Když už jsme makali asi 14 dní v kuse a dožadovali se stále hlasitěji volna, jednoho rána jsme se dočkali. Jako vždycky jsme se vzbudili v 5.30, ale v zápětí na to došla sms od Tima, že máme day off. Potěšilo nás to velice, okamžitě jsme zalehli zase do postelí a spali a spali. Prožili jsme jej úúúžasně – nic jsme nedělali, váleli jsme se, koukali na telku, vyvařovali si a měli se prostě fajn. Ten večer jsme dostali ještě jednu dobrou zprávu a to tu, že se rozhodlo, že i další den bude volno. A o tomto druhém volnu bude i náš příspěvek.
Přemýšleli jsme, kam se tentokráte s „Miloušem“ vydáme. Volba padla buď na Wanaku nebo Dunedin. Wanaku jsme vyřadili, jelikož se přes ni chystáme při cestě po jižním ostrově, vyhrál tedy Dunedin. Vstávali jsme o půl osmé ráno, posnídali a vydali se na cestu. Dunedin je jedno z větších měst Zélandu, má něco kolem 120 tisíc obyvatel. My měli naplánovanou prohlídku města a Otago Peninsula, kde je možné vidět tuleně a albatrosy. Před tím jsme však chtěli navštívit „jediný“ zámek na Novém Zélandu a to Larnach Castle.
Naše první zastávka vedla právě k němu. Při vjezdu do areálu mají velice dobře vyřešeno placení – zkásnou vás hned za branou, abyste náhodou nešli zadarmo. Máte však na výběr, jestli pouze vstup do zahrad za 10 dolarů nebo i zámek za 25 NZD. My si vybrali jen vstup do zahrad. Myslíme, že jsme udělali velice dobře, zámek z venku vypadal spíše jen jako něčí venkovské sídlo, ne tak jak jsme zvyklí u nás. Prošli jsme si zahrady, které byly hezké, ale nevyrovnají se např. těm v Lednici. Tak jsme se vydali zpět na parkoviště, posvačili v autě a vydali dál na Otago Peninsula. Bohužel jsme si však všimli, že jsme na rezervě s benzínem a nevěděli jsme, jestli bychom dojeli zpátky do města, kdyby náhodou, tak jsme se rozhodli vypustit albatrosy a jeli přímo tam.
Dunedin jako město je velice podobné svému skotskému "vzoru" Edinburghu – prý proto, že se zde nastěhovalo mnoho Skotů, když se začal Zéland obydlovat a těm to tu přišlo velice podobné.
Najdeme zde velice starou budovu železničního nádraží, otevřenou v roce 1906. Hlavní hala se dochovala ve své původní podobě dodnes a je obložena keramickými dlaždicemi. Ve městě je továrna na čokoládu firmy Cadbury – provádí se zde prohlídky a ochutnávky, podobně jako jinde v těch zařízeních. Město jako takové nám nepřišlo nijak úchvatné. Pro nás více méně ztráta času, ale někomu se třeba zalíbí. Měli jsme hlad a chuť na pizzu, tak jsme zastavili v Domino Pizza – byla chutná ale za ty peníze malá. :D Uhlídli jsme ještě v průvodci, že tady můžeme najít botanickou zahradu. Byla kousek, tak jsme se tam vydali. 
Zahrady nádherné, trochu nám to připomínalo čínské zahrady, které jsme navštívili. Stejně jako v těch čínských jsme i tady viděli fotící se nevěstu s ženichem. Usmáli jsme se tomu a pokračovali dále. Mají zde však spoustu ptáků, kačen – takže „hovna“ všude, nejde si skoro ani sednout na trávu. Ale prohlídka krásná a z kopců je hezký výhled na město. Je to asi jedna z mála věcí, které v Dunedinu doporučujeme ke zhlédnutí, 
snad ještě uměleckou galerii, kde je vstup zdarma a Vlaďuška se tady byla podívat, zatím co já se snažil najít na ulici wifi signál. Nakonec ještě najít Countdown, nakoupit pár drobnosti a pomalu se vydat na cestu domů. Výlet to byl hezký, ale příště bychom si vybrali něco jiného, ale pravda, byli jsme v civilizaci. Škoda jen, že byly prázdniny a město bez studentů a my nezůstali přes noc, protože bary vypadaly dobře. ;)
Naše první zastávka vedla právě k němu. Při vjezdu do areálu mají velice dobře vyřešeno placení – zkásnou vás hned za branou, abyste náhodou nešli zadarmo. Máte však na výběr, jestli pouze vstup do zahrad za 10 dolarů nebo i zámek za 25 NZD. My si vybrali jen vstup do zahrad. Myslíme, že jsme udělali velice dobře, zámek z venku vypadal spíše jen jako něčí venkovské sídlo, ne tak jak jsme zvyklí u nás. Prošli jsme si zahrady, které byly hezké, ale nevyrovnají se např. těm v Lednici. Tak jsme se vydali zpět na parkoviště, posvačili v autě a vydali dál na Otago Peninsula. Bohužel jsme si však všimli, že jsme na rezervě s benzínem a nevěděli jsme, jestli bychom dojeli zpátky do města, kdyby náhodou, tak jsme se rozhodli vypustit albatrosy a jeli přímo tam.Dunedin jako město je velice podobné svému skotskému "vzoru" Edinburghu – prý proto, že se zde nastěhovalo mnoho Skotů, když se začal Zéland obydlovat a těm to tu přišlo velice podobné.
Najdeme zde velice starou budovu železničního nádraží, otevřenou v roce 1906. Hlavní hala se dochovala ve své původní podobě dodnes a je obložena keramickými dlaždicemi. Ve městě je továrna na čokoládu firmy Cadbury – provádí se zde prohlídky a ochutnávky, podobně jako jinde v těch zařízeních. Město jako takové nám nepřišlo nijak úchvatné. Pro nás více méně ztráta času, ale někomu se třeba zalíbí. Měli jsme hlad a chuť na pizzu, tak jsme zastavili v Domino Pizza – byla chutná ale za ty peníze malá. :D Uhlídli jsme ještě v průvodci, že tady můžeme najít botanickou zahradu. Byla kousek, tak jsme se tam vydali. 
Zahrady nádherné, trochu nám to připomínalo čínské zahrady, které jsme navštívili. Stejně jako v těch čínských jsme i tady viděli fotící se nevěstu s ženichem. Usmáli jsme se tomu a pokračovali dále. Mají zde však spoustu ptáků, kačen – takže „hovna“ všude, nejde si skoro ani sednout na trávu. Ale prohlídka krásná a z kopců je hezký výhled na město. Je to asi jedna z mála věcí, které v Dunedinu doporučujeme ke zhlédnutí, 
snad ještě uměleckou galerii, kde je vstup zdarma a Vlaďuška se tady byla podívat, zatím co já se snažil najít na ulici wifi signál. Nakonec ještě najít Countdown, nakoupit pár drobnosti a pomalu se vydat na cestu domů. Výlet to byl hezký, ale příště bychom si vybrali něco jiného, ale pravda, byli jsme v civilizaci. Škoda jen, že byly prázdniny a město bez studentů a my nezůstali přes noc, protože bary vypadaly dobře. ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat