Aron si klepal na hlavu, když jsme ho obeznámili s naším plánem. Prej je to 15 km tam a patnáct zpátky a v kopcích! Že by to nikdy nešel pěšky. My bychom to možná taky nešli PĚŠKY, ale auto zatím nemáme, tak jsme se museli projít, ale rádi!
Předpověď byla příznivá, takže jsme se ráno nezalekli tmavého nebe ani Rioniny info, že to vypadá na déšť. Protože jsme chtěli ušetřit čas, nasedli jsme na trojku k Redwoods, kde začala naše pěší výprava. Zkombinovali jsme variantu černé stezky a Tarawera Rd. I když jsme šli podél silnice, vůbec to nevadilo, protože bylo brzy ráno (vyráželi jsme asi v 8.20) a všichni asi ještě spali. Za městem se začíná krajina zvedat a my se začínáme potit!:) 
Kolem zelené kopce na jedné straně a Whakarewarewa state forest park na straně druhé. Počasí se po pár malých přeháňkách umoudřilo, co jsme přivítali šťastným tancem, dá-li se to tak nazvat. Někde u odbočky k jezeru Okereka začala houstnout doprava a moc nás pobavil zájem pasoucích se krav.
Asi jsou zvyklé jenom na projíždějící auta a jakmile nás zmerčily, začaly se sbíhat z kopce k plotu, jak kdyby si ty exoty, co nemají auto, musely prohlídnout zblízka. Chviličku 
jsme se bavili tím zájmem, ale pak jsme se za smutného bučení vydali dále. To už jsme se přesunuli na černou trasu, kde se zlatino převlíkl do kraťasů,aby se v tom horku neroztopil. Snad kilometr nato už jsme byli u modrého jezera, které bylo naším prvním cílem. Spokojení jsme si rozbalili sváču, vyblbi se na houpačkách pro děcka, trošku odpočali, já vyměnila mikinu a tenisky za triko a žabky.
Pomaličku jsme se prošli kolem jezera, které začínalo ožívat nedělními turisty. Blue lake je volně přístupné, můžete se tu okupkat, zajezdit na vodních lyžích, udělat piknik (dobře vybavené zázemí), posedět nebo jinak příjemně strávit volný čas. Mezi modrým a zeleným jezerem je pak vyvýšené místo – lookout, odkud můžte porovnat rozdíl zbarvení vodních ploch, kdy u modrého, vulkanického kráteru vzniklého před 2000 lety, je podloží z pemzy a liparitu, navíc je údajně domovem jezerní příšery Taniwha (že by novozélandská lochneska?:)).
Já uhlídla i informaci, že zasypaná vesnice Te Wairoa je odtud jen dvě minutky, takže cesta kolem Rotokakahi musela být odsunuta a my se vydali dál… Ano, za dvě minutky se tam člověk autem možná dostane (ale pochybujeme), nám to trvalo asi 40 minut:D v poledne to byla procházka dosti upocená. Když už jsme si říkali, že dál nepůjdeme, objevil se zvací návěs u silnice.
Jedná se o vesničku, která byla asi před 120 lety zasypána popelem při výbuchu blízké sopky Tarawera. Říká se, že v této vesnici žil „mudrc“, který katastrofu předpověděl. Tato událost zničila tamní turistickou atrakci – růžové a bílé terasy a zvětšila plochu jezera Tarawera asi dvacetkrát. Jednalo se o největší přírodní katastrofu na NZ. Vstup stojí 30 NZD, my si koupili jen pohledy, podívali se zpoza plotu, nijak nás to nenadchlo a vydali se zpátky. To už stálo sluníčko vysoko a já si místo trika oblíkla nátělník, potili jsme se ještě víc. Já spokojená ve svých zcela netrekových žabkách a Kamilek se potil ve vhodné, ale uzavřené obuvi. Zpátky jsme šli asi rychleji nebo se nám to jen zdálo…Turistů na parkovišti mezi jezery přibylo, taky bysme se šli relaxovat k vodě, ale museli jsme dál, abychom všecko stihli a těšili jsme se na výhledy na zelené jezero, které nám nabídne černá trasa. NO!
výhledy se konaly prvních asi 20 minut, poté jsme šli už jenom lesem. Bylo nám to divné, ale podle mapy to vypadalo, že k jezeru brzo sejdeme…Hned na začátku jsme totiž sešli…ale z trasy černé stezky na Tikitapu Rd. :D a tak jsme 
se procházeli zeleným lesem, ale do zeleného jezera to mělo daleko.:) Podle mapy jsme se ale rozhodli zkusit cestu pro horská kola, která vypadala (podle mapky) nadějně. Slušná byla ale jen do doby, než jsme narazili na vykácenou oblast….Cestu jsme bláhově hledali, ale nenašli, byli jsme 
už asi o 100 m níže a do kopce se nám sápat opravdu 
nechtělo, proto jsme se vydali dolů… Zprvu to nevypadalo tak děsivě, ale jakmile skončily stopy po těžké technice, začalo být těžko nám. Já musela vyměnit žabky za tenisky, chytnout foťák pořádně 
do ruky a doufat, že nás zlatino vyvede a nezlámeme si, v té krajině nikoho, nohy, protože napadané kmeny a uschlá tráva nám špacír rozhodně neulehčovaly. V zeleni jsme se mohli cítit lépe, ale šlo se hůře, protože rostlinstva bylo všude víc a víc, kmeny kluzčí a větvě otravnější. Když už se P*Č* ozvala i zepředu, bylo mi jasné, že je zle.:D Cesta to byla děsivá, napadlo mě, kdo by nás tu tak našel (asi nikdo) nebo jak bych 
v těch travách a popadaných kmenech lovila foťák, kdyby mi spadl. Nakonec jsme se na cestu ale dostali, poškrábaní, zasypaní výtrusy kapradin pongo, upocení, ale spokojení, že vidíme zelené jezero a nestaneme se potravou (vydatnou) pro místní havěť. Otřepali jsme ze sebe, co se dalo, vysypali roští z bot a Kamilek se zašel okoupat do toho slavného zeleného jezera,
i přesto že je to soukromý pozemek a vstup do vody je zakázán (jestli kvůli škeblím, podle kterých dostal název, nevím).Protože jsem musela s jídlem počkat až na piknik areu u zeleného jezera, byla jsem moc zklamaná, když celý prostor nebyl ani z poloviny tak udržovaný a hezký jak u modrého. Ani vodu si člověk nenabere, protože není pitná a nějaké potíže jsme si přivodit nechtěli, stačilo, že nás bolely nohy.
Pomalu se blížil konec naší cesty. Tady jsme se řídili mapou, kde nám přišlo rozumnější se od černé odchýlit. Ale pravda to asi nebyla, cesta po 8mile Rd byla v klidu, i když jsme už v plných botkách nemohli vydržet, nejnáročnější část jsme měli až před městem.:)
Síly docházely, začalo se projevovat sluníčko na naší kůži a tak když jsme procházeli přes Polytech a kolem SH38, bylo jasné, že teď na nás už řidiči nehledí s potutelným úsměvem, ale spíš s lítostí. Zlatino litoval, že nemá žabky a moje jsou mu malé, protože ho nožky bolely a puchýře rostly.
Před značkou Rotorua, jeďte max 80 km jsme se od srdce zasmáli, protože naše rychlost se snížila na 0,8 km v hodině. Fenton St je dlouhá, ale jak dlouhá byla ten den!!! Už jsme se viděli doma s nohama nahoře a nějakou studenou hadrou na spálených obličejích (i když jsme se tomu snažili všemožně bránit).
Nevíme, kolik jsme ušli kilometrů jestli 20, 30 nebo 40, ale v hlavách nám neustále znělo “V nohách mám už tisíc mil….“
Žádné komentáře:
Okomentovat