Původně jsem měla v plánu vysápat se až k vysílači, ale člověk míní....však to určitě každý zná.Na svůj sobotní výlet jsem nikoho nepřizvala, protože jsem ani nevěděla, jak nakonec dopadne. Vyhrabala jsem teda nějaké vhodné boty (aspoň jsem si to myslela), nachystala náhradadní ponožky a vydala se na cestu.
Cesta do Vápenek je na můj vkus až moc časově náročna, dvě hodiny je opravdu trochu zu viel, pokud teda nejedete autem. Měla jsme na výběr, z Vápenek k Holubyho chatě buď po modré nebo žluté...i když modrá začala stoupat rovnou, vydala jsem se po ní, protože logicky, žlutá pak musí začít stoupat dřív nebo později taky.
Cítila jsem se trochu pohoršeně, když se na mě všichni dívali jako na blázna, že se vydávám tím směrem bez běžek...za chvíli jsme pochopila, moc lidí tam tudy v zimě opravdu pěšky
nechodí.
Nešlo se mi moc dobře, v botech jsem měla předčasně vlhko a trasa opadalým listnatým lesem taky nebyla zrovna dvakrát zajímavá, to mě vadilo asi nejvíc...proto jsem se rozhodla sejít z modré a pomalu se vrátit.
Moje nálada se zlepšila okamžitě, když jsem v dálce u jakési chajdy zahlídla běžkaře. Pěkně jsem je pozdravila a intuitivně cestou směrem dolů. Po chvíli jsem si ale vyčítala, že jsem se nepoptala na správný směr, protože žlutá značka, na kterou jsem myslela, že se připojím, se ne a ne objevit. Zoufalství se prohlubovalo a už jsem si říkala,že mi asi nezbyde než se vrátit a celou cestu projít znova, když jsem zase potkala svoje paprsky naděje. Byli překva
pení, že mi to jde pěšky tak rychle. Já se tomu ale nedivila vůbec. Když jsem šla cestou 
bez turistických značek lesem plným holých stromů, velice rychle (myslím, že předčasně) jsem začala propadat panice. Začalo mi běhat hlavou, jak dlouho bych vydržela s těma náhradníma ponožkama, rohlíkem a litrem vody v tašce, než bych při bloudění lesem dopadla jako ta chudinka srnka (viz. obrázek).
Pánové běžkaři mě předjeli. Třetí, který na nich stál po šesti letech asi uvítal, že se může s někým zastavit a tím pádem zpomalit jejich tempo.:) Protože autobus mi jel opravdu za dost dlouho, na to, abych se s mokrýma ponožkama procházela sněhem, zašla jsem s nima ráda na čaj. Aspoň jsem zjistila víc o tom běžkařském sportu. Nabídku slivovice nebo rumu do čajíku jsem ale odmítla. Stačilo mi, že jsem spadla na cestě dolů, když jsem se vyhýbala autu a šlápla do járku zamaskovaného sněhem...
Místní jsou milí, trochu z nich mám pocit, že ta dědinská pohostinost z nich ještě nevyprchala...jeden, který u Pomajbíků nebyl na čajíku, ale těch rumů si čváchl o něco víc, mě zahlídl pravděpodobně z okna, když jsem čekala na autobus a byla si ještě naposled vyfotit nedosažený vrchol. Vyběhl rychle před barák, aby mě začal zvát na čaj, pravda, neměla jsem brýle, tak jsem znejistěla a na dotaz, co vůbec teda chce, jen familiárně zahlaholel: "Šak to su jááááááá!". Zasmála jsem se tomu opravdu s chutí.
Autobus je v těch končinách spíš místní rozvozna, řidič zná snad všecky kolem, že troubí na každého, kdo jde kolem, aby ho pozdrail, mě při zpáteční cestě vůbec nepřekvapilo a že z Vápenek doveze ztracenou termosku lidem až domů...to už taky ne. :)
Nakonec jsem byla ráda, že jsem vysílač viděla aspoň zdálky. Už teď se těším na jaro, jak se tam projdu, a doufám, že tentokrá ne sama, takže všecky zájemce ráda uvítám. ;)
Cesta do Vápenek je na můj vkus až moc časově náročna, dvě hodiny je opravdu trochu zu viel, pokud teda nejedete autem. Měla jsme na výběr, z Vápenek k Holubyho chatě buď po modré nebo žluté...i když modrá začala stoupat rovnou, vydala jsem se po ní, protože logicky, žlutá pak musí začít stoupat dřív nebo později taky.
Cítila jsem se trochu pohoršeně, když se na mě všichni dívali jako na blázna, že se vydávám tím směrem bez běžek...za chvíli jsme pochopila, moc lidí tam tudy v zimě opravdu pěšky
nechodí.Nešlo se mi moc dobře, v botech jsem měla předčasně vlhko a trasa opadalým listnatým lesem taky nebyla zrovna dvakrát zajímavá, to mě vadilo asi nejvíc...proto jsem se rozhodla sejít z modré a pomalu se vrátit.
Moje nálada se zlepšila okamžitě, když jsem v dálce u jakési chajdy zahlídla běžkaře. Pěkně jsem je pozdravila a intuitivně cestou směrem dolů. Po chvíli jsem si ale vyčítala, že jsem se nepoptala na správný směr, protože žlutá značka, na kterou jsem myslela, že se připojím, se ne a ne objevit. Zoufalství se prohlubovalo a už jsem si říkala,že mi asi nezbyde než se vrátit a celou cestu projít znova, když jsem zase potkala svoje paprsky naděje. Byli překva
pení, že mi to jde pěšky tak rychle. Já se tomu ale nedivila vůbec. Když jsem šla cestou 
bez turistických značek lesem plným holých stromů, velice rychle (myslím, že předčasně) jsem začala propadat panice. Začalo mi běhat hlavou, jak dlouho bych vydržela s těma náhradníma ponožkama, rohlíkem a litrem vody v tašce, než bych při bloudění lesem dopadla jako ta chudinka srnka (viz. obrázek).Pánové běžkaři mě předjeli. Třetí, který na nich stál po šesti letech asi uvítal, že se může s někým zastavit a tím pádem zpomalit jejich tempo.:) Protože autobus mi jel opravdu za dost dlouho, na to, abych se s mokrýma ponožkama procházela sněhem, zašla jsem s nima ráda na čaj. Aspoň jsem zjistila víc o tom běžkařském sportu. Nabídku slivovice nebo rumu do čajíku jsem ale odmítla. Stačilo mi, že jsem spadla na cestě dolů, když jsem se vyhýbala autu a šlápla do járku zamaskovaného sněhem...
Místní jsou milí, trochu z nich mám pocit, že ta dědinská pohostinost z nich ještě nevyprchala...jeden, který u Pomajbíků nebyl na čajíku, ale těch rumů si čváchl o něco víc, mě zahlídl pravděpodobně z okna, když jsem čekala na autobus a byla si ještě naposled vyfotit nedosažený vrchol. Vyběhl rychle před barák, aby mě začal zvát na čaj, pravda, neměla jsem brýle, tak jsem znejistěla a na dotaz, co vůbec teda chce, jen familiárně zahlaholel: "Šak to su jááááááá!". Zasmála jsem se tomu opravdu s chutí.
Autobus je v těch končinách spíš místní rozvozna, řidič zná snad všecky kolem, že troubí na každého, kdo jde kolem, aby ho pozdrail, mě při zpáteční cestě vůbec nepřekvapilo a že z Vápenek doveze ztracenou termosku lidem až domů...to už taky ne. :)
Nakonec jsem byla ráda, že jsem vysílač viděla aspoň zdálky. Už teď se těším na jaro, jak se tam projdu, a doufám, že tentokrá ne sama, takže všecky zájemce ráda uvítám. ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat