Veselé Vánoce Vám Všem!!!

Silvestr o pár dní dřív :)

Protože se s našima z Hodonína přes Vánoce až do nového roku neuvidíme, uvídali jsme, když přišla SMS od Reni s tím, že bychom se mohli sejít.Přišly obě budoucí maminy, jak Marťa, která má termín už začátkem března, tak i Renča, kterou to čeká o čtvrt roku později. Jaké vybrat jméno? To zatím řeší Lukáš a Reňa, Blahovi totiž už mají vybráno. I když jsme se snažili vymámit, jestli holčička nebo kluk, dozvěděli jsme se jen, že buď Zuzanka nebo Jirka...nepomohlo ani to, že Zdenča seděla přímo ve středu.:(
Marce byla v dobré náladě a pojala večer jako silvestrovskou generálku...a bylo veselo, veseloučko!
Všichni jsme se snad pobavili, Světluš si dokonce (i když ještě nebyl Štědrý den) odnesla i nějaký ten dárek! ;) Marce nás opustila před půlnocí a ti, co zůstali dýl, si na druhý den možná říkali, že by bylo líp, kdyby tu "silvestrovskou" noc zkrátili. Hlavní ale je, že jsme se zase rádi viděli!!!

Předvánoční Vídeň

Jako držitelé In-karet jsme se z Břeclavi do hlavního města Rakouska a zpět dostali za 319 CZK (v ceně i celodenka po Vídni). Rozhodli jsme se docela na rychlo a taky to rychlý výlet byl, v osm ráno tam a večer zase zpět.

Na Mariahilferstr. jsme měli štěstí a viděli meeting santů, kteří se pak vydali do ulic, ale jestli předčasně plnit své poslání, netušíme......

Vánoční trhy ve Vídni mají dlouhodobou tradici. V roce 1296 udělil Albrecht I. privilegium konání prosincových trhů, v 16. století byl dnešní Christkindlmarkt znám jako Thomasmarkt. Vedle tradičních produktů jako textil nebo kůže byly k dostání také sladkosti. Tradiční místo konání je Rathausplatz, který se zaplní stánky obchodníků, které svádí k nákupu zbytečností a nabízí spoustu dobrot, kterým asi nikdo neodolá. My si dali Sacherschnitte a Marronischnitte, tradičně...vybrala jsem si honosnější sachrák, ale mnohem lepší byl kaštanový. Okna radnice plní funkci adventního kalendáře, takže pokud budete 24.12. u radnice, uvidíte už otevřené všechny okýnka.:)

Nějakou tou pusinou pod srdíčkovým stromem jsme se s chaotickou, krásnou, předvánoční Vídní rozloučili a Déčkem se dostali k Südbanhof, odkud nám jel vlak.

Pokud se budete chystat do předvánoční Vídně, vyberte asi jiný den než sobotu, protože v ten čas náměstí připomíná václavák v 89-tém, kdy se unás zvonilo klíči, není téměř k hnutí...

Moto job

Vždycky jsem chtěla být při výkonu své práce v zahraničí nebo aspoň v kontaktu s ním...
Když mi zavolali z Motoroly, abych na druhý den přišla k pohovoru, byla jsem v šoku, když jsem se hned během interview dozvěděla, že práci mám, byla jsem šoklá dvojnásob! Ale nic neuspěchat, a tak jsem si vzala čas na rozmyšlenou. Sesumírovala jsem Motorola nabídku a podmínky v Lufthanse, vyslechla názory blízkých a Moto vyšla líp, tak jsem tedy podepsala nabídku a 1.12. nastoupila...
Prosinec je čas vánočních večírků...náš motorolácký byl po týdnu stráveném v zaměstnání - teda spíše na školeních, takže se moje účast na něm možná mnoha mohla zdát troufalá, ale je to nejlepší příležitost, jak vidět všechny zaměstnance (cca 400-500 jestli se nepletu) najednou...dopravila jsem se tedy do Pivovarské restaurace na mendláku a dobře jsem udělala, blíž poznala holky od nás z oddělení, seznámila se taky s pár ostatníma, domů odjela busem, který vezl domů lidi z HO.

Jsem zaměstnaná, spokojená - mezinárodní společnosti mají něco do sebe - člověku se jazyky, co se naučil, nevykouří z hlavy a spolupracovníci jsou i z řad cizinců! :)

Aby byl čtenář v obraze, nějaké oficiální informace:

Dne 9.1.2007 proběhla akvizice společnosti Symbol Technologies společností Motorola. Tím se stala součástí Motorola Enterprise Mobility Division a připojila se k jedné z největších globálních obchodních značek světa s bohatou historií. Spojením obou společností se zaměřením na firemní mobilitu můžeme našim zákazníkům slíbit ještě větší nabídku technologických inovací, které proslavily jak společnost Symbol, tak Motorola.
Symbol je předním uznávaným světovým lídrem na poli firemních mobilních nástrojů, přinášející produkty a řešení pro pořizování, přenos a správu informací v reálném čase přímo v místech pracovních aktivit. Firemní mobilní řešení Symbol integrují pokročile produkty pro snímání dat, technologii radiofrekvenční identifikace, mobilní počítačnové platformy, bezdrátovou infrastruktutu, software pro mobilní zařízení a prvotřídní servisní programy pod značkou Symbol Eterprise Mobility Sevices.

Globální servisní centrum v Brně - sdružuje více než 350 servisních služeb, zajišťujících téměř 22 000 oprav měsíčně pro více než 150 skupin produktů. Servisní opravy, správa zákazníckých smluv, finanční sdílení služeb, komunikace se zákazníky, technická i netechnická podpora a prodej náhradních dílů – to vše bylo přestěhováno z 12 zemí Evropy, Blízkého východu a Afriky právě do Globálního servisního centra Brno v České Republice.

Tak mi držte palec! ;)

Velkopavlovické juchuchů

Konečně jsme se všichni po dlouhé době viděli a jak jsme si slíbili, tentokrát u vínka!!!

Našemu setkání předcházelo hledání vhodného sklepa, protože u Hodonína není velice nic zajímavého k vidění, museli jsme hledat trochu dál. Původně něco blízko Mikulova, ale nakonec vyhrály Velké Pavlovice a sklep bratrů Reichmanů. Podle fotek vypadalo ubytování dobře, cenově to vycházelo taky rozumně.
Vyšli nám vstříc a tak, když jsme kolem poledne přijeli, mohli jsme se vybalit, prohlídnout si naše apartmány a v klidu se domluvit na nějakém výletu do okolí.
Vyhrál zámecký areál Lednice! Vydali jsme se tedy dvěmi auty přes Podivín k zámku, Minaretu a procházce po parku.
Po příjezdu do Lednice jsme se rozhodovali, kam si zajdeme na jídlo. Dobře vypadající restaurace Onyx hned u parkoviště byla přecpaná, tak jsme museli jinam. Šli jsme směrem do "centra", kde jsme našli dvě restaurace, resp. restauraci a pizzerii. No mě a ostatním se moc restauračka nezamlouvala, byla jednoduchá, ne moc vybavená - spíš trochu pajzl. Jediný komu se líbila, asi podle nabídky jídla, byl Kamilek. Popošli jsme tedy o pár metrů dál do pizzerie. Jídelní lístek obsahoval pizzu a jinak jen vepřové koleno a žebra. Zakotvili jsme tady a objednali si.
Jak jsme si libovali, že nám vyšlo počasí, tak nás mělo překvapit - najednou se setmělo a když jsme se podívali ven, čerti se tam ženili - jednalo se ale jen o přeháňku a když jsme pojedli, bylo zase dobře a mohli na procházku.Zima je zima a tak se Raduš rozhodla, že s náma dál nepůjde, přece jen, aby nebyla nemocná.
Celý areál, dnes památka UNESCO, spadal do panství Lichtenštejnů, minaret vzdálený asi dva kilometry od budovy zámku. Stavbu navrhl architekt Josef Hardmuth, stála asi milion zlatých. Minaret měří skoro 60 metrů a na jeho horní ochoz vede 302 schodů. Pokud vystoupáme až nahoru (v období duben - říjen) můžeme vidět až vršek věže Stephansdomu ve Vídni, Pálavu a Bílé Karpaty.









Zpátky jsme šli po druhé straně kolem bývalého akvaduktu, přes romantické můstky, ze kterých byl krásný výhled na dominantní rozhlednu.
Ve sklípku nás čekal majitel, se kterým jsme se pak dozvěděli něco o víně, pobavili nás jeho dvě holčičky, měli jsme nachystané mísy i hovězí guláš.
Pan Reichman pro nám nabídl zajímavé vyprávění o tom, jak se dělá víno, jaké druhy, vína jejich vinařství produkuje, jak někteří vinaři víno pančují jako tzv. druháky a třeťáky. Pověděl nám něco o, v současnosti největším, zloději hroznových vín - špačkovi, jak se jim brání, jak je vyhání atd. Proběhlo i pár vtipných historek, např. jedna o členu národnostní menšiny, který nakradl víno brzo ráno, a pak chvíli po šesté jej chtěl prodat vinaři zpět... Dozvěděli jsme se i něco o právní stránce v oblasti vinařstí, hlavně o nutnosti mít registrační číslo přidělené pro danou vinici. Bez registrace by mohl být vinař, který odebere víno od vinice bez tohoto čísla, obviněn z nějakých nekalostí. Historky nereprodukujeme slovo od slova, protože už to přesně nevíme.;)
Rádi jsme si zkusili i natáhnout koštýř, z chlapů by byli lepší vinaři - všem se to povedlo (to jsem teda čučela!), i když třeba až na podruhé a se zacpaným nosem. Není však důležité vyhrát, ale zúčastnit se, obzvlášť v případě, že se o "vyhrané" vínko se se svými polovičkami výherci stejně rozdělí! ;)

P & K Reimanovi vlastní vinařství i ubytování nad sklepem, i přes ulici, které jsme původně měli vybrané, ale protože nám ho obsadili, obsadili jsme krásné čisté apartmány nad sklepy a protože domluva byla nějaká nepovedená, zaplatili jsme jen 200 CZK za osobu. My tady byli spokojeni, proto můžeme Reichmany jen doporučit, protože člověku vyjdou vstříc, na stránkách se člověk dozví všecko, co potřebuje a ceny mají opravdu lidové!

Myslíme, že se víkend povedl (snad to není jen náš dojem a druhý den s kocovinou, který je vždycky trochu horší, se nepočítá) a jsme moc rádi, že jsme se se všemi viděli, přece jen už je to nějaký ten pátek, co to bylo naposled! Už teď se těšíme, až VÁS zase uvidíme - ať je to kdekoliv! ;)

Téměř v moři až na severu Polska

Ráno v 8:00 jsme se vzbudili čerství, vyspaní a natěšení na setkání s Baltickým mořem. Po výborné snídani jsme se sbalili a vydali se na vlak směr Gdynia Gł. a poté přestup na vlak do Helu. Cena studentského lístku z Gdańsku do Helu činila 9,82 zł. Nejprve jsme cestovali z Gdańsku do Gdynii (cesta trvá 10 minut), kde vlak končí a je potřeba přesednout na příměstský vlak, Gdynia Gł. – Hel (cesta trvá 2 hodiny). Co jsme uviděli, nám ale vyrazilo dech, tak nádhernou scenérii, doplněnou sluncem prosvítajícím zpoza mraků, doporučuji vidět každému.

Města Wladyslawowo, Jastarnia a Hel jsou třemi městy, které se ční na pevninném výběžku Polska v Baltickém moři. Po obou stranách je tato oblast obklopena mořem, a jelikož se jedná o turisticky zajímavá místa, můžete po obou stranách vidět písčité pláže, obklopené různými campingy, parkovišti pro karavany, hotely, letními domy a dalšími možnostmi ubytování pro přijíždějící návštěvníky.

Hel je posledním městem onoho výběžku, může se vám naskytnout pohled ojedinělý. Když přijedete na zdejší nádraží, řekli byste si, že zde najdete nárazníky na ukončení jízdy, ale opak je pravdou, koleje totiž pokračují dál, ale neznámo kam, končí totiž někde ve ztracenu, asi nejspíše v moři.

Naše první cesta vedla do zdejšího info centra, pro mapu, abychom věděli kudy se ubírat. Cestou jsme procházeli kolem pláže a tak jsme neodolali a šli se podívat k moři. Mě a Mirku ten nádherně měkký písek vyburcoval k tomu, že jsme se museli jít vykoupat. Samozřejmě jsme tam nevlezli celí, ale sundali jsme si boty a vyhrnuli gaťata a smočili jenom chodidla. Moře mělo podle tabulky 0 °C, ale já myslím, že mělo více, bylo krásně teplé a nebýt toho, že ostatní už chtěli jít, bychom se tam čvachtali klidně ještě půl hodiny. Dokonale jsme si to užili, po vylezení z vody jsme se bosí vydali na procházku po písku, až nám nožky pořádně uschly, otřepali jsme písek a oblíkli si boty. Bylo to ale moc příjemné.

Pokračovali jsme dál, vydali jsme se po molu, kolem přístavu, a velké obří koule, ve které je umístěno zdejší infocentrum, které i přesto, že nebyla sezóna, bylo otevřeno a milá mladá slečna nám ráda pověděla, co si máme v Helu prohlídnout. Dostali jsme všichni mapku, na které byly zaznačené turistické atrakce, ale bylo znát, že je po sezóně, protože většina byla zavřená, či měla kratší otvírací dobu. Nakonec jsme si byli prohlídnout zdejší Fokarium, vstupné 2 zł. (Pro ty, kteří neví, tak jako já, co je to Fokarium - Foka je v polštině tuleň, který se při břehu Baltického moře normálně vyskytuje.)

Tady jsme našli asi 5 tuleňů, kteří právě odpočívali po vydatném obědě. Sem tam si líně přeplavali z jednoho bazénu do druhého, sem tam vystrčili hlavu nad vodu a naznačili tak fotografům, že oni mají siestu. V roce 2003 tu uhynula Kasia a v jejím žaludku bylo nalezeno přes 750 mincí, které lidé naházeli do vody – „Pamiętaj, cokolwiek wrzucićś do wody, to dła foka jest do jedzenia“, takovým to sloganem jsou návštěvníci vítání.

Po východu z fokaria jsme se vydali na procházku městem, vyfotili se u památky padlých. Poté jsme se vydali do restaurace pro zbytek naší grupy, se kterou jsme se pak vydali na vlak, který nás zavezl do Gdynie a potom do Sopotu, kde jsme pokračovali v našem výletu a poznávání krás Polska.

Do Sopotu jsme přijeli až za tmy, a tak jsme sice neviděli denní město, ale zato nádherné osvícené!

Prošli jsme se hlavní ulici od nádraží ke zdejšímu náměstí, kde jsme se po cestě zastavili u křivého domu, který je nejslavnějším domem ve městě Sopot. Vyfotili jsme si jej a vydali se na večeři do restaurace. Po večeři jsme se vydali na procházku na molo, kde byl nádherný výhled na finskou stranu, ale bohužel strašně foukalo a byla zima, tak jsmese vydali zpět do města. Cestou jsme v uličce objevili vstup na pláž,tak jsme neodolali a šli se projít. Měsíc nádherně svítil a ozařoval pláž a vodu neustále valící se na nás. Procházka super, našli jsme i mušle!

Zbývala nám ještě asi hodina do odjezdu vlaku, tak jsme se vydali na jídlo do Mc Donaldu.

Zde jsme se usušili, protože mezitím začalo pršet, dali si zmrzlinu, hamburger, cheesburger, shake a vykládali a vykládali zážitky z našeho výletu, až jsme zjistili, že máme tak akorát čas jít na vlak.

Po příjezdu jsme si našli vlastní kupé pro 8 lidí, kde jsme se „usádlili“ na 12 hodinovou cestu do Katowic. Výlet to byl nádherný a boží, budeme na něj dlouho vzpomínat a velice rádi.

Trip to Gdańsk

S části skupiny Erasmus jsem se rozhodli, že si uděláme výlet k moři. Nejdříve padaly návrhy jako Gdańsk, Jastarnia, Wladyslawowo, Gdynia, Hel atd., nakonec jsme si vybrali pro náš víkendový výlet Gdańsk, Hel a Sopot. Původně nás mělo jet 6, ale ve středu se k nám ještě přidali Spencer s Viennou, tak nás nakonec jelo 8 - Já, Rasťo, Mirka, Katka, Melanie, Frosina a již zmiňovaní Spencer s Viennou. Rozhodli se, kde přespíme - nakonec vyhrál Gdańsk a zdejší Baltic Hostel.

Domluvili jsme se, že vyrazíme v pátek v noci, oblast Baltického moře je od Katowic vzdálená přes 700 km, takže cesta to byla dlouhá a poměrně náročná i na sezení :). Odjezd z Katowic byl ve 00:45, studentský lístek stál 37,17 zł plus 5 zł za rezervaci místa, takže cena se opravdu dala, na to jakou vzdálenost jsme urazili. Cesta oním vlakem měla podle rozkładu jazdy trvat asi 10 hodin. Plní očekávání jsme nastoupili do vlaku, a začaly první problémy - na místě, které jsme měli rezervované seděli příslušníci jedné národnostní menšiny, kteří za žádnou cenu nechtěli opustit naše místa, takže na řadu přišla policie doprovázející tento vlak na cestě, která s nimi nakonec asi po půl hodině udělala krátký proces a vyvalila je ven z kupé. Jelikož nás bylo 8 a kupé byly v tomto vlaku dělány po 6, seděli jsme já a Rasťa mimo, no když už jsem si mysleli, že budeme mít poklidnou cestu, dostali jsme spolucestující, a to onu národnostní menšinu, která nám zabírala místo předtím v kupé. Děs. Bylo jich celkem 5 a měli dvě místenky, tak si asi dokážete představit, jak se snažili vecpat na naše místa, aby si mohli sednout. No ale Poláci asi své spoluobčany znají, tak jim velice rychle řekli, ať se o to ani nesnaží. Největší perličkou však bylo, když si jeden z nich začal rozvazovat tkaničky, v duchu jsem si řekl: "doufám, že mu nebudou smrdět nohy", no předpokládal jsem špatně, v momentě zavalil kupé nesnesitelný smrad, ze kterého bylo i mě blujno. A to jsme měli vydržet 4 hodiny až do Warszawy. No nakonec jsme to nějakým zázrakem vydrželi, ale bylo to tak tak. Pak už jen zkontrolovat ostatní, jestli ve svém kupé ještě dýchají, a mohli jsme se s Rosťou v klidu natáhnout v kupé a vyspat se.

Po příjezdu do Gdańsku asi se 2 hodinami zpoždění, jsme se vydali hledat náš hostel. Asi po 15 minutách jsme jej za pomocí vydatného mávaní jedné obyvatelky našli. Byl hezký schovaný, ale výborně situovaný, kousek od vlakového nádraží, centra. V ceně 40 zł byla i snídaně, která byla nad očekávání a velmi dobrá.

Po vybalení, jsme se vydali objevovat krásy Gdańsku. Vojvodské město, dnes významný mořský přístav v Gdańské zátoce. Nejstarší zmínky se datují přibližně do 10. století, kdy na území dnešního města stál slovanský strážní hrad. Osada kolem hradu se později rozrostla ve město, z něhož se brzy stal jeden z největších světových přístavů. Během 2. světové války bylo město z poloviny zničeno vojsky nacistického Německa, a tak je dnes na mnoha místech znát jeho novější, moderní tvář.

Celá minulost Gdańsku by se dala shrnout jedním slovem a to vzdor - táhne se pohnutými dějinami města od jeho prvopočátků až po dnešek, spojujíce Sv. Vojtěcha se Solidaritou. Tak podobně zní i kamenná deska uložená v chodníku před radnicí Nec temere, nec timide: rozvážně a nebojácně.

Vstup do města začíná Královskou cestou u Výšinné brány (Brama Wyżynna), hrdosti vtesané do kamene, a pokračuje kolem katovny ke Zlaté bráně (Zlota Brama), opravdu skvostnému kousku pozdní renesance, jejíž čtyři ionské sloupy se na římse přetaví do soch zosobňujících občanské ctnosti: obezřetnost, zbožnost, svornost a spravedlnost. Vstupujíc touto bránou, se před vámi otevře nádherný pohled na Długą ulice, která je lemována nádhernými městskými domy, a na jejímž konci se do výše ční věž zdejšího ratusze s nádhernými hodinami, které v každou celou hodinu, hrají nádhernou zvonkohru.

Z Dlouhé ulice jsem pokračovali kolem Neptunovy fontány směrem k nábřeží Moltawy, kde najdeme dřevěnou stavbu jeřábu (Żurawu), který můžete najít na většině pohlednic z Gdańsku, a který v minulosti sloužil pro nakládání zboží a zároveň jako páka na zvedání stěžňů. Samotné tělo jeřábu je zaklesnuto mezi dvě půlkruhové věže a poháněno dvěma velkými koly, v nichž bylo třeba nějakého dobrovolníka, aby je roztáčel šlapáním. Procházka kolem vody nám udělala všem moc dobře, udělali si společnou fotku u obří lodě a vydali se dál do centra města. Chtěli jsme vidět město z "hůry", ale bohužel nebylo nám přáno, věž zdejšího Mariánského kostela byla zrovna v opravě.

Šli jsme tedy dál a došli k malému parčíku, kde můžete najít sluneční hodiny a taky ławeczke internetową, na kterou je namířena webová kamera a její obraz můžete sledovat na internetu. Takže jestli se vydáte na výlet do Gdańsku, můžete v danou chvíli zavolat svým známým např. a zamávat jim do kamery :).

Město se již halilo do večerního kabátu, lampy ozářily svým světlem krásu nočního Gdańsku. Protože jsme byli hladní vydali jsme se zpět na Dlouhou ulici, jelikož jsme zde viděli výbornou restauraci, která nabízela typické polské jídla a za příznivé ceny. Naše skupinka (Mirka, Rasťo, Katka a já) opět nezklamala - vybrali jsme si bigos (mimochodem vynikající) a Katka si dala pirohy na sladko, samozřejmě nesmělo chybět polské piwo, tentokrát zastoupené Żywcem. Ostatní se nad nabídkou polského jídla nějak moc netvářili, tak si dali raději osvědčené těstoviny, či filet z kurczaka s frytkami, případně lososa s frytkami. Restaurace byla útulná, seděli jsme ve venkovní zahrádce vyhřívané plynovými lampami a pozorovali kolemjdoucí, jak žasnou nad krásou nočního města.

Po výborné večeři jsme se vydali na procházku kolem řeky, přes most na druhou stranu řeky. Nakonec už byl čas pomalu jít na hostel, jelikož na druhý den jsme měli připravený opět náročný den. Ještě jsme se zastavili na nádraží "očekovat" vlaky do Helu a Sopotu. Po příchodu na hostel jsme zjistili, že je plný, takže jsme byli velice rádi za to, že jsme měli rezervaci - a to ještě dopoledne recepční říkala, že moc lidi tady nebude :). Na náladě, kterou jsme si udržovali celý den nám to neubralo, my měli pokoj sami pro sebe, a srandičky jsme si uživali až do usnutí posledního (klučičí kolena pro dámské vydání Playboe atd. :D). Pak už jen good night to all a zítra nás čeká Hel!