BV-Janohrad-Lednice-Bulhary-Mikulooooov

Vždycky když jsme si vyjeli na kola, přihodila se nám nějaká nepříjemnost - jednou prasklé lanko, podruhé blbé sedátko, no furt něco. Tentokrát, když miláčková naplánovala trasu, jsem se rozhodl že si svůj bicykl dovezu. Rezervace lístku pro kolo do vlaku na Moravu z Třince (stála 70 Kč, pro ty kteří mají In-kartu pak 35 Kč), v pátek se narvat do vlaku (ještě že jsou vyhrazena místa) a pak jen příjemná cesta. V HO pak přemontovat sedátko na mém kole, přece jen je moje sedací partie poněkud větší a tak ten odrbaný široký sic byl akorát (i tak mě druhý den p...l bolela)!

V sobotu ráno nastal náš velký den, na který jsme se oba moc těšili. Ráno povinné foto před odjezdem a hybaj na vlak do Břeclavi.

V BV jsme museli nejdříve na benzínku nafoukat kola. Hned u zimáku jsme se nesmírně pobavili, když to vypadalo, že snad budeme součástí nějakého závodu...

Když jsme se vydali na cestu, doufali jsme, že se snad i trošku opálíme, to jsme ale netušili, že večer budeme zářit jak červená na semaforu! Kamilek zapnul tachometr a začali jsme si počítat kolik za ten den celkově ujedeme- statistika nuda je, má však CENNÉ údaje! ;) Naší první zastávkou se stal asi po 5 kilometrech jízdy Janův hrad. Je to napodobenina středověké zřízeniny. Své jméno nese po jeho prvním majiteli, který si jej nechal vystavět, Janu Lichtenštejnském. Aby iluze byla dokonalá, byly na stavbu použity kameny z blízkého Velkomoravského hradiště Pohansko.

Bylo tam tak krásně a to nejlepší bylo to, že je fakt jaro a pravda, že pod vonícím stromem plným včeliček si to musí uvědomit a užít každý (až na alergiky, které upřímně litujeme!).
Lednice je, co by kamenem dohodil, byli jsme tam už několikrát, takže jsme se nezdrželi dlouho, ale aspoň protáhnout jsme se tam museli. Dyť je tam tak krásně, no nebyl by to hřích, se tam nezastavit?!









A pak najít tu správnou cestu na Mikulov....jak jinak, vydali jsme se špatně. :D Ale to jsme měli zjistit až doma při zkoumání mapy. Vydali jsme se po 5043, která nás zavedla k vodní elektrárně a poprvé v životě jsme viděli rybí přechod! A co to vůbec je? Umělý kanál na vodním toku, který je přehrazen, tak jak u Bulhar, například vodní elektrárnou. A zbytek už ne z našich hlav: Důležité je, aby ryba,která plave proti směru proudu, překážku, kterou rozdíl hladin dolní a horní vody je, v pořádku překonala, je nutno nasměrovat ji k přechodu. K tomu se používá tzv. vábící proud vytékající z přechodu. Aby ho ryba postřehla a plula v něm co nejdříve, je potřeba, aby tento vodní proud od přechodu pronikal co nejdál do dolní vody.

V Bulharech jsme se stavili na pivku a kofole a když jsme zjistili, kterým směrem se vydat, byli jsme připraveni, že nás čeká nějaký ten kopec. Z dědiny se jinak než vyšlapáním kopečku člověk nedostane...Ale ta eufoooooorie při cestě dolů je prostě super. A zase jsme byli součástí závodu...tady nás ale všichni předběhli a odpojili se směr Nové Mlýny a my na Milovice, resp. Mikulov.
Až pak jsem měla poznat, co je ten kopec zač! Není nijak prudký, ale dlooooouuuuuuhýýýýýý, snad čtyři kilometry!!!!!!!!! A tak jsem musela půlku ujít, ani pobídky typu "Nejsem žádné béčko!" atp. nepomohly a pak už jen rezignované "Su sra..a" a vydat se nasupeně pěšky k našemu cíli. Ale nebyla jsem sama, u vrcholu jsem se otočila a následoval mě další cyklista se špatnou fyzičkou. Nahoře už mě čekal drahouš, který ví, jak si správně přehodit, dýchat a nerozčiluje ho, když šlape na ten nejjednodušší převod a nikam pořádně nedojede...holt nejsem trpělivá.

Člověk si řekne, když je to do kopce, musí to jít i z kopce, ale v našem případě ta "zkopce" část byla teda podstatně kratší! :( Ale to už jsme byli u Mikulova a mohli se těšit z dobře ujetých kilometrů:D









Mikulov je hlavně městem vína, pochybuju, že je někdo, kdo mikulovské víno neochutnal. Na východě je Svatý kopeček, kousek dál máme Pálavu, ve městě židovská čtvrť, hrobka, zámek.... Někdejší liechtensteinský a později dietrichsteinský zámek, stojící na tamním skalním útesu tvoří dominantu Mikulova (krásný v noci nasvícený). Původně zeměpanský hrad byl Přemyslem Otakarem II. v roce 1249 udělen v léno Liechtensteinům. Ty na konci 16. století vystřídali Dietrichsteinové a za jejich vlády získal po požáru v roce 1719 zámek svou dnešní podobu.







Výborně strávený den a ještě před odjezdem si vyfotit kostel, který ale nebyl kostelem, ale Ditrichsteinskou hrobkou, tož taky jsem to zjistila až doma..a to jsem se tam chtěla podívat! Ale co už, příště budeme připravenější:)

Našich třicet kilometrů si zasloužilo odměnu a vodový nanuk v tak horkém dni byl odměnou asi nejlepší..
A konec krásného dne jsme strávili v dobré společnosti. Marce nám přivedla ukázat svého Dana a tak jsme se rychle nachystali a mazali na Budvarku. Z plánu dát si jedno na žízeň raz dva při dobré zábavě sešlo.









Protože jsme za sebou měli náročný den, rozloučili jsme se se zůstávajícími a my, dvě rajčátka, se vydali k domovu. Čekala nás náročná noc! Jestli má někdo chlupaté myšlenky, tak nás, resp. mě špatně zná, protože mě po takových výšlapech vždycky všecičko bolí! A ty noční můry o bolestech nebyly noční můry, ale realita, která mě hnusně budila! Ale tož valetolek to zkusil spravit, i když ne úplně, ale už to nebylo tak strašné a nakonec jsme se i trochu prospali, ale do spokojeného spánku to mělo fakt daleko. :D Ale rozhodně mě to od žádné další akce neodradíííííí!!!!!!!!