Uwaga, Polsko!

Tak nastal den, kdy se Kamilek musel sbalit do Polska, kde bude trávit následujících necelých pět měsíců. Vybral si Katowice, pravděpodobně proto, že je to blízko a když nasedne na vlak, může být za chviličku doma, nebo EC-čkem za tři hoďky u mě v Hodoníně a bez přestupování!

Kolem třetí jel z Třince vlak do Českého Těšína, kde jsme nasedli na motoráček, který nás asi za dvě a půl hodiny – na tak krátkou vzdálenost poměrně dlouho, navíc s přestávkou někde v poli – vysadil v Katowicích na hlavním nádraží (Třinec-Český Těšín - Katowice na junior 160 CZK, se zákaznickou pak o tři kačky víc), i když jsme si měli koupit lístky jen na Ligotu. Koleje se totiž nachází v té části města, nemuseli bysme psát SMSky, pak čekat na Marlenu – Umu Thurman z Polska :) než z Ligoty přijechá a jet busem zpátky na Ligotu.

První dojem s Katowic byl docela dobrý, žádná vykopávka kde lišky dávají dobrou noc, podle reklamních billboardů živé místo se vším, co taková města nabízejí, jako mekáč, Tesco, MediaMarkt atd.

Marlenka nás zavedla na koleje, které se stanou na pár měsíců příštím domovem, starý hodný pan vrátný nás obeznámil s tím, že už je v pokoji spolubydlící a že žádné volné lůžko pro mě nemá, a tak se musel vymyslet plán B. Nakonec jsem spala u Marlen na druhé budově za 10,70 zlotých, ošklivější, starší, tak jak je to obvyklé i v ČR – hezké pokoje pro zahraniční, ty obyčejné pro domácí studenty.

Olafa, Kamilova spolubydlícího, jsme přepadli při vybalování svých věcí. Když se do pokoje nasáčkovali tři lidi, byl z toho asi trochu vylekaný, ale ne na dlouho. Seznamka proběhla rychle. :)

K pokoji, který budou kluci obývat – možná se tyto infos budou někomu v budoucnu hodit, protože

my jsme o ubytování našli informací pramálo a fotky žádné, takže tady vám předkládám naše zjištění:

Jedná se o místnost cca 3,5x2,5m s cca 1,5x2,5m velkou chodbičkou. V cimerce jsou dvě postele, dva noční stolky, dvě poličky, stůl psací a menší stolek, pravděpodobně jídelní, dvě židličky, lednička, konvice, přístup ke koupelně s WC, která je určena dvěma pokojům, tzn. čtyřem lidem. Na stolech bylo nachystáno nějaké nádobí – hrníčky, talíře, příbory – to se cení, i když měli svoje. Internet fungoval bez zadávání hesla, stačilo se jen napíchnout. Za toto kluci platí asi 109 EUR, stejně jako Poláci.

Na chodbě pak mají kuchyňku s dřezem, jedním vařičem a stolem – na to nijaké vybavení velká a strohá místnost, ale pravděpodobně stačí. Vedle kuchyně je pak koupelna s jedním sprchovým koutem, WC a umyvadlem, kdyby bylo asi v těch pokojových moc plno. Klíč od pokoje je pouze jeden, proto se musí nechat při každém odchodu na recepci, kdyby se náhodou spolubydlící chtěl vrátit, aby se do pokoje vůbec dostal - zvláštní systém.

V pondělí ráno jsme se vydala na cestu k domovu, protože jednak nebylo kde spát a taky měli zahraniční svůj vlastní program. Takže jsem si práci nehledala a jela ranním EC Polonia (325 CZK Katowice – Hodonín na zákaznickou kartu). Ke katowickému nádraží mám pár výtek, značení tam nebylo veškeré žádné, navíc od 29. 9. měl právě tento vlak nějaké výluky či co, takže nejezdil tak, jak by měl. Ani Poláci nevěděli, co se děje, protože informace byly všude jiné, někde, že je odjezd 8:32, jinde 8:37, pak 8:50 a nakonec se na pragotronu objevilo 8:52, ale stejně přijel asi v devět. Navíc lituju ty, kteří neumí ani trochu polsky, protože o mezinárodních spojích se můžete informace dozvědět od paní tlampačové pouze v polštině. Má však i pozitivní stránku, pokud je člověk hladový, najde zde dostatek stánků s jídlem, ale i obuv, antikvariát atd., takže se zlotých může poměrně dobře zbavit, nádraží je v blízkosti centra.

Tak ať si to tam zahraniční pořádně užijí, aby měli na co vzpomínat!

Teď se tedy všichni těšme na polské příspěvky, protože předpokládám, že i já se tam dozvím kdeco zajímavého. :)

Svatba II.

Přišla sobota 20. září 2008
a tak i velký den pro Mišku i Robka.

Krásný zvyk odobierky, kdy Roman, svědek, přečetl prosbu za děti a pak i oba snoubenci dojemně prosili rodiče o své vyvolené. Rodiče pak dávají požehnání a Robko s Mišou se mohli pokojně odebrat do kostela k obřadu.

Mimo jiných se přišli podívat i bývalý spolustudující Miro alias Milenec (ta přezdívka, kterou jsem mu v prváku přiřkla, mu pro nás asi už na furt zůstane) :) a holky Slovenky, se kterýma Míša jezdívala vlakem.











Na Slovensku je obvyklé, že se svatby konají po obědě, většinou kolem třetí hodiny, pak se jdou novomanželé fotit a hosté čekají na ně, pak se teprve společně odebírají na hostinu. U nás byl plán kvůli zimě trochu změněn, takže jsme se při novomanželském focení nečekali venku, ale v teple, u plných stolů.
Sníst večeři nebyl pro nikoho problém (až na ty obří porce), ani novomanželům společné pojídání polívky nedělalo sebemenší problém, jde vidět, že jsou sehraný pár! Maminy jim ještě před jídlem uvázaly bryndáčky, aby si neposkvrnili šaty.Odčepčenie symbolizuje snímání věnečku-závoje jako znaku panenství, děje se o půl noci, kdy po převlečení svatebních šat se stává novomanželka ženou.... Tady se přizpůsobili všichni situaci a místo závoje, který už odpočíval, protože zavazel, si Robko z Míšiny nohy stáhnul podvazek - ZUBAMA!!! Nejednalo se o klasické odčepčenie, takže pokud chce někdo rýpat, tak si může svoje kydy nechat do nějakého vhodného diskusního fóra. Všechno se dá přizpůsobit a tak i tradiční zvyky, které v současné době, dle mého názoru, už svatbu spíše zpestřují.

Venčekový tanec, zase novinka, kterou v ČR známe trochu jinak. Jedná se o tanec s nevěstou a ženichem, kdy se za každé vyzvání "musí" platit, zatím slovenskýma kačkama, za chvíli euráčema. Svědkyně s manželem byli iniciativní a postarali se o organizaci celé akce.

I když se o žádný slovenský svatební zvyk nejedná, musely jsme si s Mišut zatrsat na promované inženýry, takže byl parket jenom náš...Roman Mimo Bol Asi, protože se k nám přidat nechtěl, i když jsme ho vehementně lákaly. :(

Svatební juchání ustalo nad ránem a kolem půl šesté jsme se dostali do postelí, střízliví a příjemně unavení.

Vďaka za pozvanie a želáme všetko dobré, veľa, veľa lásky, pochopenia jeden pre druhého, iba šťastné dni a čo skoro nejaké to bábätko!!!

Přípravy na veselku

Když už jsme dojeli do LM v takovém předstihu, chtěli jsme být užiteční a tak jsme trochu pomáhali s tím, co bylo třeba. Ten dělal to a ten zase tohle.

Začalo se chodníkem, aby si nevěsta nevymkla kotník, udělat pierka, neboli voničky. Pro svadobné otce to byla moje práce a zjistila jsem, že to není ani tak složité, jak to vypadá. :)

Nevěsta si spoustu věcí připravila a nachystala, aby ji nic nepřekvapilo. Do srdíček na káru dát trochu buxusu a na klobouku nebylo péro, ale taky nějaká ta zeleň.


Nejpříjemnější bylo co?! No přece chystání výslužek! Pravda, sladká prácička. Ani nás s Kamilkem za těma krabicema s dobrotama nebylo pomalu vidět :).

Ale neméně příjemné bylo taky očumování prstýnků, svatebních šatů a generální zkouška oblíkání. Nevěsta měla krásné šatky, které ji dobře šatily, jak se říká na Slovensku. Doplňky, botky, všecko k sobě ladilo - jak jinak, když bylo všecko bílé, že:)
Mišut měla prostě všecko podle představ a hlavně ke všemu osobní vztah, takže je jasné, že se jednalo o opravdovou srdcovku. My doufáme, že jsme nenadělali víc škody než užitku a aspoň trocha pomohli!

Liptovská procházka aneb zima se hlásí

Liptovský Mikuláš jsme navštívili při krásné příležitosti a to svatby mojí spolubydlící Mišut a jejího vyvoleného Robka!

Abychom neotravovali pořád doma a poznali taky trochu okolí, rozhodli jsme se v pátek sednout na bus a pokochat se Liptovem.
Pár zastávek od Demänová rozcestí jsme jako jediní vysedli u Demänovské ľadové jaskyně. Bohužel jsme prohlídku v jedenáct nestihli a museli jsme počkat do půl jedné, ale aspoň jsme měli čas na focení a zkoumání...Vstupenka stojí 200 SKK, ale kdybych nebyla takový srab, mohla jsem jít grátis. Nebyl sice odemčený hlavní vchod, ale východem by se tam dalo dostat taky, ale nikomu to neříkejte! :)

Přece jen byla zima, a tak hodinu a půl čekat je docela dlouho, takže jsme sešli zase dolů na zelňačku, která tedy vůbec nevypadala lákavě, ale za to dobře chutnala. Za porci s chlebíkem, který přinese číšník (aniž by se poptal, jestli ho vůbec chceme) jsme dali 50 SKK.










Pak chviličku před půl jsme se vydali do kopce (značka tvrdí 20 min, ale záleží od jedince, jak rychle půjde), pokladna se otevírá stejně až 15 minut před prohlídkou, takže opravdu není kam spěchat. Za studentský lístek chtějí 180 SKK, takže žádnou velkou studentskou slevu nečekejte a co nás teda šokovalo nejvíc byla cena za fotografování v jeskyni - 300 SKK je opravdu hodně a myslím, že málo kdo si toto "povolení" koupí.
Protože nás bylo docela dost a půlka Poláků, rozdělili jsme se do dvou skupin a my jako první se vydali do podzemí. Málokoho interesovalo, že vyžadují poplatek za focení a tak jsem toho nedbala ani já a tak se můžete mrknout, jak to tam vypadá. (Nás vzhledem k ceně a prohlídce nadchly víc Javoříčské jeskyně u Olomouce, ale to je na každého vkusu a očekávání.)











Z jeskyní kvůli špatným zimám téměř vymizel led, takže se obávám, jestli s takovou bude její jméno za pár let vůbec oprávněné... Jen bychom doporučili se do jeskyně pořádně obléct, teploty se pohybuji v zimním období pod bodem mrazu a v letním období to není o moc lepší jen jeden či dva stupně nad nulou, takže bez čepice a teplé bundy či svetru budete svádět boj s drkotajícími zuby :).

Po návštěvě jeskyně jsme se vydali na Jasnou, lyžařské středisko. Nasedli jsme do autobusu a měli jsme štěstí na toho samého pana řidiče, který nám ráno ochotně oznámoval zastávku, kde máme vystopit a velmi milého. Pršelo a tak jsme se velice potěšili, když jsme uviděli bistro, které mezi námi bylo nic moc. Pigi čaj za 25 SKK, bez obsluhy, co nám musela paní přijít říct stejně osobně a po objednání u baru nám čaje stejně přinesla...takže jsme vlastně celé její gesto nepochopili. Ale aspoň ji nebolely nohy z dlouhého státní za pultem.
Zima a déšť nás moc nemotivovali, tak jsme se rozhodli pro malou procházku kolem a pomalý sestup do nižších poloh, kde nás čekala česnečka a zelňačka v chatě Zahrádky. Česnečka byla vynikající a tak samo i kapustnica, tudíž všem vřele doporučujeme, jako správní degustátoři :).












Nakonec trochu unavení, trochu promrzlí jsme se vydali busem zpět domů, kde náš již očekávali ostatní.

Oslavy v Třinci

Týden v Třinci a zrovna dvě oslavy - jedna "malá" na zahradě a v sobotu pak v hospodě padesátiny! Oslavencům srdečně všichni přáli, štědře je obdarovali.

Zahrádka byla už svědkem mnoha akcí, ale jak se všichni shodli, tak dlouho se tam v září ještě nesedělo. Byla tma a my šli pomalu domů, s krátkou zastávkou na pivko. :)

Oslava v Tyře
Oslava půl století si zaslouží noblesnější prostory a tak jsme se všichni ustrojení sešli na druhou v penzionu U Haliny. Na oběd kachna nebo vepřové s červeným zelím, pak kafčo a něco sladkého a pomalu se začalo tančit, DJ Josef zahrál sólo pro oslavence, který měl opravdu fešnou partnerku!
Nebudeme zdržovat sáhodlouhým popisem pitky a zábavy, pro toho, kdo se chce mrknout na nějaké publikovatelné fotky, najde je pod odkazem Naše fotky II.

Tančilo a pařilo se opravdu hodně, botky jsem si "prošoupala" (spíš bych si v nich hnáty polámala) a tak jsem dopadla.:)
Párty se opravdu vyvedla, a jak se sluší a patří na rodinu Hupků, domů se šlo až nad ránem s posílenou bránicí od smíchu.
Tak už se těšíme na další akce, které budou brzy následovat:), co třeba Anet či Myška a svatba? To už je ale otázkou budoucnosti, ale už teď se nemůžeme dočkat.

Česko - polské ťapkání

Neděle - čas na výlet a nám jeden návrh přišel od Anči, která nám jen upřesnila to, na čem jsme byli domluveni už dýl.

Pojedeme busem do Hrádku a půjdem směr FILIPKA - MALÝ STOŽEK - po hřebenu až na VELKOU ČANTORYJI - pak sejdem směrem Nýdek-Gora přes JAHODNOU až do Třince na Sosnu. Trasa má tak kolem 15 km.

Ráno jsme se nachystali, sbalili vodu (protože počasí se zdálo dosti teplé), pro jistotu nabalili do batohu i bundy a vydali se pomalu na zastávku, kde jsme měli sraz s ostatními. Pár minut po našem příchodu došla Anet s Adamem, jako poslední se "přišourali" Myška s Peťou, kteří si dovezli zadek:) autem až k zastávce. Mezitím dojel autobus, s troškou stresu jsme nastoupili a vydali se směr hory do zastávky Hrádek. Cesta nás stála 16 Kč pro jednoho v hotovosti, placeno z čipovky 14 Kč.

Po příjezdu na místo jsme koupili svačinku, další pití (které se později velice hodilo) a vydali se k památníku nacistických obětí a k nejstarší lípě Jablunkovska a pak už na opačnou stranu - směr turistická chata Filipka. Cesta podle značky měla být dlouhá asi 5 km, nám to však připadalo jako věčnost. Šli jsme většinou po přímém slunci (ten den vydatně peklo), tudíž z každého z nás, i těch největších vytrvalců a sportovců, tekl pot proudem. Když už jsme se dobelhali a došourali k chatě, zjistili jsme, že venkovní posezení praská ve švech, podívali jsme se tedy dovnitř, kde jsme se nakonec usadili. Měli jsme docela hlad tak jsme si dali něco dobrého na zub. My s Vladěnkou jsme si dali zelnou polévku, která byla výborná, Myška s Péťou smažené tvarůžky s hranolkami a tatarkou, Anet také zelnou polévku a Míša s Adou hladověli, že musejí držet dietu:D. Jelikož jsme měli neskutečnou žízeň snažili jsme se ji uhasit pivem, jak jinak:). Jenže ouha, pivo bylo neskutěčně teplé, tudíž hnus. Zlatý ICE TEA, který byl ledový. Ceny byly velmi příznivé - pivo 22 Kč, zelná polévka s chlebem - 28 Kč, tvarůžky 88 Kč, což je opravdu pohoda.
Když jsme se osvěžili, vydali jsme se směr Malý Stožek u Nýdku. Cesta vedla z kopce, což jsme kvitovali s povděkem i obavou, že někdy musíme zase stoupat, ale šlo se nám docela dobře. Na zastávce Nýdek Hluchová se chtěla část odpojit a jet v 15:10 směr Třinec, ale nakonec jsme pokračovali všichni. Procházeli jsme místem, kde jsem zavzpomínal na svá dětská léta, místo kam jsem jezdíval tábořit a poté po zelené směr Malý Stožek, odtud to začal být boj. :) Stezka byla do vrchu, nebylo na ní skoro žádného stínu a vítr, tak ten zůstal někde ukrytý. No šlo se nám hrozně. Sportovci v čele s Adamem, Míšou a Péťou se asi rozhodli že ostatní někde nechají a valili o sto šest nahoru. My jsme se většinou zdržovali vzadu, jelikož pro mou slečnu byl výšlap docela utrpením, ani Myška se na túru nějak netvářila. Ale s péči to zvládla a došla k cíli, samozřejmě asi se 150 zastávkami:D! Na Malém Stožku foto na hranici s Polskem a najít rozcestníky, které nás měly navést po hřebeni k Čantoryji.
Měli jsme GPS, ale věřte, nevěřte, i přesto jsme šli opačně. Když většina z nás začala při dalším stoupání protestovat, ověřili jsme si trasu v mapě a samo - šli jsme jinam. Ale možná i tak dobře, jinak bysme nepotkali hádě, kterého se teda snad všichni lekli (pokud teda ne Ančina jekotu).
Protože únava byla značná, trasa musela být zkrácena a u Przelecz Beskidek jsme se vydali dolů, do civilizace. V Nýdku jsme zašli osvěžit smysly nějakým tím drinkem a 19:20 zpět.

Trasa měla mít původně 15 km - podle Anči :), pozapomněla však, že neletíme letadlem, takže i naše zkrácená verze (Hrádek - Filipka - Malý Stožek - Przelecz Besdidek - Nýdek) měla zhruba 20 km. Desetihodinový výlet stál ale za to, protáhli jsme kostry a to nám opravdu nemůže ublížit.
A+A nám pověděli o Geocachingu. Smysl hry nás nadchl. Mohli jsme si sami během dne zkusit, jak to funguje, proto jsme se hned večer zaregistrovali a při každém výletě, který podnikneme, budeme hledat kešky-něco jako hledání pokladu s tím, že to člověka vždycky zavede na zajímavé místo. Takže příště už s geocachingem a bez GPS :D

Paľo a nevěsty

Ve Skotstku se všichni dušovali, že se uvidíme a tak jsme neváhali, když Pavlík napsal, že jede do Brna na Team (to, že se jednalo o předvolební akci ČSSD, nás nezajímalo, přišli jsme si poslechnout Paľka a ne oranžáky) a za holkama, našima nevěstama! :)

Kočky s novými účesy, krásné, nás v šest počkaly na nádru a šly jsme na pivko – samo, nebylo jedno. Bilíkovi přijel Dáda, došla Dagi, poznali jsme taky sourozence a kamarády.

A pak už na Team! Náš Paľko se snažil infiltrovat mezi „stars“ a předvést něco na pódiu, ale security nejsou slepí. Překvapili, protože nehráli ani dvacet minut, ani půl hoďky, jak jsme předpokládali, ale asi hodinu a půl. Zapařili jsme, popusinkovali, Káva se zase snažila infiltrovat na pozici svědka:), zasmáli jsme se, prostě jsme se výborně pobavili.

A protože jsme se neměli ještě dost, chtěli jsme se užít, šli jsme do Desertu. Sice tam nalívá panáky každý druhý s jinou mírou, ale bylo tam skvěle. Pavluš ani netrápilo, že měla v pátek přijímačky (doufáme, že to dopadlo dobře), zjistili jsme něco víc o fungování zubní laboratoře a cenách můstků, pojedli gyros...

Byli jsme tak rozjetí, že nám jeden vlak ujel, a tak jsme byli nuceni jet až o půl čtvrté s tím, že se k nám, resp. k Pavlíkovi přidala i Káva. V Břeclavi jsme si počkali a v půl šesté jsme byli doma jak na koni, je fakt, že jsme měli svižnější krok kvůli homosexuálnímu úchylovi, kterému se nesmírně zalíbil Martínek, takže jsem vymyslela jak se ho zbavit a rychle popřeskakovat koleje a přes díru v plotě prýýýýýýýýýč.

Holky v pátek odpoledne odjíždí do Chorvatska, tak snad jim nebude moc špatně v autobuse a Kávuš dojede dobře z Lanžhota do Brna;).