Svatba I.

Protože na našem blogu, jak avízujeme hned na záčatku, píšeme taky o našich kamarádech, musíme prezentovat svatbu Renči a Lukáše.

Všecko začalo v půl desáté u Vodičků, rodičů nevěsty, začali jsme slivovicí a dá se říct, že už to jelo!
Bus nás odvezl ke kostelíku, kde se konal svatební obřad, který nebyl moc dlouhý, po skončení se novomanželé v bublinkách štěstí z nesmrtelných:) bublifuků odebrali ven.

Na náměstí pár fotek, abysme si i po čase vzpomněli, jak nám to všem slušelo!



Ještě před hostinou jsme zjistili, že teda Renča dělat nebude, ale přesto bude mít víc peněz a dětí budou mít jako smetí, pokud by to rozbitý talíř měl opravdu předpovídat, uklidili si před prahem a ladné přenesení nevěsty nás pozvalo dál do restaurace.


Na oběd výborná svíčková, pro ty, kdo ji neoblibují se nachystala nějaká ta minutka.

Novomanželé Hromkovi měli výborný nápad, abychom se nenudili po dobu focení na Lednickém zámku, připravili svatební noviny, kde jsme se mohli dočíst, jak to jejich chození začalo, co nás během dne čeká, vtípky, fotečky z dětství, novomanželské rady a nějaké ty tipy a triky pro dobré a spokojené manželství:D. Usoudili jsme s Kamilkem, že jejich první novomanželský výtisk, se jim opravdu povedl.

Po večeři se rozjela zábava na plno, nekonal se únos nevěsty, ale unesen byl ženich, který se ale zanedlouho přihlásil sám a pak se pařilo až do tří, kdy jsme uléhali znavení a ochraptělí do postelí.
Doufáme, že i Hromkovým se v připraveném loži dobře usínalo!

Milí novomanželé, přejeme hodně lásky, štěstí, tolerance a pochopení na společné cestě životem! A samozřejmě taky nějaké caparty, kteří by Vám ji zpříjemňovali!

Loučení, snad ne napořád!

Doba, kterou jsme měli vyhrazenou pro pobyt v UK se nachýlil a my se museli sbalit a připravit na cestu. Všechno se nám tam líbilo, i ta nemoc byla dobrá, aspoň jsem poznala, jak funguje skotské zdravotnictví (třeba se mi to šikne u státnic, když si vytáhnu otázku z EKO zdravotnictví).

Rádi budeme vzpomínat na ty, s kterými jsme pracovali...Nezapomeneme na výlety, které jsme podnikli a místa, co jsme viděli...

Skotsko má nádhernou přírodu - lochy (jezera) a hory, ovečky a krávy, všecko je tam nějak v symbióze, nikoho nepřekvapuje, že se zvířatka někdy prochází silnicí. Nakonec jsem i tu highlandskou krávu vyfotila, tam, kde bych to nečekala, a to v areálu whiskárny ve Fort William.

Loučíme se se vším a těšíme se, až se znovu potkáme s Williem, vysápeme se na nějaký kopec, projdeme kolem moře, pobrouzdáme v lochu a spácháme zase nějaký ten výlet!

Na skok v Belfastu

Ráno (po noci na gaučích s dalšími 5 lidmi, kteří dopadli podobně jako my) jsme hned po probuzení sebrali všechny svoje věci do vedlejší jídelny, abychom nebudili ostatní a mohli se v poklidu sbalit. Po nezbytné hygieně v koupelně, o které se ani nedá říct, že je koupelnou jsme si dali snídani, nachystali svačinu, smotali spacáky, sbalili věci, překontrolovali vše, abychom nedopadli jako v Obanu:D a vydali se na cestu na autobus do Belfastu. Protože jsme vycházeli kolem 6 hodiny ranní, začalo se Glasgow líně probouzet. Obchodníci vybalovali své zboží, upravovali obchody, delivery do Starbucks Coffee, prostě všechno, aby měli co nabídnout lidem chvátajícím do práce.

V autobuse s milým panem řidičem (tady se s tím setkáte v každém buse) nás jelo zase pět a půl. Cestu z Glasgow do Ayru jsme prospali a taky dobře, protože kolem dálnice nebylo velice co vidět. Za Ayrem se vše zlepšilo, cesta se linula kolem pobřeží a občas jsme měli pocit, že mořem za chvíli projedeme:), tak to bylo až do Stanrearu, kde jsme nasedli na úžasný trajekt společnosti StenaLine.
Po nastoupení na trajekt jsme se hned šli usadit do pohodlných sedaček, Vladěnka si šla prodhlídnout, co za poklady se skrývají na lodi. Poté jsme si dali menší svačinku, k tomu kapučíno a colu. Bylo to super posezení, hezky rychle to uběhlo. Když jsme za okny viděli, že se blížíme k Belfastu, trochu nás to rozesmutnilo, hlavně, že už musíme vystupovat, ale taky potěšilo, že uvidíme zase něco nového!
Do hlavního města Severního Irska jsme se dostali autobusem CityLink z Glasgow za 25 GBP (i s trajektem), což je fakt za pusu, protože jenom přeprava se StenaLine stojí 26. Po vylodění z trajektu, na nás v přístavu čekal bus společnosti Citylink, který pasažery cestující z Glasgow doveze na autobusové nádraží European bus station. Cesta do centra města ubíhala hezky rychle a za 10 minut jsme již vystupovali.

Naše první kroky v Belfastu směřovaly k okénku s informacemi. Tam jsme narazili na nerudně se tvářicí paní, dala nám sice mapu, ale jediná věc, kterou jsme se od ní dozvěděli bylo její kolečko prupiskou na mapě, že "zde se nacházíte". Ocenili jsme to tedy odchodem od okénka a vydali se hledat náš hostel.

Cesta na hostel (nacházel se na ulici Donegal Road) nám trvala asi 15 minut. Cestou jsme procházeli ulicí, která je známa tím, že se zde většinou odehrávájí nepokoje, což dával znát nátěr na protějším domě. Pro svůj nocleh jsme si vybrali Belfast International Youth Hostel, který byl oceněn jako nejlepší pro rok 2008 serverem Hostelworld. Hostel byl nový, nádherný, čistý, náš pokoj byl dost dobrý. Jediné co jsme postrádali byly lockery na naše zavazadla. Vybalili jsme si, převlíkli postele, převlíkli se do pohodlnějšího oblečení, bot a vydali se prozkoumávat krásy města.

Jako první po naši trase jsme se zastavili nauniverzitě, starodávné, ale velké a rozlehlé. Pro irské studenty už asi akademický rok začal, což jsme přijali docela s nechutí, jelikož nám se do školy ještě nechce:D. Pofotit se v zahradách univerzity, vlézt na přednášku herectví a pak hned do botanické zahrady. Zde jsme si prošli pavilon rostlin a velkých květů a dali si oběd. Byl sice studený (čerstvá francouzská bageta s pašitkou), ale nám to nevadilo, moc jsme si pochutnali a navíc jsme ušetřené peníze mohli utratit posléze v obchodech.

Po obědě jsme se vydali k City hall, podobně jako v Londýně mají London Eye, tak v Belfastu měli Belfast Eye (nevíme sice, jestli se to tak jmenuje, ale my si to takhle pokřtili:D). Od radnicee vydali přes nákupní zónu, takže shoping! Nejdříve Primark, potom Debenhams, Dorothy Perkins, Zavi a další obchody nás vítaly s otevřenou náručí. Ponákupech a utratách jsme se vydali směrem ke ClockToweru, který vypadal podobě jako Big Ben v Londýně, jen byl menší a osamocen. U ClockToweru byla fontána tryskající vodu různými způsoby, což se velice zalíbilo Vladěnce, která se rozhodla smočit si zde nožky. Potom navštívit záchodky, kde jsou automatické dveře a po odchodu se buňka vysprchuje, aspoň tam bylo tak mokro. Na protěší ulici velká ryba, Vladěnka ji pusu dát nechtěla, ale já ochotně rybě pusu dal:).

Kousek dál se nacházel přístav, pro ty kteří neví, tak v tomto přístavu resp. v docích byla vybudována nejslavnější loď, která se roku 1912 na své první plavbě potopila - samozřejmě jde o Titanic:). Ještě procházka kolem vody a pomalu jsme se odebrali na hostel. Příjemně unavení a plní zážitků jsme se vydali do sprch a uložit se ke spánku do naších postelí.

Druhý den ráno po probuzení jsme skoukli naše spolubydlící, kdože to s náma spal, pobalili se a vydali se na check-out. Uložili své baťohy do luggage roomu a vydali se do města tam, kde jsme včera už nestihli zajít a ještě projít obchody. Navštívili jsme katedrálu sv. Petra, prošli se ulicemi Belfastu a vydali se nakupovat, koupit ještě poslední dárky, poslat pohled Williemu k narozeninám, nakoupit něco k obědu a potom již hybaj na hostel pro baťohy a upalovat na autobusové nádraží. Odtud nás linka č. 300 odvezla na International Airport za 6 liber pro jednoho s cestou trvající něco okolo 40 minut.

Po příjezdu na letiště jsme absolutně nepochopili smysl odbavování zavazadel, jelikož některým odebrali zavazdla hned, někteří je museli dotáhnout k outgoing přepážce. Ale ať tak, či onak, odbavili jsme se v pohodě, dozvěděli se, že jsme nastupní skupina B, A byli ti, kteří si u Easyjet zakoupili Speedyboarding. Poté ještě čekat na otevření brány, tak jsme si čekání zkracovali nákupem v dutyfree shopu, jelikož jsme chtěli ještě naším rodinám dovézt whisky. Alkohol se nám zdál příliš levný, ale jen pro NonEU memberů:D, tudíž bylo potřeba přičíst si nějakých 17,5 %, abyste dostali konečnou sumu. Přeorintovali jsme se tedy na regály označené modrým pruhem s nápisem Available for all pasangers (kdy v ceně jsou již zahrnuty veškeré daně). Koupili jsme si ještě na svačinu snickers, a byl tak akorát čas jít se postavit na odlet. U brány samozřejmě zmatky, jelikož se všichni postavili do řady, i když zatím vyzvala pouze pasažery z nástupní skupiny A. Nakonec došlo i na skupinu B, tedy na nás a mohli jsme s v klidu vydat na letištní plochu pro nástup do letadla. Drobným poznatkem u EasyJetu bylo více místa na nohy mezi sedadly. Zapnout pásy, rychlé školení od letušek "pro případ nouze" a už jsme si to po runwayi pěkně rychle švihali domů směr Ruzyně.

One night in Glasgow

Po tříhodinové cestě do Glasgow jsme se už těšili, jak složíme věci a hlavy v hostelu ,a proto jsme se okamžitě vydali hledat naše ubytování. Když jsme přicházeli po Berkely Street k ubytovně, jediná starost byla to, že budeme mít asi postele nahoře, protože jdeme pozdě. Jaké bylo překvapení, když jsme po příchodu zjistili, že naše rezervace je nám k ničemu, jelikož je hostel plný a v knize nás nemají! Nepomohlo nám ukazování rezervačního emailu, nepomohlo nic. Sice byly ještě tři volná lůžka, ale pro ty co měli rezervaci asi po telefonu a byli napsaní v rezervační knize.Poslal nás podívat se po okolí, nebo nakonec nabídka zněla spát na gauči ve společenské místnosti. No což, nezbylo nám nic jiného než jednat. Donutili jsme týpka na recepci, aby nám ty gauče ukázal. Poslal nás tam tedy s nějakým poskokem, aby nám je ukázal. Když jsme se rozmýšleli co dál, vylezl chlápek (asi inventář zdejšího hostelu, najatý k přesvědčování ještě nerozhodnutých) a zjistili jsme od něj, že kolem stejně nic neseženeme, protože není nic volného. Popravdě, ani se nám s těma báglama nechtělo, takže jsme kývli. Při jednání o ceně, využila Vladěnka svých jazykových a vyjednávacích/donucovacích :) schopností a dohodla, že za noclech zaplatíme jen deset za oba.

Nakonec tedy sedíme v místnosti, kde budeme možná za pár hodin spát. Gauče jsou pohodlné, ale uvidíme, kdy půjdou ostatní spát, abychom se mohli vyspat i my!


Bereme to s úsměvem, aspoň máme na co vzpomínat, spoň se můžeme v klidu vysprchovat - pokud poteče teplá voda :D.

Ještě nesmíme zapomenout zmínit recepčního, zvláštní typos, pořád vtipkoval a člověk nakonec ani nevěděl, kdy ho brát vážně a kdy ne. Když se zasmál, ukázal se mu jeden z dalších piercingů, které na sobě měl, kérka mu lezla z rukávu a nějaké to promile v krvi mu asi běhalo.

Dobrá rada zadarmo - pokud si budete rezervovat hostel, využijte serveru www.hostelworld.com (je to systém, který funguje a je důvěryhodný, dokonce v češtině!). My to tak tentokrát neudělali, protože nám nic vhodného na jednu noc v Glasgow nenabídl. :(

Nakonec jsme se vyspali, ve společenské místnosti se nás v noci válelo asi šest, možná víc. Takže naše dedukce - recepční si tak přividělává (borci říkali, že v kulturce spí každou noc někdo), pokud mu dá každý zoufalec aspoň 5 GBP, má za týden vyděláno na mejdan...

Opouštíme Glasgow, ale nejsme mrzutí, těšíme se totiž na trajekt a Belfast!

Pod nejvyšší horou UK

Oban jsme si moc užili sluníčko a příchuť moře, to bylo to, co jsme potřebovali, pak ráno po nezbytné hygieně, jsme se odebrali do kuchyně našeho hostelu na snídani, tak trochu v očekávání, copak nám naše milá, ale "cvaklá" domácí nachystala:). Po snídani na pokoj dobalit baťohy, odevzdat klíče a jít.

Samozřejmě jako vždy se nám musí něco přihodit, tak dnešní ráno to bylo dokonce dvakrát. Miláčková nejdříve začala s tím, že nemá foťák, že ho asi nechala v kuchyni, na otázku jestli se dívala do tašky a baťohu odpověděla: "Jasně, že jsem se dívala!", šla tedy do kuchyně, z kuchyně se pomalu s brekem vrátila, že už tam není... Nějak se mě to nepozdávalo, tak jsem ji pro jistotu překontroloval ještě jednou obsah tašky, MĚLA HO TAM! Odevzdali jsme tedy klíče, rozloučili jsme se s naší milou paní domácí a šli na zastávku. Když jsme se tam postavli , moje milovaná začala hledat peněženku, opět nemohla najít, prohrabala celou tašku i maličkou a nikde nic. No opět stresy, rozloučení se s tou trochou peněz a kartami:( Nakonec byla v kapse od bundy, kam se už DVAKRÁT DÍVALA! Mezitím přijel bus a konečně bez stresu jsme mohli nastoupit a asi s dalšími sedmi spolucestujícími odjet. Jízdenka stála pro jednoho 10,40 liber, což není zase tak drahé, když zjistíte, jakou nádhernou přírodou projíždíte a že je to vlastně poznavací výlet busem po Highlands.

Naše první zastávka ve Fort Williamu vedla, jako všude jinde, na vlakové nádraží k lockerům (střední za 4 libry,velký za 5 liber na 24 hodin). Nechali jsme tam tedy batohy a vydali se do turistických informací pro mapu a tipy co navštívit (nebo mrknout na www.visitscotland.co.uk).
Fort William získal své jméno podle Williama Oranžského, který zde postavil vojenskou pevnost, je největším městem West Highlands a komerčním centrem oblasti Lochaber. V blízkosti je nejhlubší jezero Loch Morar a nejvyšší hora UK Ben Nevis - 1344 m., tzn. 4406 ft.

Naše první zastávka vedla k místnímu kostelíku Sv. Ondřeje, potom procházka hlavní ulicí a okolo lochu, oběd v trávě a pak už najít Old Inverlochy Castle. Jedná se o zříceninu místního hradu postaveného kolem roku 1280 rodem Comyn, byl obehnán vodním příkopem, z jedné strany ho chrání řeka Lochy. V areálu jsou informační tabule na kterých se může člověk dočíst o historii hradu, jeho majitelích a uspořádání komnat. V nejlépe umístěné věži, chráněné řekou, měl majitel své komnaty, ve střední části byly reprezentativní prostory, nad nimi pak ložnice pánů.

Protože kousek od Fort William je Stean Bridge - pro ty kdo neví je to most, přes který jezdí "Bradavický express" do školy čar a kouzel (ano, jde o Harryho Pottera:D), a měli jsme čas, rozhodli jsme tedy, že ho chceme vidět. Někde za destilárnou jsme ale usoudili, že osm mil je trochu daleko pěšky a autobus nám žádný nejel, proto jsme ze silnice odbočili a přivítal nás New Inverlochy Castle, pětihvězdičkový hotel. Zval nás k návštěvě, ale museli jsme odmítnout, protože jsme nemohli přece nechat propadnout naši rezervaci v Glasgow! Krásné okolí, krásné ubytování, takže se těš, zámku, příště! :)
Zpátky kolem destilárny, kterou jsme chtěli navštívit, ale další prohlídka byla pro nás už poměrně pozdě, proto jsme si zašli jen na WC, přečetli něco o výrobě, Ben Navis a nakoukli do Still House, kde whisky odpočívá, což se lidem, kteří si prohlídku za 4 GBP zaplatili, asi moc nelíbilo, ale co s náma... Musíme ještě dodat, že odér, který se kolem šířil byl otřesný, kdybych tu měla dělat, tak bych whisky asi už nikdy nepožila. Původně jsme měli podezření, že jsme šlápli do nějakého kravského nebo ovčího exkrementu, ale ne, byla to destilárna!

Ve městě skočit do tesca a koupit něco na zub a do M&Co koupit šatky na svatbu, tak snad v nich půjdu! Potom už jen vyzvednout na nadraží bágly a na bus do Glasgow.
Cesta byla příjemná, seděli jsme úplně v zadu, protože je tam opravdu hodně místa na nohy (doporučujeme dlouhánům:D) a hned vedle je i záchod - to je snad standard každého dalkového busu v UK.

Komu přijde divné, že jsme byli ve Fort Williamu, místa, odkud se všichni turistiti vydávají na výšlapy na Ben Nevis nebo do Glen Nevis a my se o nich ani nezmíníme, je to jen tím, že jsme měli moc málo času na to, udělat si pořádnou procházku po přírodě, prostě všecko stihnout nejde...Ale okolí je úžasné, takže příště si dát víc času a užít si nature pořádně!!!

Na západ!

Po jedné hodince spánku vstát, naházet věci do batohu, poslední rozloučení a už na nás čekal náš šéf, který byl tak hodný a hodil nás do Perthu, protože bychom náš bus v 9:50 neměli jak stihnout. Utřít poslední slzu a už zjistit, odkud nám to odjíždí a čekat. Přijel autobus, lístek jsme neměli, tak jsme u řidiče opatrně zjistili, jestli nás vůbec vezme. Trochu pobaveně otevřel zavazadlový prostor a řekl, že jo. Za chvilku jsme pochopili proč, v buse sedělo s náma asi pět lidí :), takže jsme měli opravdu pohodlnou cestu a ve 12:50 jsme natěšení vysedli v Obanu.

Únava z nás opadla raz dva, z koho taky ne, když vystoupí u moře a sluníčko na něj krásně svítí. Batohy hodit do lockeru na nádru, protože jsme netušili, jak to vubec bude, kde budeme spát a jak bude náš výlet vůbec pokračovat. Takže jsme bez věcí našli turistické info, kde nám moc, moc ochotná paní pověděla všechno, co jsme potřebovali vědět. Seznam hostelů nám dala a dokonce se nabídla, že nám je obvolá, ale my si chtěli město stejně projít a na místa i mrknout, abysme věděli, do čeho lezeme:)
Hned první byl kousíček, vlezli jsme tam, trochu zvláštní ženská (vlasy seplé halabala, oči trochu šejdrem a brýle zn. POPELNÍK. Nějak se nám to nezdálo, tak jsme poprosili o klíče, abysme mrkli na pokoj, který bychom chtěli, ochotně nám dala klíče a šli jsme na obhlídku...šílená umělkyně, jak jsme jí začali říkat, protože z celého hostelu měla udělanou galerii, pravděpodobně ze svých děl, se nám trochu nepozdávala, tak jsme poděkovali a šli dál. Nakonec jsme se k ní ale vrátili, protože jeden byl moc drahý, druhý měl check in až od pěti a třetí neměl mixed rooms, takže bysme spali zvlášť za 15,75.
Přišli jsme tedy s věcma, poptala se, jestli teda chceme pokoj s manželskou postelí, který jsme si vyhlídli, dala nám klíče a my se šli ubytovat, pak zaplatit 24 GBP za oba /noc (se snídaní!) v pokoji jen pro nás.
Z Obanu se člověk dostane trajekty na okolní ostrovy, my toho ale nevyužili a šli si užít Obanu jako takového. Procházka kolem vody byla nádherná, člověk měl pocit, že není na severu, nýbrž někde v jižním státě na promenádě.

Kousíček za Obanem je Dunollie Castle, tam jsme se museli mrknout. Cesta tam ale nebyla tak jednoduchá, jak jsme si mysleli, když už jsme celý kopec obešli a přístup nenašli, rozhodli jsme se, že se aspoň pofotíme a pokud to bude aspoň trochu možné, nějak se tam dostaneme. A nebylo to až tak obtížné! Stačilo otevřít pořádně oči, zřícenina je schovaná v lesíku, stejně tak, jako branka, která nám otevřela cestičku. O minulých majitelích nevíme nic, o tom současném vlastně taky nic moc, jen, že má starost, aby se tam nikomu nic nestalo, protože nám turistům tam nechal vzkaz, že tam lezeme na vlastní nebezpečí a když spadne nějaký ten balvan, měli jsme to čekat :)

Nad Obanem se tyčí McCaigs Tower, krásný výhled, který je při západu slunce k nezaplacení. Ostrovy v moři, tmavý komín destilárny :), zřícenina. Je na co se dívat.

Fish and chips jsme nahradili kebabem, ale neudělala jsem moc dobře, při každém kousnutí jsem cítila ovce, omáčka nic moc, takže ani posezení u moře mi na chuti nepřidalo, ale aspoň vím, že kebab si dávat fakt jen kuřecí!

Pak už do pelíšku, absme ráno vstali a byli ready pro náš další výletní cíl.

Bažanti

Poslední den v kempu, jak jsem říkala naší farmě, jsme museli nějak využít. Janča přišla s výletem na kopec, a protože jsme s ní ještě nikde nebyli, přesvědečila jsem kluky (Vojta a Pavel byli lenoši) a za moment jsme seděli ve vanu.

Pod horou nám Janča povídala o jejím loňském lovu bažantů bez zbraně, zato s autem, to, že jsme v bažantnici jsme ale po chvíli vypustili z hlav, když jsme zjistili, co za kopec nás čeká! Většina začala během, my zvolna začali, ještě pozvolněji jsme se dostali k vrcholu prvního vrchu. Já, přes valící se kameny (nemyslím tím Rolling Stones, ale myslím, že i ti staříci by mě předběhli a ještě by mi k mému triumfálnímu výlezu zadrnkali Satisfaction,) jsem se nakonec vysápala, všichni nahoře už pochodovali k dalšímu bodu.
My naši pouť zakončili v prvním táboře, ostatní šli dál k vysílači, my tři šli dolů, cestu jsme si náramě užili. Váleli jsme se ve vřesu, brácha byl bernardýnův rumový soudek první pomoci, já teda sud aspoň na dvanáctiletou whisky. Odbivovali jsme krásy přírody a záhy jsme zjistili, že se kolem asi pohybuje nějaký dravec, napověděly holé kosti. Přeskočili jsme val a zjistili, kdo tím dravcem je! Bestiální bažantnice!!! Nachytali jsme ji, jak ožírá zbytky své kámošky, kterou se asi někdo snažil ulovit stejným způsobem jako Janča kdysi. Ojojoj! Tušili jsme, že je zle, i na nás se vrhli, vyvázli jsme tak tak, mě začali drásat gatě, Marťovi se vrhli rovnou na ruce!

Počkali jsme na posily a vrátili jim to. Martin chytil tři do zraněných rukou, ale protože nejsme bezcitní, pustili jsme je, někteří se strachy pokáleli...myslím tím teď bažanty :)



Večer jsme zasedli k ohni a začali užívat posledního společného táboráku, kdy jsme popřáli a předali dárek Janči, poloučili se a nad ránem se dostali do postele, abychom ráno naházeli věci do batohu a ještě s drakem nasedli k Williemu do auta, aby nás odvezl do Perthu na bus směr Oban.

Dunkeld

Je to jen asi deset mil z Blairgowrie, skoro všichni už tam byli, pěli ódy na krásu katedrály i vodopádů, my o tripu do Dunkeldu taky dlouho uvažovali, tak jsme si konečně výlet udělali. Naši kluci jsou lenoši, po akci se jim opět nechtělo, tak šla aspoň teplická Janča, i když už tam byla (aspoň jsme měli skvělou průvodkyni a společnici).

Vyrazili jsme všichni kolem desáté, po optání jsme zjistili, že jdeme dobrým směrem a začali jsme stopovat. No, asi jsme se řidičům moc nelíbili, protože se na nás jen usmáli (někdo ani TO!) a jeli dál. Ono se řekne, pár mil, ale právě po pár mílích už jsme byli ušlí a tak jsme si dali malou přestávku a doufali, že se situace zlepší…no ani moc nezlepšila, bus v neděli neoperoval, takže jsme až do Butterstone ťapkali, až za dědinkou jsme konečně někoho stopli!!! Řidiči bylo jasné, že jedeme do Dunkeldu, takže jsme naskákali dozadu a byli rádi, že nás hodí, protože právě v tom místě jsme měli před sebou ještě zhruba půl cesty. Vzadu jsme neviděli ani sebe pořádně, takže jsme se mohli jen domýšlet, kam nás vůbec veze. Když se otevřely dveře, stáli jsme v Dunkeldu, minutku od katedrály, pěkně jsme poděkovali a šli se kochat krásou architektury a nechali na sebe dýchnout trochu historie.

Sluníčko svítilo, v jeho světle vypadá krásně snad všecko a zbytky katedrály samozřejmě taky. Prošli jsme si starý hřbitov, kostel i informační panely, poseděli na lavičce a pomalu se vydali na cestu k Hermitage. Opět, jak snad pokaždé, jsme nenašli cestu na první pokus, na benzince nám paní pověděla, že se musíme teda kousek vrátit a že cesta k Hermitage trvá cca 20 minut, to nás povzbudilo a kolem motorkářů v důchodu, co měli v Dunkeldu asi sraz, jsme se vydali zpět. No, neměli jsme ale úplně vyhráno, protože i při její navigaci jsme si zcela jisti nebyli, proto jsme odchytili dalšího místního, který nás teda navedl….až později jsme zjistili, že bysme si ušetřili snad hodinu cesty, neptat se ho, ale aspoň jsme si udělali procházku lesem.

Fish and chips se prodává snad všude a tak jsme do fish baru zavítali, hlad je holt sviňa. Nakonec jsem byla jediná, kdo se nadlábl rybou, Janča zvolila cheesburger a Kamil kuřecí nugety. Kdo udělal nejlíp? Nevím, všechno má něco do sebe, ale myslím, že se bez skotského fast foodu všichni obejdeme. :)

Byli jsme po jídle a vydali se na cestu back, začátek cesty do Blairgowrie je samá serpentina, takže se nebylo čemu divit, že nám nikdo nezastavil, ale sralo nás to dosti, navíc nám nějaký řidič zastavil, ale jen proto, aby nám vynadal (fucking, sucking ….nevíme nikdo co všecko a přesně říkal), no byl pořádně pissed off, ale vymstilo se mu to, protože při jeho záchvatu ztratil mobil, který si přejel. Kamil ho uhlídl, sbalil, ale pak jsme ho vyhodili, co kdyby se vrátil a dal nám ještě do huby, že krademe. (ale měli jsme si ho nechat, už kvůli baterce nebo simce), ale což! Na konci serpentin nám zastavila paní v jeepu, sice nás vzala asi jen míli do našeho oblíbeného Butterstone, ale my byli rádi za každý metr, malíčky jsem pořádně už necítila a táhla jsem se jak smrad. Stopování jsme ale nevzdali, zastavil pán, aby nám ukázal, že má v autě takový bordel, že nás vlastně vzít nemůže, ale pak! Taťka s dcerou a dovezli jsme se až na rozcestí, odkud to máme domů snad jen míli. Vyzout boty a jít v ponožkách…doma pak sprcha a klídek po celém dni, zase jeden z krásných dnů ve Skotsku, kterého si budeme moct užívat už jen deset dní! :(

Berry Ball

Tak přišel DAY BB! Ráno trochu sběru u lochu, odpoledne poslední meeting, dodělávky a přípravy a večer to vypuklo!

Jak jsme již informovali, celý večer se nesl v rockovém duchu - motivací pro nás byla Willieho oblíbená kapela Rolling Stones, proto jsme tak pojali taky naše účesy, make-up, oděvy a všechno ostatní, ostatně posuďte sami…Téměř všichni se tématu drželi, až na pár výjimek.

Traktor nalíčen, bugína uklizená, řeklo by se, můžeme na věc, ale chybělo to podstatné! Neměli jsme za co bugínu zaháknout. Nakonec s Johnovou pomocí se všechno potřebné našlo, traktor se zapojil a vyjeli jsme na naši velkolepou jízdu. U recroomu naházet bicí, kytary, kapelu a křoví na bugi a bylo. Nástup nebyl zcela 100%, ale výborná kapela situaci zachránila, Willie natáhl tričko pro třináctky, nasadil paruku a brýle a tradá na pódium. Byl poněkud ostýchavý, tak mu holky musely trochu pomoci. Obecenstvo vřelo a večer se rozjel!

Zadudal nám dudák, přijel se podívat BERRY BOB, Willieho rodina a známí. Objednaná kapela byla skvělá, pařilo se, vlaštovky na nás nekálely, zábrana z pytlů na odpadky vydržela, to se nedá už říct o žárovce, která nás měla osvětlovat! Ale obávám se, že pipky vyletí do světa poněkud nahluchlé.

Willie s manželkou tančili jako hvězdy z Dirty Dancing, šlo jim to skvěle a dobře se bavili, tak jako všichni ostatní, někdo si pomohl punčem, někdo pivkem, někdo si ubalil….nebylo důležité jak se toho dosáhlo, ale výsledkem byla výborná zábava! John připravil extra hot pokrm. Už předem jsem litovala ty, co požili, jak budou ráno bojovat se slzami v očích na WC.

Tak jak všecko, měl i berry ball svůj konec (pro někoho končil až na druhý, třetí den), někdo se může těšit na příští, někdo si odnese vzpomínky na letošní a nebude si dojem už kazit, protože si myslím, že letošní berry ball byl nepřekonatelný :), co se zábavy týče, tak i dárků - vytuněný traktor se nedostává přece každý den. (Doufám, že ti, co tu byli v jiných letech, se právě neurazili!)