Central Otago

Alexandra je téměř středem oblasti Central Otago, my měli příležitost si tu nějaký ten týden pobýt a poznat, jaké to tu vlastně je. :)

Náš první dojem byl dobrý, projížděli jsme kolem modré přehrady lemované horami, sluníčko svítilo a všecko bylo krásné. Když jsme přijeli do Alex, mysleli jsme, že větší díra snad už na Zélandu není, samozřejmě jsme se mýlili a větší díry ještě navštívili, takže Alex v našich očích povýšila na město! :) A nakonec jsme si ji oblíbili, budeme na ni vzpomínat jako na místo, kde jsme zažili spoustu pěkných věcí, poznali super lidi a vydělali nějaké money v SummerFruitu.

Okolí města /a vlastně celá oblast/ jsou kopce porostlé tymiánem, žlutá tráva a kameny. Když jsme přejížděli z jiných částí do té naší, vždycky to bylo poznat, krajina se změnila, uschla. :) Ale barvy přidávají sady, kterých je tu poměrně hodně, přehrady a řeky. Každý má rád to svoje a když jsme se bavili s místníma, říkali, že by Central Otago neměnili, že prostě tohle mají rádi a je fakt, proti gustu….

Rozhodně budeme vzpomínat, i na třešně, ale hlavně na lidi!

Novozélandský Edin

Když už jsme makali asi 14 dní v kuse a dožadovali se stále hlasitěji volna, jednoho rána jsme se dočkali. Jako vždycky jsme se vzbudili v 5.30, ale v zápětí na to došla sms od Tima, že máme day off. Potěšilo nás to velice, okamžitě jsme zalehli zase do postelí a spali a spali. Prožili jsme jej úúúžasně – nic jsme nedělali, váleli jsme se, koukali na telku, vyvařovali si a měli se prostě fajn. Ten večer jsme dostali ještě jednu dobrou zprávu a to tu, že se rozhodlo, že i další den bude volno. A o tomto druhém volnu bude i náš příspěvek.

Přemýšleli jsme, kam se tentokráte s „Miloušem“ vydáme. Volba padla buď na Wanaku nebo Dunedin. Wanaku jsme vyřadili, jelikož se přes ni chystáme při cestě po jižním ostrově, vyhrál tedy Dunedin. Vstávali jsme o půl osmé ráno, posnídali a vydali se na cestu. Dunedin je jedno z větších měst Zélandu, má něco kolem 120 tisíc obyvatel. My měli naplánovanou prohlídku města a Otago Peninsula, kde je možné vidět tuleně a albatrosy. Před tím jsme však chtěli navštívit „jediný“ zámek na Novém Zélandu a to Larnach Castle. Naše první zastávka vedla právě k němu. Při vjezdu do areálu mají velice dobře vyřešeno placení – zkásnou vás hned za branou, abyste náhodou nešli zadarmo. Máte však na výběr, jestli pouze vstup do zahrad za 10 dolarů nebo i zámek za 25 NZD. My si vybrali jen vstup do zahrad. Myslíme, že jsme udělali velice dobře, zámek z venku vypadal spíše jen jako něčí venkovské sídlo, ne tak jak jsme zvyklí u nás. Prošli jsme si zahrady, které byly hezké, ale nevyrovnají se např. těm v Lednici. Tak jsme se vydali zpět na parkoviště, posvačili v autě a vydali dál na Otago Peninsula. Bohužel jsme si však všimli, že jsme na rezervě s benzínem a nevěděli jsme, jestli bychom dojeli zpátky do města, kdyby náhodou, tak jsme se rozhodli vypustit albatrosy a jeli přímo tam.
Dunedin jako město je velice podobné svému skotskému "vzoru" Edinburghu – prý proto, že se zde nastěhovalo mnoho Skotů, když se začal Zéland obydlovat a těm to tu přišlo velice podobné. Najdeme zde velice starou budovu železničního nádraží, otevřenou v roce 1906. Hlavní hala se dochovala ve své původní podobě dodnes a je obložena keramickými dlaždicemi. Ve městě je továrna na čokoládu firmy Cadbury – provádí se zde prohlídky a ochutnávky, podobně jako jinde v těch zařízeních. Město jako takové nám nepřišlo nijak úchvatné. Pro nás více méně ztráta času, ale někomu se třeba zalíbí. Měli jsme hlad a chuť na pizzu, tak jsme zastavili v Domino Pizza – byla chutná ale za ty peníze malá. :D Uhlídli jsme ještě v průvodci, že tady můžeme najít botanickou zahradu. Byla kousek, tak jsme se tam vydali. Zahrady nádherné, trochu nám to připomínalo čínské zahrady, které jsme navštívili. Stejně jako v těch čínských jsme i tady viděli fotící se nevěstu s ženichem. Usmáli jsme se tomu a pokračovali dále. Mají zde však spoustu ptáků, kačen – takže „hovna“ všude, nejde si skoro ani sednout na trávu. Ale prohlídka krásná a z kopců je hezký výhled na město. Je to asi jedna z mála věcí, které v Dunedinu doporučujeme ke zhlédnutí, snad ještě uměleckou galerii, kde je vstup zdarma a Vlaďuška se tady byla podívat, zatím co já se snažil najít na ulici wifi signál. Nakonec ještě najít Countdown, nakoupit pár drobnosti a pomalu se vydat na cestu domů. Výlet to byl hezký, ale příště bychom si vybrali něco jiného, ale pravda, byli jsme v civilizaci. Škoda jen, že byly prázdniny a město bez studentů a my nezůstali přes noc, protože bary vypadaly dobře. ;)

DayOff :)

Protože je centrální Otago poměrně nezajímavý kraj, rozhodli jsme se zajet k Pacifiku, k místům zajímavějším ,a tak jsme si ze seznamu výletů vybrali tučňáky a kulaté kameny.:) Byl to náš první day off s novým autem, tak jsme ho museli pořádně „zajet“ abychom viděli, jak se osvědčí při cestování. Protože Zéland má „jen“ pár cest, museli jsme se vydat směrem na Dunedin a tam potom na Oamaru a Moeraki. Cesta ubíhala s „Miloušem“ velice dobře a rychle. Jen Vlaďuška měla asi začátečnické obavy, tak se ji jako projev stresu objevily bolesti zad, proto jsme museli stavět co chvíli na protáhnutí, ale jako zkušená řidička všechno pohodově zvládla a zpátky už to nebylo ani třeba.

Když jsme se pomalu blížili k Oamaru, zahlídli jsme v autoatlasu ShagPoint, místo kde lze vidět tuleně a tučňáky. Vydali jsme se tam! První kontakt s Tichým oceánem byl nádherný. Přestože jsme měli oba brýle na do dálky, neviděli jsme ani jednoho tuleně, natož tučňáka! Ale když jsme se podívali pořádně, zahlídli jsme jich tolik, až oči přecházely. Ale všichni líně polehávali, dávali si zrovna šlofíka. Někteří ještě dokončovali mycí procedury po výborném obědě, ale za chvíli zalehli taky. Vlaďuška se šla podívat dále a já se vydal na obchůzku. Chvilku na to jsem uviděl, že pár metrů pode mnou leží jeden krásný spící. Chtěl jsem se k němu dostat co nejblíže, tak jsem slezl pomalu z kopce křičíc žádosti o fotku, ale jaksi nebyly uslyšeny přes šumění moře a vítr. Tak jsem se musel vydat za ní, aby se se mnou na to místo vrátila. Přibližovali jsme se pomalu k tuleňovi, ale opatrně, jednak jsme ho nechtěli vystrašit, aby nám utekl a jednak aby se nezbláznil a něco nám neudělal – třeba ukousl nohu ;). Když jsem byl od něj tak metr a půl nechal jsem se s ním zvěčnit na památku a vystřídal se s Vladěnkou. Nechali jsme ho odpočívat a vydali se trochu dál, kde měla být kolonie žlutookých tučňáků. Bohužel ty jsme neviděli vůbec, prý se domů vracejí až kolem půl 4 odpoledne – jak z práce :D. Rozhodli jsme se tedy, že jak pojedeme na zpátek, zastavíme se tam ještě. Sedli jsme do auta a vydali se na Moeraki Boulders – kulaté kameny ležící na pláži. Když jsme dojeli na místo, chtěli po nás donation 2 dolary (jak jinak že), tak jsme jim tam něco hodili a šli směrem k pláži. Kameny byly nádherné, člověk si říká, jak vůbec příroda dokázala vytvořit takové kuličky, resp. koule. Některé byly puklé, jiné vcelku, ale všechny nádherné a my neodolali a udělali spousty fotek. Snažil jsem se odnést si kousek domů, ale všechny jsou tak zabořeny do písku, že to nebylo možné. Škoda...ty malé už odnesli ti, co navštívili Moeraki před námi. :(

Protože čas utíkal velice rychle, museli jsme dál do Oamaru, abychom si ještě v Countdownu nakoupili levněji – taky nás ten nákup stál pěknou pálku:D a podívat se na další kolonii tučňáků, tentokráté modrých. Všichni, kteří tady byli, nám říkali, abychom neplatili vstupné, které se pohybuje na „opravdu“ rozumné úrovni (25 NZD za osobu nebo kolik), ale abychom se vydali na protější molo, odkud uvidíme stejně a zdarma. Šli jsme tedy druhým molem, Vlaďuška se trošku bála, že by nám mohl někdo něco říct, ale spíše to bylo všem jedno, co tam na molu děláme. Trošku jsme je pofotili, ale moc to nedalo, tak jsme šli o dům dál do Countdownu na nákup. Nakoupili jsme a vydali se znovu ShagPoint na tučňáky. Když jsme došli na vyhlídku, byli tam dva další turisté, kteří nám řekli, že tučňáky neviděli, ale že v dálce je pravděpodobně velryba, kterou se snaží vyfotit. No počkali jsme chvíli, jestli uvidíme, jak se vracejí z práce, ale asi měli ten den volno, nebo co, protože nebylo žádného vidět. Tak jsme se trošku zklamaní vrátili do auta a vydali se na cestu domů.

Day off to byl nádherný, fotky ještě lepší a vzpomínky nadosmrti. Určitě doporučujeme! My už se teď těšíme na další výlety s naším „Miloušem“ a krásnou přírodu, zážitky a fotky.

Naše první auto!

Konečně jsme koupili auto!!! Původní představy byly jiné, ale nakonec vyhrál wagon! Prodává se spousta aut, ale aby sedly jejich a naše požadavky, byl to trochu oříšek. Měli jsme určitý rozpočet, který jsme nechtěli, resp. nemohli překročit (díky Mišo!) a tak jsme hledali a hledali. Pravdou je, že inzeráty jsou v každém backpackeru a supermarketu, hlavně v malých městech, jako je Alex.

My tak našli i NÁŠ Nissan! Měli jsme ho omrknutý, projetý, ale abychom nekopli berana, zkusili jsme i jiné. Mitsubishi, které bylo podstatně levnější, ale určitě by neprošlo WOFkem, protože gumy neměly skoro žádný vzorek a bůh ví, co bylo s baterkou, že kontrolka furt svítila! A tak jsme se Tajvankou Choyou sešli, projet ještě raz a bylo naše!!! Není bez chybky (nejde CD přehrávač - stejně CDs nemáme, tak frčíme na FM), ale to, že je NAŠE, má nové WOF a jezdí dobře, nás hřeje u srdce.
První „zatěžkávací“ zkouška (spíš pro mě než auto) byla projížďka do Roxburgu k vodní elektrárně. To, že se blinkry vyhazují na opačné straně, dojde každému, když párkrát zapne stěrače. :D Jízda vlevo je jízda vlevo, ale spoustu lidí, já nejsem výjimkou, jezdí vlevo až příliš, ale to se taky poddá. Na přehradu jsme narazili asi po 40-ti kilometrech, cesty nahoru a dolů, kopečky, kopečky. Ale výhled stál za to! Jezero Roxburg je přepaženo hrází vysokou 61 m o délce 368 m, chtěli jsme se po ní i projet, ale nakonec jsme to otočili a přes kopečky pro podpis, který jsme potřebovali k převodu.

Tak nám přejte hodně šťastných kilometrů bez nehody! ;)