Začátek tradice v Beskydech

Rok se s rokem sešel a zase došlo na naše setkání v Beskydech! Stejně jako loni - vybraná společnost! :))))

Hned když jsme přijeli do OV, museli jsme za holkama, teda jáááá, Kamilek počkal v mekáči a Ondra se chystal na Hutisku na cestu za námi do Frenšátu. Irenka pro mě zaběhla dolů a pak spolu už mrknout na Raduš ve svatebních šatkách. Irča měla náskok, asi dvouhodinový, já kukala prvně a to úplně prvně při vybírání! První teda mínus, ale ty druhé!!!!!! V těch Tě, Raduš, možná i v září uvidíme, což? ;) Takže tu máme další snoubence!

V areálu Liščí Mlýn jsme byli úplně sami a tak jsme nikoho nerušili a ani nikdo nerušil nás! Taky dobře, protože jedna sprcha se záchodem stačila tak nám.
Když za námi přišel Ondra na Ráztoku, vůbec nevypadal na to, že právě přišel z Hutiska. My měli už objednáno. Co oceňujeme jsou čisté a voňavé toalety, jinak spíš ne, a určitě ne potom, co jsme byli v Troyeru na kafíčku. Radši nějakou tu kačku přidat, ale nepoměr je markantní. Příště rozhodně tam! Lanové centrum Tarzanie je super pro ty, co se nebojí výšek! My s holkama se vrhly na přízemnější "atrakce". Až pak jsme zjistily, že je to centrum pro děti do deseti let a tak jsme byly raz dva pryč.:)

Procházka kolem potoka nám leda prospěla a my se mohli kochat beskydskou přírodou. Vůbec se není čemu divit, že se Ondrovi v té jeho domovině tak líbí!
TEST, kde jsme se měli přesvědčit, co je Irča zač, nás nesmírně pobavil, teda rozhodně to řešení. No ta naše Irča se rozhodně nezdá! :)))))

Večer se přiblížil a my si zašli do Frenštátu na jídlo a nějaký ten drink. Grill bar bysme určitě navštívili i příště už pro tu dobrou a sympatickou obsluhu! Irenka byla chudák trochu zamlklá ze začátku, když si z ní Káááá s Ondrou trochu utahovali, ale pak už to byla naše stará dobrá Irča. Poseděli jsme, pojedli, dali si pár panáků a najednou bylo po po půlnoci, Raduš nebylo nejlíp, a tak jsme se odebrali na taxíka, který nás všech pět odvezl zpátky. Tam už na nás čekaly měkké postýlky. Ještě se ospršit, chvíli posedět a pokecat, kluci si dali ještě trochu vína a postupně jsme ulehávali a usínali.

Protože jsem si nezrušila budík (jako vždycky), byla jsem už v sedm vyspaná a tak jsem musela ven, co tam budit zbytek...... Ale holkám to nedalo a tak jsme se pobavily. Dětské průlezky byly jak dělané pro ranní rozcvičku, která nás probrala už úplně.

Po takových výkonech jsme si zasloužili dobrou snídani, kterou nám dovezla Raduš s Ondrou, mňam mňam a dík. Po snídani jsme se sbalili, odevzdali klíče a vydali se na další výlety do okolí.
Jako první místo jsme si vybrali náměstí v Čeladné, kde jsem se pofotili u kašny a pak na létajícím drakovi, dozvěděli se, že je zde vybudováno nejlepší golfové hřiště v ČR, tam by nás nepustili, tak co dál...
Vodní nádrž Šance je přehrada na řece Ostravici, její stavba byla dokončena v roce 1969. Proč zrovna Šance? Určitě ne proto, že při její stavbě musela být zatopen část obce Staré Hamry a tak se dostali obyvatelé šanci k přestěhování. Šance podle vrchu na levém břehu. Nádrž podléhá hygienické ochraně, protože slouží jako zásobárna pitné vody, a koupání i jiné rekreační aktivity jsou v ní zakázány.

Po hezké procházce kolem vody na oběd do Ondrovy a Rádiny oblíbené restaurace ve Frýdlantu nad Ostravicí. Pak ještě poslední zastávka na kafíčko k budoucím novomanželům, potom už jen sednout na zpožděné vlaky a každý už svou cestou.

Tak snad zase příští rok! I když naše budoucnost je značně nejistá a nebo jistá....., šak víte! :)))

Velikonoční pondělí na Hodonínsku

Člověk míní a ... však to všichni známe. Něco si naplánujete a osud tomu chce jinak (a taky čekání na výplatu:D) a tak jsme tedy přepracovali i plán (bůhví po kolikáte!) A místo výšlapu na Velkou Javořinu, jsme si udělali hodonínský okruh.Kopec Travičná (380 m.n.m.) a rozhledna (52.6 m vysoká , ochoz ve výšce 33.6.m , 177 schodů), která slibuje výhled až k Pálavě, byla naše první zastávka. My jsme se ji holt ale nedočkali. No to je tak, když člověk vyjede moc brzo. Do 13.00 se nám čekat nechtělo, tak jsme si pochodili po okolí. Vstupné 20 Kč pro děti a studenty, 30 Kč pro dospělé. Ale určitě doporučujeme, výhled to určitě bude nádherný.

Přes Bzenec jsme se pak vydali dále. Na místě tamního zámku původně stála opevněná pozdně gotická tvrz s příkopem a zdí, posléze přestavěna na dvouposchoďový barokní zámek čtvercového půdorysu s věží uprostřed. Součástí zámku byl honosný park se skleníkem, ve kterém byly palmy, fíkovníky a okrasné rostliny, parkem protékal potůček. To, co je ale k vidění dnes, je zámek nový, z padesátých let 19. st postaven ve stylu anglické gotiky. Při přestavbě byla upravena i zámecké zahrada. V třicátémosmém se do budovy nastěhovalo vinařské družstvo. V přilehlém parku roste už před 900 let Bzenecká lípa, která patří mezi nejstarší stromy na Moravě. Není to ale jediná okrasa, mezi rozopravovanýma chodníkama se pyšně prochází krásní pávi, kteří jsou v celém areálu jistě to nejzajímavější. Aspoň do té doby, než proběhne nějaká rekonstrukce. Tomu, že se s tím už začalo něco dělat, napovídají práce v parku.

Krásné na tom, být dva, je to, že se člověk má s kým procházet a taková lesní procházka, kde se člověk moc nezapotí, nadýchá čerstvého vzduchu, je báječný způsob, jak strávit volný čas s tím, s kým chcete. Lesní cestou jsme došli ke zřícenině, ale dostat se na parkoviště autem, to je zážitek! Asi proto, že nespadá pod ministerstvo kultury nebo nevíme, nejde nikde vidět pořádná cedule. Na cestě z Vřesovic jsme napočítali DVĚ mini na stromech kolem cesty - ta navigace na cestě byla opravdu úděsná!!!!!!!
Cimburk je zříceninou hradu založeného Bernartem z Cimburka v 1. polovině 14. stol. O jeho správu se v současnosti stará občanské sdružení, které se snaží zříceninu opravit. Studentské vstupné dvacku, dospělí pak třicet. Pokud někdo nemá ani floka, může si návštěvu odpracovat, což jsme se přesvědčili na vlastní oči :D. Lidé, kteří se o zříceninu starají jsou ... jak to říct, batikované hadry, dredy, jointy, vodní dýmky, bosé nohy... Otázkou je, co za těch x let, co na opravě pracují, opravit skutečně stihli...Zajímalo by mě, jak vysoká byla dotace z EU!

Posledním zastavením byl zámek Milotice, náš vůbec první cíl, kam jsme vyrazili na kolech...a taky byli zdecimovaní. A tak jsme si neodpustili fotku, která nám to 100% připomene (viz. záhlaví blogu :)) Ale letos už to bylo v jiné poloze.

BV-Janohrad-Lednice-Bulhary-Mikulooooov

Vždycky když jsme si vyjeli na kola, přihodila se nám nějaká nepříjemnost - jednou prasklé lanko, podruhé blbé sedátko, no furt něco. Tentokrát, když miláčková naplánovala trasu, jsem se rozhodl že si svůj bicykl dovezu. Rezervace lístku pro kolo do vlaku na Moravu z Třince (stála 70 Kč, pro ty kteří mají In-kartu pak 35 Kč), v pátek se narvat do vlaku (ještě že jsou vyhrazena místa) a pak jen příjemná cesta. V HO pak přemontovat sedátko na mém kole, přece jen je moje sedací partie poněkud větší a tak ten odrbaný široký sic byl akorát (i tak mě druhý den p...l bolela)!

V sobotu ráno nastal náš velký den, na který jsme se oba moc těšili. Ráno povinné foto před odjezdem a hybaj na vlak do Břeclavi.

V BV jsme museli nejdříve na benzínku nafoukat kola. Hned u zimáku jsme se nesmírně pobavili, když to vypadalo, že snad budeme součástí nějakého závodu...

Když jsme se vydali na cestu, doufali jsme, že se snad i trošku opálíme, to jsme ale netušili, že večer budeme zářit jak červená na semaforu! Kamilek zapnul tachometr a začali jsme si počítat kolik za ten den celkově ujedeme- statistika nuda je, má však CENNÉ údaje! ;) Naší první zastávkou se stal asi po 5 kilometrech jízdy Janův hrad. Je to napodobenina středověké zřízeniny. Své jméno nese po jeho prvním majiteli, který si jej nechal vystavět, Janu Lichtenštejnském. Aby iluze byla dokonalá, byly na stavbu použity kameny z blízkého Velkomoravského hradiště Pohansko.

Bylo tam tak krásně a to nejlepší bylo to, že je fakt jaro a pravda, že pod vonícím stromem plným včeliček si to musí uvědomit a užít každý (až na alergiky, které upřímně litujeme!).
Lednice je, co by kamenem dohodil, byli jsme tam už několikrát, takže jsme se nezdrželi dlouho, ale aspoň protáhnout jsme se tam museli. Dyť je tam tak krásně, no nebyl by to hřích, se tam nezastavit?!









A pak najít tu správnou cestu na Mikulov....jak jinak, vydali jsme se špatně. :D Ale to jsme měli zjistit až doma při zkoumání mapy. Vydali jsme se po 5043, která nás zavedla k vodní elektrárně a poprvé v životě jsme viděli rybí přechod! A co to vůbec je? Umělý kanál na vodním toku, který je přehrazen, tak jak u Bulhar, například vodní elektrárnou. A zbytek už ne z našich hlav: Důležité je, aby ryba,která plave proti směru proudu, překážku, kterou rozdíl hladin dolní a horní vody je, v pořádku překonala, je nutno nasměrovat ji k přechodu. K tomu se používá tzv. vábící proud vytékající z přechodu. Aby ho ryba postřehla a plula v něm co nejdříve, je potřeba, aby tento vodní proud od přechodu pronikal co nejdál do dolní vody.

V Bulharech jsme se stavili na pivku a kofole a když jsme zjistili, kterým směrem se vydat, byli jsme připraveni, že nás čeká nějaký ten kopec. Z dědiny se jinak než vyšlapáním kopečku člověk nedostane...Ale ta eufoooooorie při cestě dolů je prostě super. A zase jsme byli součástí závodu...tady nás ale všichni předběhli a odpojili se směr Nové Mlýny a my na Milovice, resp. Mikulov.
Až pak jsem měla poznat, co je ten kopec zač! Není nijak prudký, ale dlooooouuuuuuhýýýýýý, snad čtyři kilometry!!!!!!!!! A tak jsem musela půlku ujít, ani pobídky typu "Nejsem žádné béčko!" atp. nepomohly a pak už jen rezignované "Su sra..a" a vydat se nasupeně pěšky k našemu cíli. Ale nebyla jsem sama, u vrcholu jsem se otočila a následoval mě další cyklista se špatnou fyzičkou. Nahoře už mě čekal drahouš, který ví, jak si správně přehodit, dýchat a nerozčiluje ho, když šlape na ten nejjednodušší převod a nikam pořádně nedojede...holt nejsem trpělivá.

Člověk si řekne, když je to do kopce, musí to jít i z kopce, ale v našem případě ta "zkopce" část byla teda podstatně kratší! :( Ale to už jsme byli u Mikulova a mohli se těšit z dobře ujetých kilometrů:D









Mikulov je hlavně městem vína, pochybuju, že je někdo, kdo mikulovské víno neochutnal. Na východě je Svatý kopeček, kousek dál máme Pálavu, ve městě židovská čtvrť, hrobka, zámek.... Někdejší liechtensteinský a později dietrichsteinský zámek, stojící na tamním skalním útesu tvoří dominantu Mikulova (krásný v noci nasvícený). Původně zeměpanský hrad byl Přemyslem Otakarem II. v roce 1249 udělen v léno Liechtensteinům. Ty na konci 16. století vystřídali Dietrichsteinové a za jejich vlády získal po požáru v roce 1719 zámek svou dnešní podobu.







Výborně strávený den a ještě před odjezdem si vyfotit kostel, který ale nebyl kostelem, ale Ditrichsteinskou hrobkou, tož taky jsem to zjistila až doma..a to jsem se tam chtěla podívat! Ale co už, příště budeme připravenější:)

Našich třicet kilometrů si zasloužilo odměnu a vodový nanuk v tak horkém dni byl odměnou asi nejlepší..
A konec krásného dne jsme strávili v dobré společnosti. Marce nám přivedla ukázat svého Dana a tak jsme se rychle nachystali a mazali na Budvarku. Z plánu dát si jedno na žízeň raz dva při dobré zábavě sešlo.









Protože jsme za sebou měli náročný den, rozloučili jsme se se zůstávajícími a my, dvě rajčátka, se vydali k domovu. Čekala nás náročná noc! Jestli má někdo chlupaté myšlenky, tak nás, resp. mě špatně zná, protože mě po takových výšlapech vždycky všecičko bolí! A ty noční můry o bolestech nebyly noční můry, ale realita, která mě hnusně budila! Ale tož valetolek to zkusil spravit, i když ne úplně, ale už to nebylo tak strašné a nakonec jsme se i trochu prospali, ale do spokojeného spánku to mělo fakt daleko. :D Ale rozhodně mě to od žádné další akce neodradíííííí!!!!!!!!

My baby a Jiříček ;)

Jiříček se narodil koncem února, Marťa měla po šestinedělí a tak jsme se šly mrknout, jak se jim daří a vede.Jak je u Blahů zvykem, pohoda ze všech sálala. Marťa šikovná a Jiříček hodňučky, jen teda u mě se mu moc nelíbílo a začal plakat. Ale pravda, že tak malé miminko jsem v životě nedržela a bála jsem se víc než on.
Renča už má krásné bříško a strašně jí to těhotenství prospívá! Doufám, že některé hlášky jí nijak negativně neovlivnily! Hlavně Iva a její chuťovky - trhání nehtů na nohách kvůli zavodnění ve mě evokovalo spíš Kladivo na čarodějnice než Kdopak to mluví! :)

S hrůzou jsem zjistila, že ve svém věku toho o porodech a věcech kolem vím opravdu moc, moc málo! A věci jako trubičky, kloboučky, jednorázové kalhotky a jiné pomůcky maminek šly vždycky úplně mimo mě a někdy asi se strachem v očích jsem poslouchala, co všecko se může na tom porodním sálu dít! A proto jsem to musela checknout doma na YouTube...miminka mají fakt velké hlavičky. :)

S holkama jsem prožila fakt krásné odpoledne, sluníčko svítilo, byla sobota, měly jsme čas a tak jsme od Marti zašly ještě na kafe, ale ani jedna z nás si ho nedala, místo toho dobrou papu (možná inspirovány Jiříčkem a jeho apetitem) - až na Světlanku a její nakyslý Ondráš :D - prostě jsme to všechny měly lepší. ;)

Teambuilding v Podnebí

Protože náš tým opustili naši milí tempové - Janča s Vojtou - Vojtěškou, musely jsme se s nimi přece rozloučit! Aby na nás a na Motorolu nezapomněli, dostali upomínky opravdu motorolácké - symbolácké. Hand made naušnice ze stylusů nemá kde kdo, a ta jarní žlutá!!! ;)

Každý správný teambuilding by měl tým stmelovat, myslím, že tomuto se to určitě povedlo. Když už se polovina odebrala k domovům a my zbytek se vydali dále. Charlies asi nebyla nejlepší volba, už jen proto že bylo opravdu narváno a co hůř, v tom nátřesku Andrej ukradli peněženku! Když se jí nepovedlo se s občankama domluvit, přišla za náma. Pravda, jenom jsme jejich temperament rozohnili a jak to tak bývá, začaly škrábat a být bojovné. Nakonec jsme odešli bez peněženky, Vojta s pár ranami v zádech, Peťa s dvěma do obličeje a Dáša s rozbitým obočím a brýlema...no neslavné resumé.

Hned jak jsme jim oznámili, že zavolame policajty, dostala Peťa dělo a potom co agresorky prchly, s mobilem u ucha a instruktáží jsme si zahráli na detektivy a slečny jsme s uchem na telefonu stopovali a podávali přesné info o policii.:D











Nakonec nás do Mandarinu, narozdíl od těch čtyř, nepustili a my počkali venku než přijeli strážci zákona.
Výsledek celého večera byla ztracená peněženka, dvě oznámení a hodinové čekání na nádru na zpožděný vlak, ale to nejdůležitější - upevněné a prověřené vztahy v kolektivu!!!!! Prostě nuda nebyla, i když konec byl trochu nahořklý. :)