře na Mikulčických vykopávkách.Následná garden party se konala v Lužicích, kde si rozhodně každý našel to svoje - jako třeba svědkyně Simona balónky s heliem (rozhodně nebyla poslední, kdo si ten večer potáhl, ale rozhodně nejlepší!) :D My po dlouhé době povykládali a popili s děckama, kteří nám dělali výbornou společnost! Luďa se Zuzkou nám všem ukázali, že i po těch jedenácti letech, co jsou spolu, jim to ladí, jsou v pohodě a tak to má být!

A tak Vám, Zuzi a Luďo, přejeme všecko nej do toho manželského života, ať se Vám daří ve všem a jste spokojení tak jak doposud!

Hong Kong

Ještě předtím, než jsme měli přistátát po těch měsících v Evropě, jsme si udělali minibreak v Hong Kongu a dobře jsme udělali! Nejen proto, že sedět v letadle 24 hodin s dvouhodinovou přestávkou by bylo na palicu, tak i proto, že jsme mrkli na jednu z dalších světových metropolí, a tak jsme doufali, že si ty ostrovy (Kowloon, Lantau, Hong Kong...), na kterých se město Hong Kong nachází, užijeme. Když jsem ráno vylezli z letadla do letištní haly, velice mě překvapilo, že tam nemají klimatizaci. No nebyla to tak úplně pravda, což jsem pochopila okamžitě po vkročení na autobusovou zastávku před halou, kde nás oba snad ve vteřině oblil pot a začala tvrda aklimatizace - vzdušná vlhkost snad 90% a 30 stupňů byl přece jen šok po tom podzimním Zélandu. Linka A21 nás hodila skoro až před "hotel" a my neměli ani tak problém najít budovu smotnou, jako správný výtah a vyznat se v té změti chodeb, jo hodně lidí a málo místa, nějak se to teda udělat musí...Nenechali jsme se přesvědčit od "naháněčky", že nás na naše místo odvede, protože jsme na podvodníčky tohoto druhu byli upozorněni snad tisíckrát v mailech.

CO v HK vidět? My chtěli zažít to co v Číně, mumraj a tu atmosféru! Hong Kong je ale podle mě úplně jiný, jde silně cítit ten britský vliv (i když je od roku 1997 zpátky pod Čínou, ale má po minimálně 50 let zaručenou svobodu podnikání a obchodu), Evropanů je tu taky dost a to nejen turistů! Anglicky se domluví člověk úplně všude, což je obrovská výhoda proti námi navštívených místech v Číně. My si ale i tady našli místa, která jsou těm starým čínským podobná - jako třeba stánky v bočních uličkách na Hong Kong island, po nejdelších eskalátorech na světě jsme se dostali přes SoHo až nahoru, odtud pak se pomalu prošli, pokukali nabízené zboží a mňamky - sušené krevetky, čerstvé ryby a mořské plody...i když z těch čerstvě zabitých ryb a rybích hlav otevírajících se při posledních záchvěvech života se mi trochu šoufl dělalo.

Pokud máte náladu se pobavit při smlouvání nad vesměs lacinými tretkami a rádoby starožitnostmi, můžete skočit na Hollywood Rd.

Jestliže ale chcete strávit chvilku v rozjímání, pokud vás ale nebudou rušit davy turistů, můžete sjet k největší bronzové soše Buddhy na světě na ostrov Lantau. My nasedli na metro, vystoupili na Tung Chung, poslední zastávce žluté linky, zašli na brzký oběd a vzali bus 17, 20 HKD (mnohem levnější varianta proti lanovce) k Li po klášteru. Sama hodinová cesta busem byl zážitek, hlavně když začali kolem nás ty malé čínské babičky zvracet do připravených igelitových sáčků! Ójéééé, škoda, že jsem v nesprávný moment odvrátila zrak od přírody za oknem a chtěla promluvit ke zlatinkovi....když jsme zmerčila nafouknuté škraně, otevřený pytlík a v něm houpající se rýži či co to měla paní na oběd, taky mi zrovna valno nebylo. K soše vede nějakých 280 schodů, které se dají ale hravě zvládnout, když se těšíte na výhled a pohled na toho velikána.

Na úpatí se pak choulí klášter Po Lin s chrámy, kde si můžete zapálit některou z "vonných" tyčinek či tyčí. :D I v centru HK island je možné skočit Man Mo do stále funkčního chrámu, kde se nesmí sice fotit, ale asi málokdo odolá.

Na Kowloonu jsme navštívili Ladies market, kde se na pár ulicích dá koupit každá cetka nebo tretka, kabelka nebo řemínek. Prodavačky jsou tu ale ze smlouvání spíš unavené, takže ne zřídka smlouvat ani nehodlají nebo přímo na stánek napíšou, že ceny jsou fix a hotovo! Turistů jsou kvanta a on příjde zase někdo jiný.

Když už by se vám podařilo zůstat v HK přes noc, určitě skočte na Star Avenue v osm večer a pokochejte se laserovou show, která je známá jako A Symphony of Lights. Nás trošku zklamala, ale i tak to byl zážitek.

A pokud budete mít času víc, skočte do Ocean Parku nebo Disneylandu, nám byl doporučen Ocean Park od jedné z místních, co jsme potkali na Zélandu, ale po cestě jsme měli Disneyland a tak jsme zašli aspoň na čumendu, protože návštěvu nám čas holt nedovolil.

Chuť hangi a dva dny v lihu

Předposlední sobotu před naším odjezdem, byla naplánovaná poslední párty, které jsme se chtěli zúčastnit. Šlo o jakousi rozlučku našeho maorského kamaráda Patricka s jejich tradičním Hangi a s tím spojenou oslavu narozenin Vojty. Protože jsme se pořád nemohli rozhodnout, co koupíme, trvalo nám to skoro celou sobotu, než jsme něco vybrali. Nakonec to vyhrál „tvrdý“ alkohol. Vydali jsme se na cestu o něco dřív, abychom dojeli na čas, když se nám „vysrala“ ta pětka na autě. Bylo něco po čtvrté, když jsme dojeli na místo a zjistili, že jsme jedni z prvních. Pozdravili se s části Patrickovy rodiny a s Malaisanem Wennem, pomohli s přípravami a čekali, až se objeví první návštěvníci. Podle pokynů, které jsme dostali pár dní předem, jsme měli nejpozději v pět hodin odpoledne být na místě, jelikož potom začne jídlo a na něj již všichni musí být. No když bylo skoro pět, bylo nás tam jen o dva více, než když jsme dojeli. Mezitím dorazil i David s manželkou Paulou, ale zbytek nikde. Patrikovi bratři mezitím dovezli tradiční Hangi a jali se jej servírovat do připravených ohřívačů. Bylo trošku trapné, když o půl hodiny později, nás stále bylo málo. Patrikova rodina, již lehce nervózní, neustále koukala na dveře a vyhlížela zbytek hostů, převážně z Česka. Jak jsme se na začátku dozvěděli, mělo tam být pár Maorů, pár Kiwi lidí a zbytek (asi 80 %) tvořili Češi. Takže to nakonec byla spíše česká párty a tak to i vypadalo:D.

Byli jsme rádi, že jsme se mohli na párty rozloučit se všemi, se kterými jsme chtěli, bylo to příjemné poznat takové lidi a čas v jejich společnosti utíkal rychleji a mnohem příjemněji. Nám už tady zbývá sice jen pár dní, ale za tu dobu musíme vyřídit ještě spoustu věcí – nakoupit suvenýry domů a dárky pro naše blízké, vyřídit si vrácení daní (přece jim to tady nenecháme že;)), prodat Milouše a pomalu ale jistě se vydat na cestu směrem k Aucklandu, kterýž to bude naší poslední zastávkou Nového Zélandu a pak už jen nasednout do letadla směr Hong Kong (ze kterého se určitě ozveme nějakým tím příspěvkem:)) a z Hong Kongu směr Londýn a jsme zase konečně po osmi měsících „trajdání“ po světě doma.

Konec dobrý všechno dobré!!!!! A už se na Vás všechny moc doma těšíme!!!!!

Déšť a Taiwan

Kde se vzal, tu se vzal, přišel velký déšť. Manu jako správný vedoucí nám jednoho dne oznámil, že z důvodu přetrvávajícího deště, nebylo možné pikat kiwi, a tudíž není co balit – nastává pro nás čas volna. A v případě, že déšť neustane, bude volno delší. Tak jsme jedno pondělí večer koncem května dobalili poslední biny, které jsme měli. Mělo nám však několik věcí naznačit, že asi mají za lubem něco víc, než jen volno. Jelikož se celý packhouse čistil, všechny krabice vytáhly z lajn, ale všichni se tvářili, aspoň pokud jde o supervizory, že se tak za tři dny uvidíme znovu. Dostali jsme pozdrav na dobrou noc a dovětek, že si máme každý den kontrolovat infolinku kvůli novinkám. Druhý den nám však ráno psala Zuzka, že dva Čilani se byli ptát, jak to bude s prací a bylo jim řečeno, že s prací je v Kaimai šedu konec a veškeré ovoce, až přestane přetrvávající déšť, bude dodáváno jen do Coastu. No co, nějak nás to netrápilo. Výplaty byly na obzoru ještě dvě, ubytování zaplaceno taky do konce týdne, takže jsme si deštivé počasí užili hlavně v teple domova u Nevilla a v posteli, když venku lilo jak z konve. Když už se však blížil konec týdne a my přemýšleli, co dál, vydali jsme se v pátek, kdy jsme byli pozvání na Taiwan párty, do Apaty. Žvásty Manu o „fantastic job“ jsme měli za celou sezónu dost, ale asi měl pocit, že nám to musí znovu zopakovat, takže nám oznámil, že Kaimai pro letošní rok (z důvodů velkých dešťů) skončil, a že nám ještě jednou děkuje za „fantastic job“ a další sra.ky ;). Co už, byli jsme na to připraveni, tak jsme se nehroutili. Aspoň jsme si u Megan vyřídili kontrakty, vyzvedli výplatní lístky za předposlední výplatu, nechali si vystavit reference (třeba se v budoucnu budou hodit :D) a dali valé celé Apatě a všem v něm.

Taiwan párty byla úžasná. Holky z práce byly velice rády, když jsme přijali jejich pozvání na ochutnávku jejich kuchyně. Nakoupili jsme víno, brambůrky, usmažili pár bramboráků, aby okusily i ony něco našeho a vydali se k nim. Od začátku do konce to byla jedna velká legrace, samé fotky, všichni se chtěli s námi fotit (nám to ani nevadilo, na to už jsme byli zvyklí z Číny), a hlavně holky se mohly přetrhnout ve vaření. Sice nás nejdříve zarazilo, když pro 8 lidí dali na stůl dva talíře s nudlemi a mořskými plody, ale brzo nás ujistily, že v jejich zemi je běžné, že jídlo má sedm chodů, a že jídla ještě bude ten večer dost. Mě docela překvapilo, že všichni ke svému talíři dostali „obyčejné“ lžičky a vidličky, čekal jsem, že budeme všichni jíst hůlkami, ale holky se k tomu nějak neměly. Ale nevadí, bylo to přece jen lepší. Nudle byly vynikající a já, který moc mořské plody nemusím, jsem byl unešen, mušle v jejich podání neměly chybu, kuře obalené ve vajíčku, usmažené s rýži bylo perfektní zákrm za mušlemi, rýže s tofu předčila očekávání a pro mě nejlepším zážitkem bylo smažené kuře v těstíčku – bravurně pikantní, šťavnaté a velice chutné. Okamžitě jsme si vyžádali recept, takže suroviny musíme nakoupit na zpáteční cestě v Hong Kongu. Jako dezert se podával čokoládový dort se zmrzlinou, cheese cake a citronový koláč. Jídla bylo přehršel a po počátečních obavách jsme měli co dělat, abychom vše nabízené snědli. Konečně jsme se i dozvěděli, co bylo tou vynikající přísadou v Šanghajských nudlích, které jsme si v Číně tak zamilovali – byl to sezamový olej. Večer rychle a báječně utekl, rozloučili jsme se s holkama a byli velice rádi, že je potkali. Samy nám řekly, že jsou velice rády, že nás poznaly. Myslely si totiž o Východoevropanech, že jsou špinaví a líní, ale my jsme jim ukázali, že jsme podobní jako ony, dbající na čistotu a pracovití ;). Po výměně fotek z večera a kontaktů už byl pomalu čas se vydat na kutě. U Nevilla jsme skončili s naším bydlení a protože další práce se nerýsovala, šli jsme spát znovu do auta :D, no co, nevyděláváme, tak aspoň ani neutratíme;). Byl to sice nezvyk spát po více než dvou měsících v autě, ale zvykli jsme si rychle a spí se nám jako v opravdové posteli. Do konce nám zbývá už jen pár dnů a spoustu věci na vyřizování, takže čas utíká strašně rychle.

Nejen práce

Když nám v pátek řekli, že už se pomalu končí sezona ke konci a budeme mít víkend off, radostí jsme zrovna neskákali, ale všecko zlé, k něčemu dobré, a tak jsme se mohli sejít na pivku s fajn lidma. Jako první s tím došla naše QC Sandra, ale nakonec se neukázali :(. Na osmou jsme se domluvili se Zuzkou, Kubou a Davem, manželka mu odjela do Taupa na koníčky, tak měl volný večer.:) Pravda, nevěděli jsme, kde se onen bar nachází, tak jsme poprosili Davida, aby na nás počkal na benzince a trefili tam. Ani bychom ho nepoznali! Vyfešákovaný, tak jak ale ostatně každý, vypadal úplně jinak než v práci. V baru jsme potkali naši supervizorku Judy, jela hned po práci, takže měla už pár piv za sebou. ;) První pivo, jsme si nechali načepovat (za 4,50 NZD), ale bohužel není jak to naše, bez pěny, jiná chuť, ale co, byl to Zéland. Další piva už jsme raději kupovali v láhvích. Překvapením pro nás bylo, že tady prodávají skleněné láhve o objemu 750 ml, takže docela pohoda (i cena byla přijatelná – 7 NZD). Pivo už mělo i pěnu, tak hned vypadalo líp i chutněji ;). Vypili jsme jich jen pár, přece jenom každý byl autem a museli jsme se dopravit domů, i přesto jsme zůstali jedni z posledních hostů, a kdyby hospodský nezhasl venku, kde jsme seděli, asi bychom seděli ještě další hodinku. Jak ten čas letí, když se dobře bavíte, máte kolem sebe příjemné lidi a legraci. S Davidem jsme se rozloučili s tím, že se zítra ozveme a domluvíme na tu večeři. Pár dní před tím nám v práci řekl, že by bylo fajn, kdybychom přišli k němu na večeři. Byli jsme překvapení, ale i rádi, ještě nikdy nás takhle v zahraničí nikdo nepozval k sobě domů na večeři ;). Jak jsme si slíbili, v sobotu se David ozval, abychom dojeli v 6 večer. Jeho žena byla sice ten den v Taupo na přehlídce a parkurovém závodění koní, ale na večeři už bude doma, takže poznáme i ji. Zajeli jsme tedy do obchodu, nakoupili víno, abychom nedošli s prázdnou, udělali jablkový dezert, aby ta večeře měla příjemnou sladkou tečku. O půl šesté trošku nervózní jsme vyrazili na cestu. Podle popisu jsme dům našli skoro hned, ale kousíček jsme přejeli, tak jsme se museli vracet. Když jsme zaparkovali, ve stejný moment zrovna dojela Paula, Davidova manželka. Měla být doma už kolem 5, a tak jsme byli trošku zaskočení, přece jenom, když zrovna dojedete domů, a máte hosty před bránou, nemáte na nic čas, ani se zajít pořádně vy… :D. Ale všechno proběhlo v pohodě. Představili jsme se navzájem a usadili nás do příjemného obýváku. Velice jsme s Vladěnkou obdivovali jejich kuchyň, ale nepřekvapilo nás to, když David, předtím než začal pracovat s námi na kiwi, pracoval ve firmě na výrobu kuchyní. David se činil jako hostitel a za chvíli se pokojem linula líbezná vůně hovězí pečeně. My mezitím vykládali s Paulou, prohlídli si jejich svatební album a porovnávali své zkušenosti z jednotlivých krajin, kde bydlíme. Občas jsme narazili na zkreslené představy o naší zemi a Evropě, ale čím častěji se s tím člověk setkává, tím více mu přijde, že přece jenom tito lidé jsou na tom podobně jako my. Taky máme o různých zemích různé mínění a myšlenky a přitom tomu tak ani nemusí být. Za chvíli naší hostitelé prostřeli a my zasedli k bezvadnému stolu z masivního dřeva, který se mi velice líbil a uvažuji o něčem podobném i do našeho budoucího bydlení. Večeře byla vynikající – hovězí pečeně výborně kořeněná až se rozplývala na jazyku, opečená kumura (sladké brambory) a šťáva z masa byly luxusní. Nakonec jsme se ještě dorazili naším jablkovým dezertem, což byla opravdu sladká tečka na závěr. Protože už bylo něco po deváté a my nechtěli zbytečně otravovat, vydali jsme se domů, kde jsme pro tento večer byli sami, jelikož Nevill byl na oslavě narozenin kamarádovy přítelkyně. My si tento večer báječně užili a přes počáteční rozpaky na něj budeme velice vzpomínat. Kdo ví, třeba se s Davidem a Paulou, setkáme i u nás. Jako poděkování za jejich pohostinnost, jsme je pozvali k nám do ČR, až pojedou navštívit Davidovu rodinu ve Skotsku.

Dear David and Paula,

thank you very much for very pleasant dinner and nice evening in your company. We are looking forward to seeing you in our country ;). You are very nice, lovely and honest couple. We wish you everything well and soon babies. Thank you very much once again.

Konečně bydlíme!

Nadešel čas, asi nejvyšší :), kdy jsme se rozhodli opustit naše milované autíčko a nastěhovat se do něčeho „lepšího“. Podali jsme si tedy inzerát s tím, že hledáme ubytko za 150 NZD pro oba a mezitím hledali na nástěnkách sami, ale skoro všecko bylo za tu cenu pro jednoho. Jak nás překvapilo, když jsme po krásně stráveném Velikonočním pondělí měli v hlasovce zprávu od sympaticky znějícího kiwáka. :) Chviličku nám trvalo, než jsme se domluvili na scuku, a proto jsme týden strávili v Te Puna Holiday Park, kde to bylo dobré, jen by ty sprchy a WC mohly být přímo v domečku… (ale hlavní bylo, že celý byl jen pro nás dva). Navíc manažerka byla nesympatická kráva!

Hned při prvním setkání na nás Nev udělal dobrý dojem. Smáli jsme se tomu, že je to v místech, kde jsme strávili asi tři noci a říkali si, že je to moc daleko od práce (asi 15 km), takže najdeme lepší místo. Neville – náš pan domácí – nám ukázal celý svůj nově postavený dům, kde žije sám, strávili chvilku v příjemném hovoru a dořešili podrobnosti ohledně bydlení. Nechtěli jsme moc otravovat, sami jsme na druhý den vstávali do práce, tak po příjemné půlhodince jsme se vydali zpátky do našeho domečku v Te Puně. Co nám nešlo ale vůbec na rozum, že přistoupil na naši cenu, s tím, že tedy budeme platit elektriku jednou měsíčně, ale že se můžeme nastěhovat kdykoliv budeme chtít, protože stejně nezamyká. V pátek jsme teda sbalili věci a po práce se vydali na nové místečko. Nev nám ještě stihnul oznámit, že nebude celé čtyři dny doma, ale že ať se nastěhujeme, kdy chceme a uděláme si u něj domov, trochu šokovaní jsme uposlechli a stali se na ty dny pány domu – samozřejmě jsme toho nezneužili! Ale ten pocit volnosti v celém baráku jen pro nás byl úžasný a zabydleli jsme se velice rychle. Spolu s panem domácím s námi bydlely dvě kočky (i když kočky moc nemusíme) Suzina a Bobcat a ještě jsme „přiženili“ párek krásných higlandských volů (aniž bychom tušili, jaké s nimi budeme mít v budoucnu trable). Ale místo a výhled nádherný, to se popřít nedalo. Vybalili jsme si svoje věci, oprali, co se dalo, vyskládali všechno naše jídlo, v lednici zabrali půl mrazáku a poličku v chladničce. Bydlelo se nám úžasně a my byli velice rádi, že po dlouhých (ale příjemně strávených) dnech v autě zase konečně bydlíme jako normální lidi!

KiwiFruiiiiiit

A nadešel den, kdy jsme si v Hamiltonu posedávali v knihovně a snažili se dohonit naše zpoždění na blogu, když zazvonil mobil a Apata o sobě dala vědět. Nebyl to začátek za týden, potřebovali nás rychle, takže jsme se měli ukázat v Katikati už ten den, ale dohodli jsme se, že začneme v neděli a ráno se před osmou ukážeme. V neděli jsme plní očekávání nastoupili do nové práce. První hodinka informativní, a pak jsme fasli síťku na vlasy, zástěru a hurá do práce. Představili nás našemu supervizorovi Dejvovi, a šup do práce. Vladěnku postavili k pásu, aby balila krabice a mě postavili k paletě, abych ty zabalené krabice ukládal. Člověk neměl ani čas se rozkoukat a už tu bylo spoustu věcí a novinek. První grower change (změna majitele ovoce) první bad change (změna dne pikání), chybějící label na krabicích a spousty dalších. Postupem času se však všecko urovnalo a my vpluli do vod Apaty jako jedni z těch lepší pracovníků.

Apata jako taková je rozdělena na dva shedy (packhousy). První je Coast, kde se pracuje na denní a noční směny (po 8 hodinách) a druhý je Kaimai (to jsme my), kde se pracuje jen na jednu směnu, zato 12 hodinovou. Balíme kiwi hlavně pro firmu Zespri, která dodává jej do celého světa. Má spoustu dodavatelů (growery) a orientuje se na zelené a zlaté. Pro nás to byl první a pravděpodobně i poslední okamžik v životě, kdy jsme měli možnost vyzkoušet chuť zlatého kiwi (bohužel do ČR se nějakým záhadným způsobem zatím zlaté kiwi nedostalo). Nezapomenutelná chuť, barva, ale hlavně ta odlišnost od zeleného kiwi. Pro mě jednoznačně nejlepší kiwi zůstane do konce života to zlaté. Ale práce v packhousu nám přinesla i spoustu nových známých – pár Čechů jako Vojta, Zuzka, Kuba, kiwáky Davida, Dejva, Johna, Judy, Maora Patricka holky Tajwanky Tou, Anjo, Hopi, Nancy, Brazilku Sandru, Renatu a Muriho a spoustu dalších, ale hlavně jsme se dozvěděli i hodně informací. O tom, v jakém stavu kiwi opouští coolstore, jak dlouho trvá cesta do Evropy lodí (za tu dobu stihne i trochu změknout), že když je moc tvrdé, tak k němu stačí přidat jablko nebo banán a kiwi je měkké za pár dní. Přímo z pole vydrží tvrdé i více než rok. Je spoustu odrůd zeleného kiwi (ač se to nezdá :D). Do Austrálie, Nového Zélandu a Ameriky putují veškerá ovoce, Evropa vyžaduje pouze první třídu a jen ten správný tvar (to co u nás vidíme v obchodě) a menší velikosti. Zato Japonci vyžadují co největší velikost ovoce – možná proto, že jsou menší vzrůstem, chtějí si to vynahradit na kiwi:D. Když prší více než dva dny v kuse, není možné kiwi sbírat hlavně z důvodů plísní. Musí se čekat minimálně den na uschnutí ovoce a další den na sbírání. Práce je to trochu náročná jak fyzicky, tak psychicky (12 hodin denně opravdu dokáže s člověkem divy, o čemž jsme se několikrát i přesvědčili ;). Ale za sebe můžu říct, že práce mě baví, je to pro mě taková desetitýdenní posilovna zdarma a ještě za to dostávám zaplaceno (pravda, denně se natahám dvacet i více tun). Vladěnka občas hudruje, že ovoce je na prd, Kiwáci a Indi jsou lemry líné, ale spokojená je taky, hlavně, když si má s kým pokecat. A když k tomu ještě máte každý den kafe, placené přestávky, každý pátek občerstvení tak nebuďte spokojení :D.

Papa Aroha! :(

Jak jsme se těšili do holiday parku – navařit, oprat, oholit se, zase přeskládat pořádně věci… prostě mít zase na chvilinku bydlení.

Papa Aroha byla naše volba, kousek od Coromandel Town a ceny ucházející. Check-in jak každý jiný – chtěli jsme domeček vidět, dostali jsme klíče. Divné mi ale bylo, že nám musela ukazovat náš domeček na mapě - záhy jsme ale zjistili, že osada Papa Aroha je asi právě tento HP a orientace mezi domko-karavany, domky a karavany není až tak easy (ale jen na ten první pohled).
Po TEPLÉM obědě jsem, jako každý den (a nemusí to být oběd ani teplý), byla unavená. Nejlepší místo k odpočinku je za hezkého počasí přece pláž, proto jsem nechala zlatinka se v klidu oholit a podělat si svoje a já se se sarongem vydala dát si dvacet k vodě.
Pláž mě tedy nenadchla. Postrádala jsem jemný písek, místo toho na mě čekaly šutry.:( K něčemu to ale zase dobré jsou – mušlím se tu dařilo, jak jsem mohla vidět u protijdoucích v kýblících. Byl odliv – asi nejlepší čas k jejich hledání. Samozřejmě jsem byla v mžiku rozhodnutá se na pláž po odpočinku vrátit s nádobou na tu úrodu!
Díky již zmíněnému odlivu jsem si svůj píseček přece jen mezi skalisky našla. Z dvaceti se staly dvě hodiny…. Doma jsem naverbovala zkulturněného zlatina a vydali jsme se na „rybolov“ – místo kýblu, jak všichni ostatní, s miskou od zmrzliny, a to jsem dávala taky za vinu i podivným pohledům všech. Ale mělo mi to dojít dřív, odliv se v mezidobí začal měnit na příliv a místa plná slávek, byla plná – ale vody! Trvalo asi hodinu, než jsme náš „boj“ vzdali. Kamča by bral i kameny – i přes moje instrukce, jak a kde se nachází – asi proto, abychom v misce aspoň něco měli. Já ukořistila slávku aspoň jednu, musela jsem ale uznat, že byla stejně malá, takže letěla zpátky do moře. Kdybychom ten den chtěli ústřice, asi bysme měli větší štěstí, ale neměli jsme nůž ani jinou pomůcku na jejich odloupnutí a pořezaná jsem zase skončit nechtěla (viz Okiwi Bay), navíc jsem byla poučena, že by se poranění mělo ihned vysát, protože může být toxické…Co je na tom pravdy nevím, pořád žiju, i bez vysávání.:) A tak jsme se vrátili s prázdnou, ale aspoň jsem se v moři okoupala, nádobku samozřejmě před zvědavcema nesla důležitě jako plnou, ale myslím, že jim bylo vše jasné, už když jsme se na lov vydávali.:)
Škoda, chtěla jsem zažít tu všude opětovanou hojnost Bay of Plenty, resp. poloostrova Coromandel. Doufám, že do odletu si ty mušle ještě nachytám a uvařím! Nakonec se na véču místo mušlí podávala zeleninová omeleta a pomalu divně vonící párky. Zlatinovu poznámku, že je stejně fuk, jestli mi bude zle z párků nebo by mi bylo z mušlí, jsem při jejich vyhazování s úsměvem přešla.
Jak se nám sladce usínalo! Možná i tím, že všude vonělo čerstvě vyprané prádlo, které nestihlo doschnout venku. O to horší byl budíček ve 2.20, a zlatinkovo: „Slyšíš to?!!“ Pravda, jakési šramoty se mi do snů vkrádaly. A já s malou dušičkou poslouchala… „Co to je?! Rožni! Rychle!!!“ A tak se stalo, ale můj předpoklad, že kdyby to byla myš, tak by rychle prchla, se nevyplnil, nikde nic! Zašli jsme si tedy na WC a ulehli, tentokrát s rožlým světlem – duchové za světla nepracují a myši by se bály. Asi na 10 minut, když se zase začaly ozývat ty zvuky a pak už jen: „TAM JE!“ JJ, byla to myš! A v tom bylo po spánku. Hlídat, kde se producíruje a co dělá… Zlaťo našel její vstup hned u toho našeho – krásnou díru přímo pod dveřma, bohužel jsme si jí nevšimli dřív, byla umě zamaskována koberečkem – joooo, ne každý je na okrasu. ;) Ucpal ji tedy držákem od smetáku a my zůstali buňce tři (aspoň jsme doufali, že nepřitáhla i nějaké kámošky). Hlídkování mě ale za hodinu unavilo a já ráda uposlechla, ať si zdřímnu. Asi hodinový spánek mi připadal jak oáza pro duši, protože jsem věděla, že mě někdo hlídá, spala jsem docela klidně. Ale „naše“ nová kámoška v pokoji pořád zůstávala. Jediná věc jak ji zničit – zabít ji. Byla to filuta, umně hozený chips jako past odtáhla pod ledničku a sežrala. Nezbývalo jiné řešení. Zase byla pod kobercem, tentokrát si snad myslela, že se do své escape díry dostane, Ha haaa!!! Nastoupila jsem s těžkou technikou JÁ! Připosraná jsem obula žaby č. 45 a šla zkoumat situaci. Prve jsem vůbec netušila, jestli pod kobercem vůbec ještě je, musela jsem blíž, než mi bylo milo, abych zahlídla čumák a dva černé korálky vykukující z pod koberce. Už se chystala k útěku, ale zabránil jí smeták zabořený do díry. A já poslechla pudy a DUPLA! Pořád se ale cosi hýbalo a tak došlo na ještě dva dupance, kdy jsem se ujistila, že je po ní. Hned na to se mi všecko obrátilo a málem jsem se z toho mordu poblila a to pak ještě párkrát – stačilo si vzpomenout!
Bylo kolem šesté, když jsme v relativním klidu zaspali. Ráno jsme vstali v sedm, abychom navařili, přezkoumali a vytřepali věci. Moje nejčastější ranní hláška byla: „To je HNUS!!!“, ale myš jako důkaz jsme tam holt pro majitele nechat museli. Doufali jsme, marně, že nám za probdělou noc dají aspoň nějakou slevu, ale šel tam zlatino, takže jsme odjeli bez slevy. :D

Art deco Napier

Tak nám začalo pršet, navíc ani tady nebyla v knihovně wifina, takže jsme se tam moc nezdrželi. Je to tak, každá oblast NZ to má jinak, záleží od představitelů, jestli se uvolí a dají do knihoven free wifi nebo ne (v tomhle je super Blenheim a Nelson, taky Hauraki – Ngatea, Waihi, Paeroa, Auckland, Hamilton, Rotorua – i když se začalo platit 2NZD, ale člověk tam může sedět třeba celý den).

Napier je pro turisty zajímavý zejména kvůli jeho budovám. V minulosti město postihlo ničivé zemětřesení, kdy musela být obnovena velká část města, pokud budeme trochu cyničtí – že všechno zlé je k něčemu dobré. Spoustu lidí tenkrát asi přišlo o majetek, ale nyní z toho město jako celek hodně těží. Po městě se prochází turistické výpravy s průvodci v historických kostýmech, kdy mluví o jednotlivých událostech a budovách.

Kdo chce, může zaskočit do botanické zahrady, nebo zajet na vyhlídku nad městem. Je to místo spjaté s druhou světovou válkou, jak přesně už si ale nevybavujeme.

Příjemně strávený čas – pokud nejste ochránci zvířat – může být taky v továrně na zpracování ovčích kůží. V krámku si můžete koupit něco na zahřátí, ať botky, šálu, ponožky, ne vždycky se ale bude jednat o produkt z NZ nebo přímo z místní fabriky, takže kukat na labely! Pro nás by bylo zklamání dovézt domů nějaké ponožky s tím, že nejsou ani ze 100% vlny a navíc nejsou ani z NZ, ale Číny. To je tak ale se všemi suvenýry. V průvodcích se dozvíte, kdy začínají bezplatné prohlídky. My o víkendu čekali na prohlídku čtyři.:D Bohužel jsme neviděli dělníky přímo v akci při zpracovávání, ale i tak to byla rozhodně poučná návštěva, i když trochu smutná, když si uvědomíme, že jsou to části mrtvých zvířat. Kůže projdou přes čištění od zbytků tuku atd., praní, barvení, sušení, česání, stříhaní a moc dalších úprav až do konečné fáze, kde se rozhodne, co se tedy stane. Ty nejjemnější jsou na fusaky pro miminka, pěkné velké kůže pak jako předložky, některé na rukavice a botky, duhově obarvené pak na hračky do Řecka, je toho prostě spousta! Nakonec si každý odnese jakousi prachovku z ovčí kůže a málokdo si nekoupí něco z prodávaného zboží.

Co nás nadchlo na Napier bylo spíš to, že pláž je vlastně hned ve městě a snad nejlepší fish’n chips, které jsme kdy jedli. Rybárnu najdete na Pandora Rd vedle BPčka, já si dala rybu a ústřice, Kamilek jen nějaké rybky, za oba jsme platili skoro ty samé peníze jak v Queenstownu za jednoho. Ve smrádku uvnitř jsme si počkali, no pomalu jsme přestávali mít chuť, protože zpracovávání ryb a seafood opravdu není voňavá práce, ale když jsme si s těma balíčkama sedli venku, zapomněli jsme na smrad vevnitř natotata. Smažená rybka vynikající a oysters snad ještě lepší, i Kamilek, který mořskou zvířenu moc nemusí, si pochutnal a protože to byly porce obrovské, dojídali jsme je ještě za pár hodin, i když už studené…