První společné

Nejkrásnější Vánoce jsou všude, kde je člověku dobře a je s těma / tím, koho miluje a cítíme se dobře.

Naše první společné byly vlastně trochu osamělé, protože jsme kolem neměli ty, které taky milujeme, ale díky internetu a akci NZ Vodafonu – 2 hodiny volání na pevnou za 2 dolary, jsme si je aspoň trochu přitáhli na druhou stranu světa.

Sami jsme si pak připravili výbornou večeři, Kamilkův salát byl nepřekonatelný a to kuřecí maso bylo taky fajn (už jen proto, že to bylo MASO!). :D A protože do práce jsme šli až po svátcích, užili jsme si volna spolu, taky Popelku!!! I když při skoro 30ti stupňovém horku je to trochu zvláštní.

Zélanďani neslaví 24., mají až 25. prosince Christmas Day a BBQ…to nás ale nějak neuchvacuje, naopak vánoční světelná výzdoba na některých domech byla úžasná – takový kýč, ale dívá se na to dobře v noci, když si člověk přimyslí aspoň trochu sněhu a odečte aspoň 25 stupňů.

S dárkama jsme to opravdu nepřeháněli. Tím největším jsme jeden pro druhého :D a bude i auto, které si koupíme!

Veselé Vánoce Vám Všem

Dřív zlato, teď třešně

Alex patří k místům, kde se kdysi těžilo zlato, tzv. Gold fingers. Zlatonosná pole centrálního Otaga se nacházela v oblasti kolem řeky Clutha. Horečka v šedesátých letech 19. století, kdy se v nedalekém Lawrence našlo první zlato, sem přitáhla lidi až z Číny! Ale jak to bývá, lidí hodně, zlata málo, a tak na začátku 20. století horečka ustala a města ztratila ze své slávy. V okolí zůstaly domečky zlatokopů, v Alexandře je muzeum, které se jimi zaobírá. Je možno se podívat na pomůcky používané při hledání, přečíst si o tehdejším šílenství. Spoustu lidí odešlo, ale ti co zůstali, brzo zjistili, že je tato oblast vhodná k pěstování třešní, meruněk a jiného letního ovoce - taková zélandská jižní Morava.;)
Kvůli sběru se sem sjíždí každé léto spoustu pickerů, stejně jako my. Nevíme, jestli je to krizí, ale zdá se, že je letošek na práci slabší, proto hodně lidí čeká na svou příležitost...
My nastoupili do Summerfruit Orchard Ltd., údajně místnímu největšímu sadu. Když Kamilek uhlídl inzerát a odpověděl na něj (jako na XX dalších) asi ani nečekal, že se ozvou. Když nám pak jedno pondělí majitel volal, že nás bere, jestli můžeme už ve čtvrtek, byli jsme z toho PAF. Nakonec jsme se domluvili na nedělním příjezdu (protože Jeff si nás nechal až do pátku) a všecko vyšlo akorát.
Tošku jsme se obávali, když jsme zjistili, že všichni mají předešlé zkušenosti z třešní, ale uklidňovali nás, že je to easy. Začali jsme tedy. Jednoduché to je, ale první den jsme se nemohli trefit do barvy (chtěli úplně tmavé), takže přebírání a dlouhé přemýšlení nám vzalo strašně času, na konci dne jsme měli napikáno čtyři a pět kýblů (po pěti kilech) a to jich má být denně minimálně 22! (No, ale i zkušení pickeři z našeho pokoji měli čtyři, jako náš italský Luka, alias Fantucci). Jsme na začátku naší pickerské kariéry, tak uvidíme, jak se nám bude či nebude dařit...

Alexandra Clocks

Alex je opravdu malá a okolí ve walking distance ne až tak uchvacující, takže procházka k hodinám byla příjemným zpestřením.Malé městečko, takže žádná velká štreka. Cesta vede přes tzv. Shaky bridge, který se opravdu houpe - někdo si to užívá, jiní mají hrůzu (pro ty - klidně se dá přebrodit řeka, přes kterou vede, protože je v ní jen kapka vody).

Alexandra clocks jsou vidět už z dálky pěti kilometrů, asi proto, že mají průměr celých 11 metrů, ručičky jsou pak 5,6 a 4 metry dlouhé, vážící 270 kg - každá!!! Byla by škoda se tam nevysápat, kolem odkvetlých tymiánů se šlo dobře a stoupání nebylo nijak závratné - 200 m.n.m.. Užili jsme si výhled, šáhli na obří ciferník a pomalu se přes nestabilní most vrátili.:)

Let´s go south

Věci jsme měli připraveny, a proto stačilo, že jsme v noci vzali bágly na záda a mohli jsme jít na zastávku. Zpoždění asi 20 minut, ale nakonec jsme se dočkali, nasedli, cesta uběhla rychle, protože jsem dospávala noc. V Manukau nás řidič vyhodil, a protože jsme nestihli náš spoj, museli jsme počkat na další. Vlaďuška hned po ránu rozesmála řidiče, když mu ukázala printscreen naší jízdenky na autobus na noťasu.
Pak pár hodin čekání na letišti a už jsme byli ve vzduchu, kde se zase dospávalo. Před Queenstownem se člověku naskytne krásný výhled na hory a jezero, a každý musí vytáhnout foťák.:) Na tak hezké letiště jsme asi ještě nepřistáli. Není divu, že se tu v roce 1861 usadil W.G. Rees se svou ženou a začal stavět, když bylo objeveno zlato, prodal to a odstěhoval se Kawarau Falls, dá se nazvat zakladatelem Queenstownu. Kolem hory, letiště maličké, spíš trochu jako autobusák, dráha vypočítaná tak tak. Autobus do centra jede co půl hodiny za 6 NZD, označení zastávky na letišti nic moc, ale poradila nám taxikářka a jak je to malé, tak by člověk žlutý bus stejně nepřehlídl.
Backpacker jsme našli raz dva, protože je to maličké městečko, asi 8 tis. obyvatel, i když v sezóně se značně rozrůstá, je oblíbené zejména u Zélanďanů (nejznámější lyžařská oblast NZ). Na pokoji jsme vyhodili jen batohy, protože v tom bordelu jsme nechtěli zůstávat dýl, než bylo nutné. Někteří lidi jsou prostě prasata.:)
Procházkou přes Queeenstown Garden jsme se dostali k jezeru, kde jsme měli krásný výhled na Cecil Peak. Peaků je tam víc, na Bobův si můžete vyjet gondolou společnosti Skyline, stejně jako v Rotouře. Taky tam najdete boby na kolečkách a jiné atrakce pro adrenalinuchtivých, ostatně těch je tady habakuk, stejně jako hospod a podobných podniků. V zahradě najdete růžové záhony, jezírka a fontánky, taky bowling (ne náš známý s kuželkami), kricket pole, kdo chce, může si zahrát tenis. Všude jsou lavičky, takže pokud by někoho procházka zmohla, může se uvelebit tam a pokochat se výhledem na jezero Wakatipu, které křižují loďky menší i větší, jako třeba výletní parník.
Kamilek měl chuť na dobrý kebab a tak si na jeden zašel, místní přistěhovalý Turek znal pár českých slovíček, proto je musel prezentovat a vypadalo asi tak, že Kamču MILUJE A TAKY DĚKUJE. To vzniklo z těch tří slov, které znal. :) Já se rozhodla pro fish and chips, když jsme byli u té vody. Myslím, že jsem udělala víc než dobře, bylo toho za deset doláčů moc, moc, navíc i moc, moc dobré!
Večer brzo spát, abychom ráno nezaspali bus do Alexandry, sice nás v noci budili přicházivší ožralí spolubydlící, ale co, byli jsme za chvilku pryč. Ale tomu Němcovi, co neměl sex už tři týdny jsem chtěla dát do huby!!! Idiot, možná bych byla radši, kdybych mu ty jeho ožralecké německé kecy ani nerozuměla.:D

Blue & Green Lake Tour

nebo taky procházka k jezeru Tikitapu (Blue Lake) a Rotokakahi (Green Lake).

Aron si klepal na hlavu, když jsme ho obeznámili s naším plánem. Prej je to 15 km tam a patnáct zpátky a v kopcích! Že by to nikdy nešel pěšky. My bychom to možná taky nešli PĚŠKY, ale auto zatím nemáme, tak jsme se museli projít, ale rádi!

Předpověď byla příznivá, takže jsme se ráno nezalekli tmavého nebe ani Rioniny info, že to vypadá na déšť. Protože jsme chtěli ušetřit čas, nasedli jsme na trojku k Redwoods, kde začala naše pěší výprava. Zkombinovali jsme variantu černé stezky a Tarawera Rd. I když jsme šli podél silnice, vůbec to nevadilo, protože bylo brzy ráno (vyráželi jsme asi v 8.20) a všichni asi ještě spali. Za městem se začíná krajina zvedat a my se začínáme potit!:) Kolem zelené kopce na jedné straně a Whakarewarewa state forest park na straně druhé. Počasí se po pár malých přeháňkách umoudřilo, co jsme přivítali šťastným tancem, dá-li se to tak nazvat. Někde u odbočky k jezeru Okereka začala houstnout doprava a moc nás pobavil zájem pasoucích se krav.Asi jsou zvyklé jenom na projíždějící auta a jakmile nás zmerčily, začaly se sbíhat z kopce k plotu, jak kdyby si ty exoty, co nemají auto, musely prohlídnout zblízka. Chviličku jsme se bavili tím zájmem, ale pak jsme se za smutného bučení vydali dále. To už jsme se přesunuli na černou trasu, kde se zlatino převlíkl do kraťasů,aby se v tom horku neroztopil. Snad kilometr nato už jsme byli u modrého jezera, které bylo naším prvním cílem. Spokojení jsme si rozbalili sváču, vyblbi se na houpačkách pro děcka, trošku odpočali, já vyměnila mikinu a tenisky za triko a žabky.

Pomaličku jsme se prošli kolem jezera, které začínalo ožívat nedělními turisty. Blue lake je volně přístupné, můžete se tu okupkat, zajezdit na vodních lyžích, udělat piknik (dobře vybavené zázemí), posedět nebo jinak příjemně strávit volný čas. Mezi modrým a zeleným jezerem je pak vyvýšené místo – lookout, odkud můžte porovnat rozdíl zbarvení vodních ploch, kdy u modrého, vulkanického kráteru vzniklého před 2000 lety, je podloží z pemzy a liparitu, navíc je údajně domovem jezerní příšery Taniwha (že by novozélandská lochneska?:)).

Já uhlídla i informaci, že zasypaná vesnice Te Wairoa je odtud jen dvě minutky, takže cesta kolem Rotokakahi musela být odsunuta a my se vydali dál… Ano, za dvě minutky se tam člověk autem možná dostane (ale pochybujeme), nám to trvalo asi 40 minut:D v poledne to byla procházka dosti upocená. Když už jsme si říkali, že dál nepůjdeme, objevil se zvací návěs u silnice. Jedná se o vesničku, která byla asi před 120 lety zasypána popelem při výbuchu blízké sopky Tarawera. Říká se, že v této vesnici žil „mudrc“, který katastrofu předpověděl. Tato událost zničila tamní turistickou atrakci – růžové a bílé terasy a zvětšila plochu jezera Tarawera asi dvacetkrát. Jednalo se o největší přírodní katastrofu na NZ. Vstup stojí 30 NZD, my si koupili jen pohledy, podívali se zpoza plotu, nijak nás to nenadchlo a vydali se zpátky. To už stálo sluníčko vysoko a já si místo trika oblíkla nátělník, potili jsme se ještě víc. Já spokojená ve svých zcela netrekových žabkách a Kamilek se potil ve vhodné, ale uzavřené obuvi. Zpátky jsme šli asi rychleji nebo se nám to jen zdálo…
Turistů na parkovišti mezi jezery přibylo, taky bysme se šli relaxovat k vodě, ale museli jsme dál, abychom všecko stihli a těšili jsme se na výhledy na zelené jezero, které nám nabídne černá trasa. NO! výhledy se konaly prvních asi 20 minut, poté jsme šli už jenom lesem. Bylo nám to divné, ale podle mapy to vypadalo, že k jezeru brzo sejdeme…Hned na začátku jsme totiž sešli…ale z trasy černé stezky na Tikitapu Rd. :D a tak jsme se procházeli zeleným lesem, ale do zeleného jezera to mělo daleko.:) Podle mapy jsme se ale rozhodli zkusit cestu pro horská kola, která vypadala (podle mapky) nadějně. Slušná byla ale jen do doby, než jsme narazili na vykácenou oblast….Cestu jsme bláhově hledali, ale nenašli, byli jsme už asi o 100 m níže a do kopce se nám sápat opravdu nechtělo, proto jsme se vydali dolů… Zprvu to nevypadalo tak děsivě, ale jakmile skončily stopy po těžké technice, začalo být těžko nám. Já musela vyměnit žabky za tenisky, chytnout foťák pořádně do ruky a doufat, že nás zlatino vyvede a nezlámeme si, v té krajině nikoho, nohy, protože napadané kmeny a uschlá tráva nám špacír rozhodně neulehčovaly. V zeleni jsme se mohli cítit lépe, ale šlo se hůře, protože rostlinstva bylo všude víc a víc, kmeny kluzčí a větvě otravnější. Když už se P*Č* ozvala i zepředu, bylo mi jasné, že je zle.:D Cesta to byla děsivá, napadlo mě, kdo by nás tu tak našel (asi nikdo) nebo jak bych v těch travách a popadaných kmenech lovila foťák, kdyby mi spadl. Nakonec jsme se na cestu ale dostali, poškrábaní, zasypaní výtrusy kapradin pongo, upocení, ale spokojení, že vidíme zelené jezero a nestaneme se potravou (vydatnou) pro místní havěť. Otřepali jsme ze sebe, co se dalo, vysypali roští z bot a Kamilek se zašel okoupat do toho slavného zeleného jezera, i přesto že je to soukromý pozemek a vstup do vody je zakázán (jestli kvůli škeblím, podle kterých dostal název, nevím).

Protože jsem musela s jídlem počkat až na piknik areu u zeleného jezera, byla jsem moc zklamaná, když celý prostor nebyl ani z poloviny tak udržovaný a hezký jak u modrého. Ani vodu si člověk nenabere, protože není pitná a nějaké potíže jsme si přivodit nechtěli, stačilo, že nás bolely nohy.

Pomalu se blížil konec naší cesty. Tady jsme se řídili mapou, kde nám přišlo rozumnější se od černé odchýlit. Ale pravda to asi nebyla, cesta po 8mile Rd byla v klidu, i když jsme už v plných botkách nemohli vydržet, nejnáročnější část jsme měli až před městem.:)

Síly docházely, začalo se projevovat sluníčko na naší kůži a tak když jsme procházeli přes Polytech a kolem SH38, bylo jasné, že teď na nás už řidiči nehledí s potutelným úsměvem, ale spíš s lítostí. Zlatino litoval, že nemá žabky a moje jsou mu malé, protože ho nožky bolely a puchýře rostly.

Před značkou Rotorua, jeďte max 80 km jsme se od srdce zasmáli, protože naše rychlost se snížila na 0,8 km v hodině. Fenton St je dlouhá, ale jak dlouhá byla ten den!!! Už jsme se viděli doma s nohama nahoře a nějakou studenou hadrou na spálených obličejích (i když jsme se tomu snažili všemožně bránit).

Nevíme, kolik jsme ušli kilometrů jestli 20, 30 nebo 40, ale v hlavách nám neustále znělo “V nohách mám už tisíc mil….“

Kolem jezera

Městečko leží u stejnojmenného jezera. Projdete-li Gouverment Garden, budete si připadat jako někde ve staré Anglii, stříhané trávníky, hřiště pro ty chlápky v bílém s koulema, růžové záhony. To všecko obklopuje budovu z počátku 20. století sloužící dnes jako galerie a muzeum. Za budovou bývalých lázní najdete event centre a už jste vlastně u jezera. Divili jsme se, co to hučí, ale když jsme prošli křovím, bylo nám všecko jastné. Kolem vody je thermal area - spousta míst, kde ze země vyvěrají horké prameny nebo uniká smrdutý plyn, který si pak hraje s bahnem nebo vodou a všichni kolemjdoucí to obdivují. Mimochodem bahno je léčivé, stejně jako prameny. Nemělo by se kolem „dír v zemi“ chodit moc blízko, protože kameny kolem vypadají pevně, ale vlastně nejsou, jak jsem sama poznala už při procházce kolem Whakarewarewa, kde jsem do bahna pěkně zahučela, málem ztratila žabku a popálila si nárt.

Jezero okupují černé labutě, kachny a racci. Taky dokážou být pěkně nepříjemné, a když se člověk přiblíží blíž než by měl, takže z nich mám respekt! I racci si umí svoje teritorium hlídat, když jsem se chtěla vyfotit v pozadí s „jejich“ ostrůvkem, začal nade mnou jeden nasraný kroužit, vřískat a kálet! Takže jsem měla co dělat, abych jednu neschytala.:)) Na této straně je ptačí rezervace, dá-li se to tak nazvat. Husy, kačeny, zmínění racci a jiné ptactvo, které neumíme pojmenovat, ale tváří se jako naše slepice.

Aby si každý přišel na své, je možné si objednat let helikoptérou, dalším letadýlkem -větroněm?, těžko říct, nevyznám se v tom nebo projížďku speedjetem. Lodě jezdí i k ostrůvku uprostřed jezera, který je obýván ptáky kiwi - pravděpodobně je tam nějaká rezervace a taky je spojen s pověstí o milencích, kteří po sobě toužili, ale jeden žil tam a druhý na území dnešní Rotoruy, nemohli se mít, nějaké další překážky...no něco jako Romeo a Julie.:)

RainbowSprings & SkyRide

Když jsme odešli z Grand hotelu v den, kdy jsme se tam byli domlouvat na práci, byli jsme rádi, že máme na příští dny vystaráno, a tak jsme si řekli, že se zajdeme někam podívat. Navštívili jsme proto zdejší infocentrum. Paní nám poradila, abychom se vydali do RainbowSprings, a že se tam dostaneme autobusem číslo 1, stejně jako k Skylines Skyrides.

Vystoupili jsme tam, kde ostatní, i když jsme zastávku neviděli, ale celodenka to jistila, takže bychom vysedli blbě, počkali bychom na další spoj.

Ale kousíček bylo opravdu nástupní místo pro lanovku – gondolu. Připomínalo nám to trochu třinecký Javorový vrch.:) Jízdenka stojí 24 NZD, ale skoro všude můžete najít slevové kupóny, takže asi všichni krom nás tam byli o 10% levněji. My jako správní češi, chtěli ušetřit, tak jsme chtěli jen jízdu v jednu stranu, že zpátky půjdeme pěšky dolů (nevěděli jsme, že cena je za cestu tam i zpět), borec se nám zasmál, zeptal se odkud jsme a dal nám jízdenku :), asi jsme ho velice pobavili tím, že chceme jen nahoru:D.

Kdo má chuť a odvahu, může si sjet po hlavní atrakci kopce – bobové dráze. Já posránek neeee, ale Kamča musel. Koupil lístek (9NZD), vybral vhodnou přilbu, aby si hlavinku nepolámal a nasedl do vozítka. Trpělivě jsem ho vyčkávala nahoře a když jsem viděla uřvaného kluka někdy v půli cesty, vozítko se ne a ne rozjet, říkala jsem si, že bych tak určitě dopadla taky. Zaměstnanci samozřejmě podnikli opatření, ale nakonec se klučinovi podařilo rozjet. Můžete si vybrat z několika možností, můžete se kochat přírodou a nebo si užít adrenalin při rychlém sešupu. Zpátky lidi vyveze lanovka, většina jde ještě jednou nebo víckrát, asi je to super zážitek, starky a dědouškové se tak tvářili, když nasedali do bobů k dalšímu sjezdu.:)

Nahoře jsme si dali fish and chips a svezli se dolů, abychom navštívili sousedící RainbowSprings.

Jedná se o jakýsi park, kde se dozvíte z info tabul víc o zélandské fauně a flóře. Procházíte kolem jezírek průhlednou vodou s pstruhy, voliérami pro různé druhy místního ptactva. Podívali jsme se tu na živého Kea, který je zloděj a kazisvět první třídy, prej je schopný odmontovat anténu na autě, které se někde zastaví u výhledů atp., učí se hrou, takže ho to asi baví.:) Platika vymřelého Moa ukáže na to, jak byl majestátně velký, ještě předtím, než ho Maorové vyžrali, protože pravdou je, že jeho maso bylo jejich potravou a tak už ho teď můžeme obdivovat jen na obrázcích. Taky jsme viděli živého kiwi!!! Ale jen jednoho, v potemnělém domku - noční pták - jsme ho dost dlouho za pleksisklem hledali, ale našli, jak kutá zobákem v zemi. Překvapilo mě, jak byl velký, čekala jsem většího a tlustšího kosa, ale překvapení bylo příjemné. Jeho peří sice trochu připomíná srst, ale asi to má svůj účel. Nabrat čistou vodu z pramene Rainbow může každý a je fakt dobrá!

Redwoods

Je známo, že v okolí Rotorua rostou sekvoje až třikrát rychleji než jinde ve světě. Způsobují to místní sirné prameny s obsahem minerálů, které těmto stromům očividně prospívají.

Jednoho dne odpoledne po práci jsme se tam vydali, poučeni od Kathy kudy jít (minule jsme to nějak nevychytali, i když jsme narazili na pár vysokých stromů, nejednalo se o sekvoje, ale Douglesovy jedle měřící kolem 40 metrů).

Cestou jsme narazili na auta k prodeji, žádné se nám nezamlouvalo, až na jedno, které ale zase stálo přes 3000 NZD a to je přes náš rozpočet. Navíc jsme se pak dozvěděli, že právě tam se prodávají káry, které mají poloviční hodnotu toho, co prodávající chtějí. Redwoods jsme našli asi po hodině chůze kolem Te Ngae Rd -SH 30 (směr letiště), v infocentru jsme si vyptali mapu a vyšli si po zelené na asi pětikilometrový špacír.

Všechny trasy začínají u infocentra, jsou pěkně značené a vybere si tu každý (i méně zdatný turista). Zelená nás zavedla přes cedrový háj do kopce, kde jsem jako obvykle umírala a tempem i projevy parního válce jsem se dohrabala nahoru! Rozhodně to stálo za to, kapradí ponga, které mají Zélanďani jako národní symbol, dělalo příjemný stín (bývá až 10 m vysoké) v tom horkém dni a místy jsme si připadali jako v „cestě do pravěku“. Pro tuto trasu jsme se rozhodli hlavně kvůli lookout – místu, odkud je přes les hezký pohled na jezero i městečko. Odtud už je to jen z kopečka, vrátili jsme se zpátky k cedrům, kde běhalo tolik lidí, že jsme se rozhodli aspoň zrychlit tempo, ale do rychlochůze to mělo pořád dost daleko.:D Kathryn tvrdila, že se vydáváme na výlet pozdě, ale stihli jsme všecko krásně. Asi záleží, kterou trasu si kdo vybere, ta naše byla na hoďku a půl, ale třeba černá je na 8 hodin a má asi 30 km, proto jsme si usmysleli, že ji prubneme na day off!